Edvard Beneš – Zasloužil se o stát

Dnes, 28. května, před sto čtyřiceti lety (1884), se v Kožlanech na Plzeňsku narodila jedna z nejvýznamnějších postav našich národních dějin, PhDr. Edvard Beneš. V anketě České televize, uskutečněné před devatenácti lety, se umístil na dvaadvacátém místě. Před ním se v žebříčku ocitl nejen Václav Havel (3. místo) a Václav Klaus. Šlo vlastně o výsledek masivního působení, které vyústilo ve vyzvednutí režimně známých politiků a umělců a jejich předsunutí před ty, kteří se skutečně »zasloužili o stát«.

Na řadě je tedy otázka: Zasloužil se dr. Edvard Beneš o náš stát či nikoli? Podle některých režimních autorů to byl on, kdo nás vlastně několikrát prodal, a tedy zradil »demokracii a svobodu«, kterou se tolik chlubila předmnichovská republika. Jak je vůbec možné oslavovat někoho, kdo připustil, aby se sáhlo na to nejsvatější, co je, tj. na majetek? Jak mohl připustit, že po válce se hlavní politickou silou stali komunisté? Jak mohl uzavřít spojenecké smlouvy se Sovětským svazem? Zjednodušil jsem? Jistě. Stejně jednoduché jsou odsudky režimních propagandistů. Horší je, že se dostaly s potleskem současných vítězů do učebnic a politických pořadů údajně nadstranických médií?

Edvard Beneš, jeden z těch, kteří se opravdu »zasloužili o stát«, patřil mezi nejbližší spolupracovníky T. G. Masaryka a nebýt jeho organizátorské role, napřed v domácí Mafii, pak v zahraničí ve funkci generálního tajemníka Československé národní rady, nepodařilo by se docílit její uznání u dohodových mocností a učinit tak významný krok ke vzniku samostatného Československa.

Jako ministr zahraničí prosadil naše definitivní uznání a mnohé naše požadavky na poválečných versailleských jednáních, zajistil naše ukotvení na Francii a měl dokonce takové uznání, že se v určitém období postavil dokonce do čela Společnosti národů, která tehdy sídlila v Ženevě. Byl otcem Malé dohody, tedy spojenectví demokratických států střední Evropy, podepsal smlouvu o spojenectví se Sovětským svazem ve víře, že se staneme jakousi převodní pákou mezi východem a západem. Ostatně podobnou smlouvu podepsala před námi i Francie. Když abdikoval T. G. Masaryk, nebylo u demokratických stran jiného kandidáta na uprázdněný prezidentský stolec, než byl Beneš.

Pak přišlo období před Mnichovem a samotný Mnichov. Odolával tlaku. Věřil, že se za nás postaví západní mocnosti. Hlavní vyjednavatel, Anglie, však přešel na stanovisko německých nacistů a spřátelená Francie, osláblá vnitřními střety, se pro svůj klid podřizovala Britům. Byl postaven před otázku: Bránit se sami, riskovat zničení země, nebo ustoupit mnichovanskému nátlaku? Velmi zvažoval své rozhodnutí, až se rozhodl podřídit. Byla to jedna z variant, i když neodpovídající rozhodnutí národa, který se chtěl bránit.Vzal na sebe tak velmi těžké břemeno a je těžké rozhodnout, zda měl či neměl pravdu. V jednom však ano. Národ zachoval pro budoucnost.

Sám pak abdikoval. Pod nátlakem. Nebylo pro něho jiného řešení a ani pro zbytek republiky, ale nezůstal pasivní. Jakmile to bylo možné, postavil se do čela odporu a postupně, jak válka nabývala na síle, byl uznán i těmi samými mocnostmi, které naši zem obětovaly Hitlerově rozpínavosti.

Pokud jde o východní politiku, měl jasno. Dál pokračovat ve své vizi, tedy stát se jakousi převodní pákou mezi západem a východem. Navíc Sovětský svaz nás v době Mnichova nezradil. Naopak. Nabídl nám svou pomoc. Ta však nebyla akceptována.

Osvobození naší vlasti přišlo vlastně z východu. Nálada obyvatel se přiklonila k vítězům. Dekrety prezidenta republiky nahradily zatím neexistující zákony. Nebyly ovšem jen jeho záležitostí. Musely je odsouhlasit i členové vlády. Teprve volbami v roce 1946 mohla být naplněna litera Ústavy. Tyto volby vyhráli komunisté, kteří se sociálními demokraty tvořili vládní socialistickou většinu. Svazek do té doby spolupracujících politických stran byl však ve formě Národní fronty zachován. To nepochybně dr. Benešovi vyhovovalo. Stále množící se politické spory však začaly vyvolávat v zemi napětí a prezident, už bojující i o své zdraví, nebyl schopen jim účinně čelit. Vyvrcholily v únoru 1948, kdy ministři pravicových stran neuváženě podali demisi. Počítali s tím, že ji dr. Beneš nepodepíše a oni tak získají převahu. Jenže nálada obyvatelstva se překlonila proti nim. Země stála na pokraji občanské války. Prezident musel rozhodnout. Na něm záleželo, zda vše proběhne podle Ústavy, nebo se zvrtne do neřešitelných situací. Nebyl nadšen činem pravice. Zásadní rozhodnutí nechala na něm. A Beneš? Byl politik, který se striktně držel Ústavy. Proto, ač jistě velmi zklamán, demisi podepsal a potvrdil také právo premiéra najmenovat jiné politiky do ministerských funkcí.

Dalšímu střetu s novou koncepcí státu se vyhnul. Nesouhlasil s některými body Ústavy 9. května, jež se lišily od staré prvorepublikové. Raději se rozhodl ještě před prezidentským podpisem na již parlamentem schváleném znění abdikovat. Vliv pochopitelně mělo i jeho stále se zhoršující zdraví. Zemřel o čtvrt roku později ve své vile v Sezimově Ústí, kde je také pohřben.

Dr. Beneš byl postaven do situací, jež nemusel řešit žádný jiný politik. Šlo v nich o samu další existenci národa či jeho další budoucnost. On, který napomáhal československý stát vytvářet, musel v roce 1938 rozhodovat o jeho likvidaci. Je jiný příklad politika, který byl postaven do podobné situace? Musel ustupovat, ustupoval tedy, ale nevzdal se. Znovu se vrhl do boje a většinou vítězil. Dodržoval při tom platné zákony. I v tom byl veliký. Proto v únoru podepsal demisi ministrů, vědom si toho, že většina národa si toto rozhodnutí přeje. Svůj osobní názor vyjádřil abdikací. To bylo velmi jasné gesto. Na víc neměl síly. Nový systém, který si tehdy přála většina národa, se mohl začít uskutečňovat. V té chvíli lidé věřili, že nastoupila nová československá cesta k socialismu.

A Edvard Beneš? Jeho odkaz je nemalý. Bez něj, bez jeho píle a organizačních schopností, by nebylo Československa. Také na sjednocení odboje koncem války se podílel a také na tom, že jsme se po ní dokázali vypořádat s řadou jejích důsledků. Musel zvládat složité situace. Možná, že jiný by je zvládal jinak, ale mohlo by to stát mnohem více krve a hodnot.

Proto si myslím, že právem před časem Poslanecká sněmovna schválila zákon: Dr. Edvard Beneš se zasloužil o stát.

Jaroslav Kojzar