Kývačů a bláta si nikdo neváží, hájí svůj postoj k NATO kritizovaný místopředseda PRO Vacek

První místopředseda PRO Petr Vacek svým článkem pro iportaL24.cz »Být neukotven znamená v současném světě stát se kořistí ostatních« vzbudil velký ohlas na vlastenecké a opoziční scéně. Sám přiznává, že tím nevyvolal zrovna ohlušující potlesk. Přesto přijal výzvu našeho webu na konfrontaci a je na ctěném čtenáři, jaký názor si udělá…

Zakotvenost v NATO a v EU… Zajímavé téma, nicméně si nemohu nevybavit Václava Havla, který v roce 1990 prohlásil, že už nebudeme součástí žádné struktury. Pak se to jakoby přešlo – a my jsme vstoupili do NATO…

Já bych začal tím, že jsem nemluvil o naší zakotvenosti v Evropské unii. Vůči té jsem nesmírně kritický a tvrdím, že se nepohneme dál bez její zásadní reformy, kdy ji skutečně rozebereme na prvočinitele, které byly jejím myšlenkovým základem, aby to byla servisní organizace pro členské státy a nikoli forma nadstátního dirigizmu. Jestli jsem hovořil o zakotvenosti v Evropě, šlo mi o střední Evropu. Jsou to bilaterální vztahy s našimi sousedy a naše středoevropanství.

Ohledně NATO přiznávám, že můj názor nevzbuzuje mezi mnohými ohlušující potlesk. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že neexistuje v tuto chvíli ani v budoucnosti jiná rozumná varianta, jak naše bezpečnostní postavení v Evropě a ve světě zajistit.

A co se týče Václava Havla, tak já jsem měl tu možnost, a dokonce se nebráním říct tu čest a potěšení, s ním spolupracovat, protože v té době jsem působil v diplomacii a připravoval jsem některé jeho státní návštěvy.

Václav Havel byl politický snílek. On nebyl příliš velký pragmatik a jeho názory se vyvíjely v čase. Jestliže hovořil o nepolitické politice, o novém postavení tehdy ještě Československa, tak to myslel velmi upřímně. Ale politická realita mezinárodních vztahů ho, nebojím se říct, přinutila, aby uvažoval pragmaticky a k tomuto pragmatismu patřilo i zakotvení v Severoatlantické aliancí.

Dobře, ale když dovolíte, ocituji název vašeho článku: »Být neukotven znamená v současném světě stát se kořistí ostatních«. Ano, jsme malá země, ovšem proč bychom nemohli být neutrální podobně jako Švýcarsko nebo Rakousko?

Rakousko a Švýcarsko jsou ve zcela jiné pozici. Švýcarská neutralita je tradiční věc, všeobecně uznávaná rakouská neutralita vznikla po druhé světové válce tzv. státní smlouvou a je respektovaná všemi velmocemi. My si nemůžeme ani na vteřinu hrát na možnost nějaké samostatné neutrální politiky. My musíme do nějakého klubu patřit a já určitě budu rád patřit do klubu, který je příjemný, demokratický a kde se budu cítit bezpečně. A to je v tuhle chvíli skutečně klub střední Evropy a klub Severoatlantické aliance.

Vy jste dokonce říkal, že schvalujete přítomnost amerických vojáků na našem území. Mluvil byste úplně stejně, kdyby byl prezidentem Joe Biden nebo Kamala Harrisová?

To je velmi dobrá otázka. Upřímně řečeno, v tu chvíli bych byl s tímto názorem asi opatrnější, nicméně v zásadě bych uvažoval stejně. A řeknu proč. Naše vztahy se Spojenými státy, ať vládla jakákoliv administrativa – a počítám to od roku 1918, od Pařížské mírové konference – byly vždycky zárukou pro to, že přežijeme v bezpečném demokratickém prostředí.

Tyto vztahy se pochopitelně vyvíjely a během vlády komunismu v naší zemi byly na bodu mrazu a byly to vztahy nepřátelské. Mění se však i s každou administrativou, která přijde do Bílého domu, nicméně to je daň za to, že se prezidenti ve Spojených státech střídají, že mají různé názory. Ale zásada naší zakotvenosti ve vztazích se Spojenými státy je konstantní. Je to konstanta naší zahraniční politiky. Takže mluvil bych možná opatrněji, ale v zásadě bych na to nazíral stejně.

Skutečně by se dalo o České republice mluvit jako o suverénní zemi, kdyby tu byl americký radar, či jakmile se zde objeví cizí základny?

Myslím si, že ano.

Nicméně v momentě, kdy ministryně Černochová uzavřela tzv. obrannou smlouvu s USA, vaše strana byla důrazně proti, dokonce uspořádala tiskovou konferenci a uváděla pravý opak toho, co teď vy. Jak si to mám přeložit?

