Naše oligocénní moře v Karpatech bylo mořem bohatým na mořský život. To je bezesporu fakt. A stejně jako v mořích dneška se v něm, kromě bezobratlých vyskytovaly ryby a s nimi paryby, mezi něž patří i žraloci.
Problém žraloků ovšem je v tom, že jejich chrupavčité kostry se zachovávají velmi vzácně, i když bývají rychle překryty vhodnými usazeninami. Rychle se totiž chrupavka, která je tvoří, rozkládá. Tak se vzácně zachovávají jejich obratle, zbytky drsné dentinové kůže (totiž, povrch plakoidních šupin, což je typ šupin charakteristický pro žraloky, je kryt silně mineralizovanou tkání považovanou tradičně za tvrdou modifikaci dentinu, což je mineralizovaná pojivová tkáň podobná kosti) a žaberní elementy. Jinak zkameněliny žraloků jsou zastoupeny především izolovanými zuby. Paleontologové je nacházejí velmi vzácně zafixované v tenké (laminované) vrstevní ploše usazeniny. Protože jsou zuby žraloků tvořeny tvrdým dentinem, nepodléhají na rozdíl od koster žraloků, ale i ryb, rozkladu a deformacím a paleontologové je z dávných usazenin mohou dokonce uvolnit a komplexně je studovat. Zatím bylo z moravské části Karpat popsáno devět druhů žraloků, které patří do čtyř žraločích řádů.
Určitě se ptáte, jak ti žraloci byli velcí a co všechno mohli lovit. Nu, většinou lovili ryby, tehdy v oceánech bylo savců pramálo. Některé druhy žily ve velkých hloubkách, někdy až pod 1500 m, ale i ty hlubokomořské se spíše vyskytovaly v hloubkách okolo 1200 m. Některé rody byly větší, např. rod Echinorhinus, který se živil menšími druhy žraloků, chobotnicemi a olihněmi a žraloci toho rodu nejsou samotáři a vyskytují se i v hejnech od hladiny do hloubek kolem 1000 m. Vyskytovali se zde i velcí žraloci z řádu obrounů, ke kterým dnes patří i pověstný žralok bílý, či velcí žraloci, živící se drobnými korýši, které cedí a zachycují prostřednictvím žaberních elementů.
Inu, žraločí život našeho oligocenního moře byl opravdu pestrý. A co teprve jaká byla rozmanitost ryb. Ale o tom zase někdy příště.
Václav Ziegler