Home Kalendárium Liebknecht – Luxemburgová a den, kdy se k jejich hrobu nosí květiny

Liebknecht – Luxemburgová a den, kdy se k jejich hrobu nosí květiny

Jaroslav Kojzar

Každoročně na hřbitov v berlínské čtvrti Friedrichsfelde přinášejí lidé 15. ledna květiny. Vlastně ne každoročně, i když v jedné době se na jejich hrobech také sporadicky objevovaly, ač za to byl dokonce koncentrák, ale byly pokládány skrytě. Koho mám na mysli? Wilhelma Liebknechta a Rosu Luxemburgovou, bývalého poslance a novinářku, kteří se v době Velké války dokonce postavili proti ní. Právník a poslanec Liebknecht v jejím průběhu dokonce jako jediný hlasoval proti válečným půjčkám. Byl za to nenáviděn a šikanován. Když dál volal po spojení všech vojáků v zákopech ke svržení svých vlád a nastolení míru, byl odsouzen k čtyřletému žaláři. Po skončení války společně s Rosou Luxemburgovou v době poválečných zmatků a deziluzí z tehdejších událostí založili Komunistickou stranu Německa a jasně se vymezili proti spojení Ebertových a Noskeových sociálních demokratů s krajně pravicovým kabinetem prince Maxe von Badena a militantních fašizujících freikorpsů, tedy pohrobků poražené armády. 15. ledna 1919, tedy před sto pěti lety, byli oba a dalších více než sto padesát představitelů pokusu změnit poměry a jít cestou sovětského Ruska příslušníky freikorpsu na pokyn sociálně demokratických vůdců zavražděni.

Asi se mnou někteří z čtenářů nemusí souhlasit. Je přece nesmyslem, aby sociální demokraté proti svým vlastním souputníkům využili fašistický freikorps. To je »komunistická propaganda« nebo to jí zavání. Jenže ono všechno bylo tehdy velmi zamotané a dnes se úmyslně ještě více zamotává. Napsal jsem dnes? Ano, napsal a vůbec jsem nemínil propagovat zjednodušený, byť tedy »komunistický pohled« na věc.

K pomníkům Liebknechta a Luxemburgové nyní přicházejí i lidé, kteří nemají nic společného s radikálními politickými myšlenkami, ale také ti, kteří odmítají válku jako politické řešení jakéhokoli sporu. Na rozdíl od našich strašitelů. Můžete se zeptat, zda to opět myslím vážně. Myslím, odpověděl bych. Sdílím protiválečné postoje, které hlásali ti dva a s nimi další v oněch dnech zavraždění nebo obušky mlácení lidé. Mám pro to důkazy, jako ostatně většina z vás.

Nesouhlasím s argumenty a válkychtivými prohlášeními, které nám již několikrát sdělil tříhvězdičkový generál Řehka či válkychtivá ministryně Černochová. Jde o miliardy poslané ve zbraních na východ, aby dál hořela tamní válka. Krok za krokem nás do ní vtahují. Je nebezpečí, že vtáhnou, protože militantní vedení Evropy si neumí představit jinou alternativu, než jen tu svou. Ale odklonil jsem se od tématu. Dnes jde o zavraždění Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Podle jedné internetové studie (přesvěčte se sami!) se prý tehdejší německé »vedení sociálně demokratické strany rozhodlo komunistické pohlaváry fyzicky zlikvidovat«. Ve stejném duchu jsme nedávno mohli vidět dokument o konci války. Dozvěděli jsme se v něm, že sociálně demokratický šéf státu nechal zlikvidovat vůdce komunistického převratu a… byl pokoj. Prý šlo, jak jsme mohli pochopit, o pozitivní řešení. Jen nám autoři zapomněli sdělit, že další etapou byl v Německu Kappův puč, mnichovský pivní pokus o převrat a nakonec pak předání moci Adolfu Hitlerovi.

Všechno se tedy zjednodušuje a převypráví. I tehdejší situace. Prý právě kvůli »skutečné pravdě«. Čí? Těch vypravěčů? Tehdejší válečná porážka znamenala pro Německo katastrofu. Vyvolala radikalizaci lidových vrstev, které volaly po změně režimu. Jenže kromě nich tu byla silná militaristická skupina, která byla připravena válčit dál, ať to stojí, co to stojí. Velení armády, nacionálové, buršáci všeho druhu. Vznikl dokonce dobrovolnický freikorps. Ti všichni spojili své síly se sociálně demokratickým poválečným vedením Německa, které se dostalo do čela po von Badenově pokusu vytvořit stabilní vládu.