To je důkaz plurality názorů v rámci naší politické strany. Podívejte, jde o naše suverénní rozhodnutí umístit sem základnu cizího státu. Bavíme se o Spojených státech amerických. Jinými slovy – je to rozhodnutí, které je přijato zvolenými poslanci, senátory, vládou a není to tak, že by se sem převalila vojska jako v roce 1968. Pokud je to demokratické a vyvážené rozhodnutí a máme demokratické pojistky v právním řádu i ve smlouvě se Spojenými státy, tak to omezení suverenity z hlediska politického, ba ani právního není.

Sám jste kdysi řekl, že z Východu k nám nikdy nepřišlo nic dobrého. Mně se ale naopak vždycky vybaví rok 1938, kdy nám naopak Západ tragicky uškodil a dal od nás ruce pryč. Vy ten pocit nemáte?

To je realita, to není jen pocit. Tak se skutečně stalo. My jsme se stali obětí parciálních zájmů Francie, Anglie a rozpínavosti Německa, to je zcela nepochybné. Na druhou stranu vždy musíme naše zahraniční vztahy, naše vize a naši strategii posuzovat z hlediska konkrétních novodobých zkušeností. A naše stále živá zkušenost se spoluprací se Sovětským svazem a s Východem jako celkem je tragická. Já jsem se kdysi vyjádřil v tom směru, že z hlediska českých zájmů a z hlediska dopadu na náš stát byl vliv Sovětského svazu zničující, že se jednalo doslova o drancování a útlak, a to je realita. Tak to prostě bylo! My jsme ztratili od roku 1948 do roku 1989 několik generací rozvoje. Patřili jsme mezi deset nejvyspělejších států a skončili na úrovni rozvojových zemí, a to je naše historická zkušenost se Sovětským svazem.

Nicméně Sovětský svaz nesl hlavní tíhu osvobození naší vlasti. Na území Československa zahynulo více než 140 tisíc vojáků. Tudíž mi vaše rétorika připomíná kritizovaného Otakara Foltýna, který tvrdí, že to před 80 lety nebylo osvobození, ale okupace. Velmi trefný kritický text na tento výrok napsal váš předseda Jindřich Rajchl, který mj. zdůraznil, že odsud v roce 1945 sovětští vojáci do jednoho odešli. Co vy na to? Mám tomu rozumět, že jste na straně vládního koordinátora pro komunikaci?

Víte, já řeknu kacířskou věc. Já můžu mít pana Foltýna rád anebo ho mít rád nemusím, ale to neznamená, že se v něčem nedokáži s panem Foltýnem shodnout.

Samozřejmě je fakt, že v roce 1945 sovětští vojáci odešli, a já jsem hluboce vděčen za to, že skutečně nasazovali svůj život na to, aby porazili nacismus na území Československa. Každý jeden voják, který skutečně procházel touto zemí a vytlačil odsud nacistické armády, si zaslouží úctu, obdiv a hezkou vzpomínku.

Ale politické rozhodnutí o dělení sféry vlivu nemůžeme pominout! A to rozhodnutí bylo takové, že spadáme pod sféru vlivu Sovětského svazu. Armády sice odešly, ale sovětští poradci tu zůstali. Vždyť to byli oni, kdo potom dirigoval veškeré politické procesy, včetně toho s Miladou Horákovou. Sovětská přítomnost na našem území sice nebyla zjevná, ale byla tady, byla latentní a velmi silná.

V této souvislosti bych se rád znovu zeptal na NATO, které chválíte. Je to skutečně mírová organizace? A uměl byste to říct do očí například Srbům?

Takhle se nikdy nesmí v zahraniční politice postavit rozhodování. Naše zájmy jsou zájmy České republiky a já sice mohu vnímat tragickou zkušenost jiných států, ale vždycky musím měřit podle jediného etalonu, a to jsou zájmy České republiky.

A já tvrdím – ano. NATO je organizace postavená na mírových principech. Washingtonská smlouva je smlouva politická, kde se slovo mír a mírové soužití mnohokrát opakuje a mnohokrát zdůrazňuje. To, že NATO bývá vnímáno jako organizace čistě vojenská, je pouhou interpretací některých zájmových kruhů nebo interpretací politického názoru. Pokud si vezmete strukturu rozhodování NATO, tak stále tam platí princip jednomyslnosti. Pokud Česká republika řekne k nějakému rozhodnutí »ne«, pak vůbec nenastane. Je to pouze o odvaze v rámci této struktury vyjádřit svůj názor a přesvědčení, a případně to vetovat.

A není pes zakopán v tom, že jsme malá země a můžeme se snadno stát kořistí ostatních – půjčím-li si znovu vaše slova? Mám tím na mysli, že se bojíme říct svůj názor?

