Čas od času se v souvislosti s výší příjmů různých skupin objevuje termín »tržní diskriminace«.
Vystupuje v několika podobách a projevuje se v několika směrech, především podle názorového (ideového) zapouzdření aktérů. Pro levici je v nejobecnějším vyjádření tržní diskriminací například zastropování odvodů na sociální a zdravotní pojištění, pro pravici naopak institut minimální mzdy. Tržní diskriminací je progresivní i regresivní zdanění, stejně jako odlišné systémy zdanění osob pracujících na základě pracovní smlouvy či živnostenského oprávnění.
Za tržní diskriminaci je pokládán silně restriktivní náhradový systém důchodového zabezpečení a mnohé další produkty redistribuce veřejných financí. Příčin tržní diskriminace je viditelně celá řada a opět se liší podle ideové orientace a pozice hodnotitele.
Mezi nejzávažnější patří vulgární pojetí »sociální solidarity«, která se v řadě případů zvrhává v pouhou charitu k uklidnění svědomí a vede především k rostoucí asymetrii vnímání a respektování práv a povinností u méně odpovědné části populace. To v extrémním případě vede až ke zneužívání sociálního zákonodárství na úkor zejména středních vrstev. Zde je na místě vzpomenout slova starých rabínů, že nejvyšší formou pomoci chudému je umožnit mu, aby si uměl vydělávat sám.
Druhým závažným činitelem je, že formální modely tržní rovnováhy založené teoreticky na principu odměňování podle množství, kvality a společenského významu práce, jsou u nás silně deformovány vlivem existujících nátlakových zájmových skupin. Konečně za třetí příčinu lze pokládat selhání establishmentu, který nedokáže zajistit účinné a systémové dodržování vlastních zákonů. Establishmentu je nanejvýš naléhavé stále připomínat, že vláda věcí veřejných nespočívá v přednesu krásných projevů, ale ve formulování, realizaci a řízení výkonné moci. Jedna věc je zářit ve světle reflektorů, jiná věc v potu tváře tvrdě pracovat a nést odpovědnost.
Knižním příkladem názorové schizofrenie a neznalosti komplexního chápání problému je přístup odborníka na veškeré sociálno pletoucího si brutto a netto výsledky, resp. tápajícího v normativech sociálního zákonodárství Mariana Jurečky. Po desetiletí v nejvyšších patrech politiky objevil, že část naší společnost je silně diskriminována velmi otevřenými příjmovými nůžkami mezi horními a dolními deseti procenty příjemců. To se musí změnit, pohrozil mečem Gabrielovým a přišel s převratnou myšlenkou, opírající se o dva pilíře.
Na jedné straně hodlá zvýšit minimální mzdu na 20 000 Kč měsíčně, na straně druhé uvolnit (zatraktivnit) podmínky pro přesluhování. Bez souvislostí, bez analýzy dopadů na trh práce, bez ohledu na dosavadní redukční limity, bez jakýchkoli souvislostí s dalšími rozhodujícími ekonomickými, ale i sociálními a politickými kategoriemi. Za obtížně skrývanou představou zachování dosavadní míry nezaměstnanosti a úrovně produktivity práce. To znamená, že Jurečka své představy opírá o zachování dosavadního extensivního modelu rozvoje národního hospodářství a dalšího kroku do katastrofické dluhové pasti. Prohloubení inflačních tendencí a odbytové krize by nebylo nejhorším z možných důsledků Jurečkova experimentu. A to ponechávám stranou například osud 2,5 milionu starobních a 250 tisíc invalidních důchodců.
Ladislav Šafránek