Platí ještě dohody, které jsme podepsali?

Když Henry Kissinger převzal otěže (za prezidenta Nixona) americké zahraniční politiky, nebyl vůbec méně americký než jeho předchůdci. Také on prosazoval, aby Spojené státy hrály ve světě prim. Byl však realista. Pochopil, že případné spojenectví dalších v té době existujících velmocí by tento záměr mohlo zkazit, a tak vyvolal tajná jednání, jež Číně, tentokrát lidové, umožnily i mezinárodní uznání a návrat na mezinárodní scénu. Stala se brzy také stálou členkou Rady bezpečnosti, kde nahradila poražený Kuomintang usazený v té době na Tchaj-wanu. Znamenalo to ovšem odklon od teorie dvou Čín k jediné, tedy k Číně nedělitelné a jednotné bez ohledu na to, že na Tchaj-wanu se zatím usídlil poražený Čankajšek se svými věrnými a zbytkem svých armád. Čínská lidová republika za to nepodnikla žádné kroky, aby si politicky ostrov připojila k pevnině.

Po kroku Sovětského svazu, jenž Číně uvolnil svou enklávu Dalnyj (dnes Ta-lien) postupně pod jurisdikci, i když to trvalo díky trpělivosti čínského státního vedení léta, se vrátily i Portugalci ovládané Macao a Angličany Hongkonk. Zatímco na Tchaj-wanu dál vládnou síly, které se zde usídlily poté, kdy utrpěly porážku v pevninské zemi. Díky velmi trpělivému přístupu čínského vedení je stále v Jihočínském moři udržováno status quo, jež nebrání Tchaj-wanu v ekonomickém rozvoji a podnikání s kýmkoli chce ve světě.

Snahy nějak podpořit protičínskou politiku některých vůdců tchajwanského vedení se však čas od času chopí některé síly na Západě a to za blahosklonné podpory USA. Ty se ovšem samy angažují především rétorikou a bohužel dodávkami zbraní ostrovanům. Další kroky zakazují americké zákony a sjednané čínsko-americké dohody. Proto se přímo nabídli někteří představitelé českého veřejného a politického života jako beranidlo, jež má Tchaj-wanu napomoci proniknout do světa. Zástupci vlády anebo komunální politici zvolení za pravicové politické spektrum se neváhají dokonce za cenu narušení vztahů s Čínskou lidovou republikou stát jakýmsi prostředníky mezi Tchaj-wanem a ostatní Evropou. Nejde mně jen o Piráty Michálka a tehdejšího pražského primátora Hřiba (těm byla dokonce tchajwanskou stranou hrazena cesta), ale především o předsedu Senátu Miloše Vystrčila a některé další politiky ODS, TOP 09 a dalších nyní vládnoucích politických stran. Mezi naší republikou byla dokonce uzavřena jakási dohoda, která má umožnit velké investice Tchaj-wanu u nás a prostřednictvím nás v dalších zemích Unie. Její výsledek je však v podstatě nulový. Tchajwanskému vedení totiž jde především o politické body. Českým politikům zase o narušení spolupráce s Čínou, což je vlastně jakýsi zkušební kámen, jenž má ověřit, kam až Spojené státy budou moci ve své podpoře Tchaj-wanu zajít.

Minulý týden navštívila Prahu pod záminkou účasti na semináři o vzájemné spolupráci Česka a Tchaj-wanu pořádaného projektem Sinopsis nedávno zvolená viceprezidentka Tchaj-wanu Siao Pi-kchim, jež je známou podporovatelkou osamostatnění na rozdíl od nově zvoleného prezidenta Lai Čching-te, jenž patří mezi realisty a ujme se funkce v květnu. Setkala se s Milošem Vystrčilem a dalšími politiky. Proti této návštěvě protestovalo čínské ministerstvo zahraničí.