Nepochybně se bojíme říct svůj názor, ale zcela zbytečně. I pevný hlas malého státu má smysl, malá kost vám může zaskočit v krku a malý kamínek zadře celý stroj. Když nám něco nevyhovuje, tak se musíme naučit říct jasné ne. Já jsem teďka četl hezký rozhovor s novým velvyslancem v Rusku, panem Koštovalem. Musím říct, že v tom rozhovoru nebylo nic, s čím bych nesouhlasil.

A on vzpomínal na jednání, kdy se Václav Havel ptal Gorbačova, jaká by měla být Česká republika, resp. Československo za 20 let. Gorbačov neuměl rychle odpovědět a tehdejší ministr zahraničí Eduard Ševardnadze řekl: »Buďte s námi, nebo buďte proti nám, ale hlavně nebuďte bláto.« A já bych doplnil: »Ano, protože kývačů, bláta a věčně souhlasících si nikdo neváží.«

I spojenci dokážou ocenit jasné NE. A z toho vzniká debata a z ní mohou vzniknout výhody pro Českou republiku a pro upevnění jejího postavení.

Petr Vacek evidentně být blátem nechce. Ovšem – neděláte spojenectví kolem SPD medvědí službu, protože jeho příznivci a potenciální voliči bývají vesměs velmi kritičtí vůči EU i Severoatlantické alianci? Není to tak trochu politická chyba?

Myslím, že ne. Politici nejsou od toho, aby jen naslouchali všem voličům, aby souhlasili s každým jejich hlasem a aby se báli, že díky nějakému, byť vyhraněnému názoru, část elektorátu ztratí. To pak není politika, to už je to rozbředlé bláto, o němž jsme hovořili. Úkolem politika je říkat i nepříjemné pravdy a přesvědčit o nich své voliče.

Když dovolíte, odbočím od našeho dosavadního tématu a zeptám se vás na kauzu, která je nanejvýš aktuální. V souvislosti s bitcoinovou aférou padají silná slova – například předseda Přísahy Robert Šlachta, ale i šéf hnutí ANO Andrej Babiš mluvili v této souvislosti o zločinecké vládě či zločinecké organizaci jménem ODS. Jakýma očima se na bitcoinovou kauzu díváte vy?

Já jsem advokát a samozřejmě právní prostředí, tedy to vnitrostátní, je pole, které mě velmi zajímá a na němž působím. A musím říci, že jsem vždycky překvapen, jak se překonávají mnohé hranice v každém jednotlivém případě podobných skandálů, a dokáže mě zaskočit, že ty hranice jsou poměrně fluidní. Takže další skandál původní hranice ještě výrazně překonává. Já to vnímám jako velmi špatný film, jako určitou tragikomedii se špatným scénářem a mizernými herci. Představa, že si stát nechá vyplatit odpustek z peněz, které údajně vznikly či měly původ ve zločinecké organizaci typu zbraně a drogy, překonává mé nejhorší fantazie. Kdyby to někdo napsal, tak bych se mu vysmál, že fabuluje. Já neznám ze svého diplomatického ani právního působení podobný případ, kdy by stát skutečně přijal takovýto dar. Pokud by stát nějaké takové prostředky zkonfiskoval jako výnosy z trestné činnosti, tak je to zcela legitimní a ten stát to má, ba musí udělat. Ale přijmout to jako dar je za hranicí mého chápání.

Jako právníka se vás zeptám ještě na jednu věc. Nepřekročil prezident Petr Pavel své ústavní pravomoci, když v rozhovoru pro podcast Hospodářských novin prohlásil, že bude mít po volbách problém se jmenováním ministrů u těch kandidátů, kteří jsou kritičtí ke členství ČR v EU a NATO?

No tak vidíte – mám šanci být ministrem… Ale teď vážně: domnívám se, že je to politické vyjádření, které bude zítra vypadat úplně jinak, protože si myslím, že pan prezident, případně jeho okolí, velmi dobře ví, jaký ústavní rámec má k dispozici a jakým způsobem musí sestavovat vládu. Role prezidenta zcela určitě není ta, že by kádroval nominanty na vládní funkce, kteří vzejdou z vítězných voleb. Jeho pozice je v tomto velmi omezená, řekl bych až ceremoniální.

Pravda je, že v minulosti jsme byli svědky debat od našich prezidentů, zejména od Miloše Zemana, že Ústava neříká nebo nepíše slovo »musí« jmenovat. Jenže žádný zákon neříká, že někdo něco musí. To vyplývá z litery zákona. Prezident, potažmo každý z nás je povinen zákon respektovat, aniž by tam toto slovo bylo. Jinými slovy – beru to jako určitý politický folklor, který zazněl v éteru, nicméně pokud bude rozhodováno o sestavení vlády, tak bude nepochybně prezident konat v souladu s Ústavou.

Petr Kojzar

FOTO – autor a archiv