Když se řekne »mrva«

Začněme tím, co pod slovem »mrva« najdeme ve slovnících. Je tam napsáno »Chlévská mrva – směsice tuhých výkalů, moči a podestýlky, která opouští stáj či chlév«. Jenže když o někom řekneme, že je »mrva« nemyslíme tím špinavého a smradlavého člověka. Od konce 19. století dostalo totiž toto slovo ještě jeden význam. Ten sice má svůj základ v původním slovníkovém vysvětlení, ale byl tu muž, jenž své jméno, které bylo shodné s tím slovníkovým, dal napříště všem zrádcům, darebákům, kteří pro svůj prospěch »zahodili« společnou věc, jíž věrnost přísahali, anebo pro věc, kterou »z přesvědčení« doposud hájili. Ten člověk se jmenoval Rudolf Mrva a dnes je den, kdy se dva mladí lidé rozhodli pomstít jeho zradu.

Řeknete: Proč se nějakým tím »mrvou« (nebo Mrvou?) zabývat? A měli byste pravdu, kdyby jeho činnost neznamenala, že desítky mladých lidí se po jeho svědectví založeném často na výmyslech, ocitli ve vězení, žalářování jim přivodilo zdravotní potíže na celý život (dokonce došlo i k úmrtí) a kteří si odnesli navždy do života pocit nespravedlnosti. Šlo totiž v tomto případě o tzv. Omladináře. A rakouský kriminál? Patřil mezi nejnelidštější v Evropě a způsob jednání s vězni se zdaleka nepodobal moderní době, do níž Rakousko chtělo vstoupit.

Je 23. prosince a to, o čem píši, se stalo před sto třiceti lety v předvečer Štědrého dne.

Počátkem všeho však byly události, které se staly o několik měsíců dříve. Tehdy, v srpnu onoho třiadevadesátého roku, došlo v Praze v době oslav narozenin císaře Františka Josefa I. k bouřím. Z obyčejných demonstrací, šlo vždy o všeobecné hlasovací právo a rovné podmínky pro Čechy a Němce, došlo ke strkanicím s policií, které přerostly v »kamennou« bitvu a nakonec ve výjimečný stav. Pak přišla doba hledání viníků. To, že šlo o spontánní akci, nebylo Vídní přijato, a tak se hledalo spiknutí. Jenže, kde ho nalézt, když není. Existovaly různé dělnické spolky, studentské, osvětové, divadelní a další, ale žádný z nich nenabídl řešení, které by umožnilo vytvořit exemplární případ. Až vlastně prosťáček Mrva ho komisaři Oličovi dodal, když ve své fantazii pospojoval nespojitelné a svou účast na činnosti různých sdružení opepřil ilegální činností a rozvratnými záměry.

Tak vznikla Omladina, jejíž název byl vypůjčen z činnosti jednoho spolku ze severozápadních Čech, který neměl s událostmi v Praze vůbec nic společného. Případ byl konečně na stole a nechyběl ani korunní svědek. Začalo rozsáhlé zatýkání, výslechy. Nic nevadilo, že se nenašel žádný důkaz. Z každé maličkosti, i když třeba zavánějící recesí, se vytvořil připravovaný útok na mocnářství. Všichni zadržení odmítali, ale nebylo jim to nic platné. Jen Mrva svědčil a svědčil.

Kdo byl ten hrbáček Rudolf Mrva? Chudák z Malé Strany, který chtěl být uznán druhými, chtěl se proslavit a hledal způsob jak. Říkával si také Rigoletto z Toskány a společně s několika malostranskými kluky hledal poklady pod malostranskými paláci, tajné chodby či jiná tajemství. To ho neuspokojovalo, ostatně nic neobjevil, a tak se zapojil, nebo spíše chodíval na schůze různých pražských mládežnických spolků. Odtud byl jen kousek k jeho úloze při odhalování »prostistátní organizace Omladina« a k soudu s Omladináři.

A jsme u 23. prosince 1893. O úloze Rudolfa Mrvy se vědělo. Byl proklínán. Uvědomoval si to? Byl nenáviděn. Připouštěl si to?

Navečer si Rudolf Mrva ve svém skrovném pokojíku zdobil vánoční stromeček a zpíval, jak si zaznamenal později vyšetřovatel, píseň Kdo za pravdu horí a další národní či »revoluční« popěvky. Návštěvu nečekal. Přesto dva »kamarády« – Doležala a Dragouna – pustil dovnitř do svého pokoje. Nevěděl, že přicházejí mstitelé. Myslel, že pár kamarádů, kteří mu zůstali věrni, ho chce v předvečer Štědrého dne potěšit. Ti však přišli za všechny zatčené si to s ním vypořádat a povedlo se. Nůž nenadělal žádný hluk. Pak se šli se svým činem pochlubit na oslavu propuštění některých obviněných do Malostranské Besedy. Svěřili se hned dalšímu kamarádovi – Čížkovi, který se zděsil.

Vražda okamžitě vyvolala novou vlnu zatýkání a kromě procesu s Omladináři se konal téměř vzápětí i proces s vrahy a jejich pomahači. Mrva však jako svědek u prvního procesu nesvědčil, ale jeho písemná vyjádření nebylo možné zpochybnit a tudíž ani ho, jak se počítalo, konfrontovat s obviněnými a jejich právními zástupci, což by musel prohrát. Soud tedy proběhl v policejně-úřední linii. Odsouzeno bylo šedesát osm mladých lidí. Někteří dokonce na léta. Mezi těmi, kdo zamířili do vězení, většinou na plzeňské Bory, byli pozdější velmi významní představitelé politiky a kultury, jako byli A. Rašín, S. K. Neumann, A. P. Veselý, K. S. Sokol, F. Modráček, A. Hajn, J. Stern… J. Ziegloser si dokonce měl odsedět osm let, J. Čížek šest, B. Šticha pět atd. V druhém procesu, tedy s vrahy Rudolfa Mrvy, byli oba útočníci odsouzeni na deset let, další obžalovaní byli, proti vůli státního žalobce, osvobozeni.

Slovo »mrva« dostalo tak druhý obsah a další zcela nový význam, i když související svým způsobem s jeho původní náplní. Mohl se použít později v řadě případů. Jmenujme namátkou plukovníka a později ministra Emanuela Moravce, ministra Hrubého, novináře Vajtauera, Krychtálka, Wernera, Křemena, parašutisty Čurdu s Gerikem, policejního generála Bláhu, dramaturgy Josefa Rejthara a Svatopluka Kavku, herečku Zdenu Kavkovou – Innemanovou, herce z rozhlasových skečů Postráneckého, ale i… myslíte, že bychom takové nenašli také nyní?

I proto jsem dnes připomněl vraždu spáchanou před sto třiceti lety, jež obohatila náš slovník dalším obsahem slova »mrva«.

Jaroslav Kojzar