Bylo to 16. května roku 1868, tedy před sto šedesáti pěti lety. A tehdy… nechme vyprávět malý kousek Vladimíra Kováříka a jeho Staropražské romance: »Před slavnostním stánkem byl položen koberec, na němž stál stůl bíle prostřený, na stole zakládací listina, vedle ní na aksamitovém polštářku ozdobné kladívko a zednická lžíce. Pomalu utichal hluk, jen zdáli, kudy ještě procházel průvod, to znělo jako dunění bouře, za chvíli se rozhostilo nad staveništěm posvátné ticho. Tribuny přeplněny, v protějším paláci hraběte Lažanského v každém okně řada hostů, mezi nimi i habsburský Ferdinand, poslední korunovaný král český, dožívající v Praze stařecká léta. Tiše jsme přihlíželi, jak zakládací listina je podpisována a jak je ukládána do kovové schránky – tam byly vloženy i noviny těchto dnů, peníze, pamětní medaile a několik kamínků přivezených z Kostnice ze žaláře Husova. A už doktor Sladkovský, postoupiv dopředu, provolal mohutným hlasem: ‚Podepsána jest tato listina základní velikého divadla národního! Jste všichni svědkové! Podepsána jest!‘ Do hlučného volání slávy vpadl slavností sbor zkomponovaný Karlem Šeborem, aby pronesl slavnostní řeč…«
Po chvilce Sladkovského hlas do ticha tisíců mlčících pronesl mimo jiné slova: »…zvěstujte veškerému národu, že ohlas slávy dnešního dne mocně rozléhal se po veškerém slovanském světě, a radostnou to zvěstí v srdci celého národa našeho plamen nadšené obětavosti ve světlou rozžehnětež zář, jež nehasnouc rychle provodila by nás k slavnostnějšímu ještě onomu dni, v kterýž s pocitem plného vítězství jásajíce zvoláme: Ejhle, co slavně započato, slavně již také dokonáno!«
Čtyři malé družičky přinesly pak na aksamitovém polštářku ozdobné kladívko. Špalírem přišel František Palacký. Třikrát poklepal na základní kámen a velmi dojat, chvějícím se hlasem odříkal svůj vzkaz budoucím: »Ve jménu národa v Čechách a na Moravě jednotného požehnej Pánbůh dílu svatyně této, na které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má veškerá mravní pravda a krása!«
Dál v tom, co nám Vladimír Kovářík sdělil, nepokračujme. Schránka byla vložena na určené místo, lidé plní svátečných myšlenek se rozešli a ještě dlouho hovořili o budoucnosti, která dokončením budovy umožní, jak předpokládali, tvůrcům, hudebníkům a hercům promlouvat denně k národu česky. V důstojných podmínkách.
Pamětník se zmiňuje o sto padesáti tisících účastnících, z nichž všichni prošli k místu, kde za několik let mělo Národní divadlo stát a z nichž většina se měla teprve zítřejšího dne z novin dozvědět, jak vlastně probíhal samotný poklep. Dostat se na místo improvizovaných tribun nebylo možné. Všichni to věděli a přece přišli.
Sen zřídit české divadlo, kde české hry nebudou vytlačovány německými a často přesunovány na odpolední představení, bylo snem několika generací. Stále žili pamětníci Thámovy Boudy, jež pro nevyhovující stav musela být zlikvidována, Máchova Kajetánského divadla a snahy Tyla prosadit své hry na prkna Stavovského divadla. Nakonec i z místa šéfa českého souboru byl vytlačen. Musel se spokojit s Arénou Na Pštrosce, jež vznikla v roce 1849 a trvala dvanáct let, stejně jako Jan Kaška Zbraslavský, Karel Šimanovský, František Karel Kolár, Anna Manětínská ad. Ani dřevěné mohutné Novoměstské divadlo (1859) kamenné české nemohlo nahradit. Limitovalo ho léto a přece jen místo »za hradbami«. Teprve postavení stísněného Prozatímního divadla podle návrhu architekta Vojtěcha Ullmana umožnilo od roku 1862 hrát česky, v českém skutečném divadle, i v zimě. Podle nového projektu se mělo stát součástí nového Národního divadla, ale to jsem předběhl řadu let. V příštím dvacetiletí ještě musely Prozatímní a Novoměstská aréna stačit.
Byla však doba, kdy divadlo stmelovalo národy. Proto v mnoha místech naší vlasti vznikaly ochotnické soubory, které hrávaly české divadelní hry. Na repertoáru se objevovaly Tylovy Slepý mládenec, Lesní panna, Jiříkovo vidění, Paličova dcera a Strakonický dudák, Klicperův Blaník, Rohovín Čtverrohý, Hadrián z Římsů, Divotvorný klobouk či Jan za chrta dán, Hálkův Carevič Alexij, Mikovcova Záhuba rodu Přemyslovského a další a další. Ze zahraničních Schillerova Marie Stuartovna, Flammova Rekrutýrka v Kocourkově, Mosenthalův Svatojánský dvůr, Shakespearův Král Jindřich, Hamlet… Pohádky, dramata, zpěvohry, opery, pásma veršů… vše česky.
Když konečně mohla být postavena budova Národního divadla, na níž se podílelo mnoho českých výtvarných umělců a sama je stavebním klenotem renovovaným velikými náklady za minulého režimu, stalo se nebo spíše mělo být »tahounem« našeho divadelnictví. Je ovšem jiná doba. Tehdy české divadlo mělo být nosným vlasteneckým činem, který napomáhal české společnosti k emancipaci. Nyní, po sto šedesáti pěti letech zvítězila propaganda, v níž prim má jediná pravda. Hlavní úlohu v tom mají televizní stanice a divadlo jen přizvukuje, přizpůsobuje se často módním vlnám a odnárodňování. I když jsem třeba v květnovém programu našel Stroupežnického Naše furianty, Mrštíkovu Maryšu či Hrubínovu Krásku a zvíře, Shakespearovo Mnoho povyku pro nic, klasické opery včetně Mozarta, Čajkovského, Dvořáka a Rossiniho, Sofoklova Krále Oidipa, naše první scéna se také nevyhnula »modernismu«. Zvláště pak, pokud jde o režijní pojetí. Je otázkou, zda je to správná cesta. Nejde však jen o Národní, ale o další desítky divadel, jež se ne vždy řídí uměleckostí, ale podbízivostí a účelovým politikařením. Ale to je již na jiné zamyšlení.
Dnes jsem připomněl sto šedesát pět let od uložení základního kamene Národního divadla. Málokdo si uvědomuje, že šlo o přelomový okamžik našich dějin, který měl svůj vliv na myšlení dalších českých generací, včetně té, která vytvořila republiku v roce 1918. V dnešním kosmopolitismu, jenž se začal prosazovat zvláště po listopadu 1989, však začínají vládnout jiné hodnoty a toho bychom se měli bát.
Jaroslav Kojzar