Zemědělství je strategická část ekonomiky a spolu s energetikou tvoří základ každé společnosti pro přežití. Bez dostatečné výroby potravin je každý stát snadno vydíratelný. Kdo bude riskovat hladomor? V době globalizace jsme si zvykli, že je všech potravin dost, vlastně přebytek. V posledních letech, díky inflaci, už u nás potraviny nejsou sice levné jako dřív, ale kdo na to má, získá v maloobchodě skoro všechno, a pokud si připlatí, tak i v dobré kvalitě.
Naši zemědělci, už od dob Rakouska-Uherska, dokázali produkovat kvalitní potraviny v dostatečném množství. S kvalitou sice zamávala kolektivizace a bolševizace venkova, ale objem produkce byl, po prvotních velkých propadech, následně úctyhodný. Po roce 1989 kvalita vesměs stoupala i u národní produkce, ale v mnoha ohledech jsme ztratili soběstačnost a dnes velkou část potravin dovážíme. Zemědělství se díky dotacím EU u nás z velké části přesunulo do oblasti produkce paliv – řepka, a substrátu pro výrobu bioplynu – kukuřice.
Západoevropské zemědělství, ale např. i to polské, dokáže zajistit nejen soběstačnost prakticky ve všech důležitých komoditách, ale je přebytkové. Vytváří řadu produktů, které nemají, svojí kvalitou, ve světě konkurenci. Dlouho si Západní Evropa hýčkala své zemědělce až tak, že některé jiné skupiny obyvatel se cítily oproti nim tak trochu odstrčené.
Většina z nás ale chápala, že potravinová bezpečnost a kvalita něco stojí a štědrá dotační politika se brala i jako daň za prosperující venkov. Prostě volně se pasoucí krávy na alpských loukách a v rovinách Normandie něco stojí. Bohaté a chutné stolování je jedním z pilířů evropské kulturní tradice rozvíjené už od antiky.
Dnes jsme svědky bouřlivé revolty. Ulice Paříže a Bruselu zaplnily barikády hořících pneumatik a hromady hnoje. Důležité komunikační tepny jsou paralyzovány tisícovkami traktorů. Současné vedení EU se zřejmě rozhodlo destruovat to, co nás živí. Jako vždy u všech chybných rozhodnutí eurobyrokratů je na vině hned několik přešlapů.
Válka na Ukrajině a především nesmyslná obchodní válka EU s Ruskem zdražila všechny energetické vstupy včetně hnojiv, což byl základ prosperity zemí EU. Produkce evropských farmářů se stává nekonkurenceschopnou. K tomu se má otevřít náš trh latinskoamerickým producentům, kteří mají náklady někde úplně jinde. Současně se do EU valí ukrajinská produkce, opět pořízená za úplně jiných podmínek a nákladů. Korunu tomu nasazuje ideologie Green Dealu, která vedla např. holandskou vládu k plánům na povinnou likvidaci chovů krav, protože chuděry příliš bzdí (jakoby brazilské či argentinské krávy, odkud by se pak do Evropy dováželo hovězí maso, nebzdily).
Mnozí čeští farmáři vidí stejné nebezpečí a chystají se k tvrdým protestům připojit. Naprosto jim rozumím. Jejich práce je těžká, podmínky ne vždy předvídatelné a jisté. Navíc musí svoji farmu obhospodařovat nepřetržitě. Nemohou si vyrazit na měsíc k Jadranu jako lidé pracující v jiných oborech. Oni a jejich rodiny jsou se svoji farmou úzce spjatí. Jde o lidi živící se vlastní prací, kterým by jak naše vláda, tak hlavně ta bruselská měla pozorně naslouchat a vyhovět. Je ukázkou naprostého selhání vůdčích evropských elit, když musí rolníci zaplavit evropská náměstí kupkami hnoje.
Mimochodem, bez současných vládních a evropských politických elit by se nám asi žilo lépe, ale bez našich farmářů umřeme hlady.
Jiří Paroubek
Zemědělství před kolektivizací bylo zaostalé, neefektivní, zatížené dědictvím feudalismu (rozdrobenost). Pozemkové reformy Habsburků, Masaryka i Beneše se sice snažily tlumit sociální problémy, ale na úkor výkonnosti a konkurenceschopnosti. Statek 8 ha, to už bylo něco. Drobná políčka neřešila ani otázky životního prostředí, jak dokládá např. velké sucho v roce 1947. Kolektivizace měla v podstatě napodobit nejvýkonnější zemědělství té doby, americké, ovšem bez kapitalistických krachů neúspěšných zemědělců. Postupně se dařilo, rozvíjela se i přidružená výroba, což přispělo ke stabilizaci vesnice. Zemědělci byli proto Havlovým gangem považováni za „staré struktury“ a existovala snaha uměle družstva rozbíjet. Používání umělých hnojiv a pesticidů za socialismu stále nedosahovalo úrovně jako na Západě, např. v Nizozemsku. Špatné zacházení se zvířaty se sice objevovalo, ale to platilo i před kolektivizací, i v současnosti.
Drobní a střední zemědělci si nyní stěžují, že prý je drtí konkurence velkých zemědělských podniků a požadují pro sebe větší dotace. Tady je vidět, že družstva měla smysl.