Mohutné berlínské demonstrace 5. ledna byly odrazem pokusu zbavit funkce místního ředitele policie, přesvědčením levicového sociálního demokrata. Ministr vnitra, jiný sociální demokrat, Gustav Noske se snažil vyjednávat, podmínky demonstrantů vedených Spartakovci, což bylo spojení komunistů a levicových sociálních demokratů, na svých požadavcích trvalo. Došlo k pouličním střetům. Výsledkem bylo použití části armády proti demonstrantům. Ta neutrální zůstala v kasárnách. Nejvýznamnější silou byl však freikorps – Freikorps Garde-Kavallerie-Schützendivision. V jeho čele v samotném Berlíně stál kapitán Waldemar Pabst. Ten všechno vyřešil ke spokojenosti pánů Eberta a Noskeho a jednoduše zadržel Liebknechta i Luxemburgovou. Neměl to složité, protože sám Noske nařídil, aby telefon Liebknechta byl odposloucháván a informace z něj byly dávány Pabstovi.

15. ledna, mohl ohlásit, že bylo dokonáno. Oba tzv. na útěku, jak nám sdělila výše zmíněná televize, byli zastřeleni, při čemž tělo Luxemburgové bylo shozeno do Sprévy. Asi chtěla Pabstovi uplavat. Na obou byly nalezeny známky mučení.

Ebert byl o něco později zvolen prvním Výmarským prezidentem, Noske dál obhospodařoval policii. To však už byla revoluce v Berlíně zažehnána. A to byl smysl pravicového nástupu nacionalistických a tzv. republikánsko demokratických sil, jež nakonec za patnáct let předaly vládu hitlerovským národním socialistům. Pabst to vše přežil. Chvíli v Rakousku, kde organizoval také svůj »freikorps«, pak v Německu, snad dokonce ve službách Canarise. V době »akce Valkýra« byl ve Švýcarsku, což mohlo znamenat jeho záchranu. Konec života opět prožil v Německu, dokonce jako úspěšný manažer se stále nacionalistickým přesvědčením a bez výčitek svědomí.

Onen 15. leden ho ovšem dostal do dějin. Zdá se, že některé podivné jedince si historie natolik oblíbila, že nám tu jejich jména zanechala navždy. Čas ovšem stojí spíše na straně Liebknechta a Luxemburgové, kteří se postavili proti válkám a za sociální práva člověka, než za jejich vrahem Pabstem. Stejně jako je tomu v Paříži u Zdi Komunardů, kam se ročně přicházejí poklonit tisíce lidí, na rozdíl od hrobu jejich kata Thierse, kam nechodívá nikdo, ač je pohřben na stejném hřbitově. Či jako je tomu na pohřebišti sovětských osvoboditelů na Olšanských hřbitovech v Praze, anebo v Brně, kde jsou v řadách pochováni různí ti grenadírs a kde jsem při svých několikerých návštěvách neuviděl ještě ani kytičku.

Jaroslav Kojzar

5 KOMENTÁŘE

  1. 27. ledna uplyne 79 let od osvobození německého koncentračního tábora Osvětim. Německý vyhlazovací tábor osvobodila vojska sovětského hrdiny maršála Koněva. V tomto táboře zřízeném německým kapitalismem byly zavražděny miliony nevinných lidí, kterým se chodí poklonit miliony lidí z celého světa.
    Jsem zvědav, jestli hrdinství sovětského hrdiny maršála Koněva bude vzpomenuto a oslavováno politiky v rozbitém Československu a ve sdělovacích prostředcích a jestli bude odsuzován německý kapitalismus, který způsobil vraždění v Osvětimi.

  2. Tisíce lidí se chodí poklonit především k hrobu Jana Palacha, nejdříve pohřbeného na Olšanských hřbitovech, pak bolševiky zuřivě přemístěného do Všetat, aby se v roce 1990 vrátil zpět na Olšany. Zítra uplyne od jeho zoufalého ale statečného činu 55 let.
    Tak uvidíme, jestli si historik Kojzar, který prý podává nezkreslený výklad našich dějin, vzpomene.

    • Bavil jsem se nejednou s lidmi, kteří Palacha znali v jeho bydlišti a za dob jeho studia. Tito svědci říkali, že byl vždycky divnej už jako mladý a že se nediví jeho pozdějším sebevražedným sklonům. Tento kluk je podle nich zneužit režimem, ovšem teď už nemá možnost se bránit překrucování a lhaní o něm.

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here