Zajímavé počty a »jedna rodina«

Poslední rozhodnutí Ústavního soudu mě umožnilo pochopit, co je to »demokracie«. Doposud jsem se domníval, že jde o rozhodnutí většiny, které pak nemůže rozporovat poražená menšina. Mýlil jsem se však. Rozhoduje určitá skupina nebo několik jednotlivců, kteří se na svá místa dostali pod silným mediálním tlakem zlomených voličů. Je ovšem pravdou, že i část občanů zklamána vším a nemajíce typ na výběr, si říká: Nějak bylo, nějak bude a prostě se voleb neúčastní. Tak ovšem dává koupeným médiím a prorežimním propagandistům možnost doslova »umluvit« váhající nebo ty, kteří jim stále ještě nevidí do karet, a zvolit za své zástupce v parlamentu a jinde ty, kterým jde jen o jejich vlastní prospěch. A jsem u onoho výše napsaného slova.

Zmíněné poslední rozhodnutí Ústavního soudu o zkrácení důchodů mně totiž skutečně umožnilo pochopit skutečný význam »demokracie«. Abychom všichni lépe vše pochopili, použijme k vysvětlení trochu matematiky. Prezident Pavel byl zvolen 1 975 000 hlasy z počtu 8 246 000 voličů (zaokrouhleno), to znamená necelou čtvrtinou oprávněných voličů. Otázka první: Je tedy, nebo není reprezentantem všech?

Vynechme Poslaneckou sněmovnu, ta z našeho hlediska do práva zvolit ústavní soudce nijak nezasahuje. Rozhoduje o nich po návrhu prezidenta Senát. Senátoři jsou voleni dvoukolově. V tom druhém je vítězem ten, jenž získá nejvíce hlasů. V průměru jsou voleni 19,4 % voličů, i když to může být obvod od obvodu jiné. Dokonce horší. To ovšem znamená, že pouze asi milion šest set tisíc voličů přišlo k senátním volbám a pro skutečně zvolené senátory se z tohoto počtu vyjádřilo kolem osmi až devíti set tisíc těch, kteří se k volbám dostavili. Není to trochu málo na pravomoci, jež pak zvolení kandidáti mají? A ostatní voliči poražených kandidátů? Ti nemají zastoupení v Senátu a ani vliv na jeho činnost či na případné prosazování svých cílů.

Otázka druhá: Čím se Senát například zabývá? Je to řada pravomocí. Jednou z nich je volba ústavních soudců. Prezident zvolený čtvrtinou hlasujících jasně politicky vymezených voličů navrhne svého, tedy politicky blízkého kandidáta, příslušnému výboru Senátu. Ne kandidáta zastupujícího všechny směry, ale se zaměřením, jež sám zastupuje. Od něj pak, je-li kandidát prověřen a odsouhlasí ho většina Senátu, dojde na jmenování ústavním soudcem samotným prezidentem. Je tedy hotovo. Další z patnácti soudců, nejmoudřejší z moudrých, tedy nejvěrnějších moci, si na sebe může navléci talár a rozhodovat. Je proto chytřejší a schopnější, čestnější a pravověrnější než jiní? Není. Je věrnější moci a to je důležité.

Pokud se senátní výbor či celé plénum pětinou voličů zvolených senátorů proti kandidátu prezidenta postaví, navrhne hlava státu dalšího kandidáta. Opět ze svých přátel nebo to bude kamarád jeho kamarádů. A vůbec nejde o to, zda lépe než jiní ovládá právo nebo některou z jeho odborných disciplín. Musí dodržovat pravidla, když dostal důvěru. A proč by nedodržoval, když má plat jako prezident, a nikdo ho nemůže, bude-li zvolen, po celé volební období odvolat? Kdyby se náhodou někdo dotkl mzdy soudců a tedy také jeho, společně se stejným způsobem jmenovanými kolegy to jednoduše zamítne jako protiústavní, což se ostatně také již stalo. Odvolání není. Těch patnáct, nebo alespoň ti, co byli jmenováni (zvoleni) právě sloužícím prezidentem, má a musí mít jeho nebo vládní pravdu. Jinak by nebyli navrženi. Do funkce je zvolilo padesát senátorů (z 81) z vládních stran přítomných při volbě v sále, nepřímo zastupujících nějakých pět set až šest set tisíc voličů.

Těch patnáct vyvolených nemá nad sebou korekci. Přitom nemusí rozhodovat o věci všichni. Stačí ti, co najmenoval generál. A tak se schválí všechno, co potřebuje vláda, mocní. Slovní výklad potvrdí pravdivost a právoplatnost nálezu, i když jiní odborníci by měli odlišné postoje. Jen nebyli najmenováni generálem, a tudíž nemají poslední slovo.

Těch patnáct, anebo alespoň většina navržená generálem, má ve všem pravdu. Je nad jakýmkoli zákonem, protože oni jsou zákon. A ten, kdo by si dovolil o jejich výroku pochybovat, jak jsem se dozvěděl v nedělní besedě na Primě z úst moderátorky, by se měl omluvit. Komu? No přece, jak jinak, neomylným soudcům, kteří se jimi stali proto, že jsou prý nejschopnější, nejmoudřejší, a proto mají přímo povinnost za nás rozhodovat. Tak si to máme myslet. Jenže i bozi kdysi někomu sloužili a byli poplatní kněžím, vládcům, moci. Dnes je jen nazýváme jinak a navlékli jsme jim taláry a teprve oni mají právo nám vysvětlit, jak to vlastně je. Protože oni jsou těmi vyvolenými a vždycky mají pravdu.

Tomu všemu se také říká demokracie.

Jiří Vábr