Nás by však mělo zajímat, jak to vlastně s ekonomickou angažovaností Tchaj-wanu u nás je. Měli jsme se, alespoň podle médií, stát jakousi »vlajkovou lodí« pro vstup Tchaj-peje na evropské trhy. Zatím však nejsme, ač různí politici létají na Tchaj-wan a odvážejí si odtud zajímavé osobní dary. Nepodařilo se. Podle našich informací zatím žádný projekt nebyl realizován, přitom např. tolik medializované centrum pro čipy zůstalo jen na papíře. Důvod? Údajně není stále zajištěno jeho financování. Proč? Zeptala se na to někdy česká vláda? Pokud ano, proč netrvala na splnění slibů? Pokud se nezeptala, proč vlastně ne? Nic není v tomto kapitálem ovládaném světě zadarmo. Takže i to musí mít důvod. Že ho neznáme, neznamená, že není. A že by v pozadí nestál zájem současné administrativy Spojených států? Tomu se těžko věří.

Tchaj-wan sliboval polovodičové centrum, ale realita je taková, že české vysoké školy dokážou ročně vyprodukovat jen desítky absolventů v polovodičích, což je nedostatečné vůči tisícům potřebných expertů pro zřízení výrobní linky. Plány na skutečné polovodičové centrum v Německu a memoranda podepsaná s námi slouží jen k získání uznání od Čechů a k tomu, abychom se kvůli prázdným slibům Tchaj-wanu dostali do rozporu s druhou největší světovou ekonomikou.

Propaganda nás přesvědčuje, že Tchaj-wan společně s Japonskem jsou jedinými »demokratickými zeměmi« v tomto regionu. »Demokraté« už ovládly Baltské moře, chtějí ovládnout to Černé. Ani si neumíme představit, jaký tlak musely Spojené státy vyvinout, aby se členskými státy NATO staly Finsko a Švédsko. V Černém moři si už připravují pro členství v Paktu Gruzii a snaží zlomit odpor Turecka pro nějakou protiruskou akci. V Indickém oceánu a přilehlých mořích se pohybují americké letadlové lodi, křižníky a sankce proti indickým rafinériím vytvářejí tlak na nepřijetí dohodnuté ruské ropy. Stálá přítomnost amerických lodí je zaznamenaná v Adamanském moři, v Arabském moři a dnes v Adenském zálivu. Zbývá Tichý oceán a zvláště Jihočínské moře. Také tady potřebují svého »koně«. Proto taková péče o »demokracii« a »svobodu« Tchaj-wanu, proto se hledá země, jež by umožnila také jeho mezinárodní uznání, a následně pak další zřízení základny amerických vojenských sil.

Oč jde Tchaj-wanu, víme. Oč Spojeným státům tedy také. Tchaj-pei nabízí »demokratickou spolupráci«. Pak sliby, které se nenaplňují. Tak se chce vlastně posunout kupředu a získat pro své cíle, a vlastně cíle Spojených států, co nejvíc příznivců. Zatím je nemá. Česká republika se má stát tím beranidlem, který otevře dveře do Evropy, či vlastně do světa. I přesto, že to bude znamenat nebo už znamená narušení vztahů s Čínskou lidovou republikou (viz třeba spolupráci Peking – Praha). Přitom z hlediska obchodního je pro nás důležitější právě pevninská Čína, která se stále prudce rozvíjí a stává druhou největší ekonomikou světa a jde jí o mírovou obchodní spolupráci. V našem zájmu je právě tuto spolupráci rozvíjet. Nejde o to přerušit ekonomické dohody, ale oddělit je od politických, které vytvářejí logický protitlak. Proto si myslím, že česká vláda by spíše měla udělat vše pro naplnění dohod, které už byly uzavřeny a především myslet na budoucnost. Tou je prvořadá ekonomická spolupráce s Čínskou lidovou republikou, jejíž trh je neskonale větší a jenž by měl být pro malou Českou republiku velmi slibný. Velmocenské postoje některých našich představitelů, na které nemáme, naší zemi jenom škodí. Stejně jako být prodlouženou rukou zájmů Spojených států. Navíc i my jsme podepsali dohodu o »jedné Číně«. Narušovat ji znamená jenom narušování mezinárodních vztahů. A to bychom právě my, jejichž vláda se chlubí dodržováním všech možných práv, neměli. Nebo zase jde jen o to obejít závazky, jež jsme přijali a které Fialova vláda krok za krokem pro cizí zájmy narušuje.

Je bohužel zřejmé, že svět už ztratil politiky, jako byl Kissinger. Škoda. To se ovšem týká i nás.

Petr Kojzar