Západ nebo Východ? Nikdo nám nikdy nepomůže, jen my sami, říká 1. místopředseda PRO Vacek

Z Východu k nám přišlo vždy jen utrpení, drancování, bída a ponižování. Výrok 1. místopředsedy strany PRO Petra Vacka na srpnové tiskové konferenci, oznamující svolání celonárodní demonstrace Česko proti vládě, vyvolal velké haló nejen na vlastenecké scéně. »Je PRO vlasteneckou stranou, nebo jen ‚systémovou‘ opozicí?« nazval tehdy svůj příspěvek v pořadu Paralelně publicista Jiří Havel. Jak vysvětluje svůj postoj Vacek nyní? A co je podle něj skutečné vlastenectví? Byl by pro odstraňování pomníků ruských vojáků? Přináší Západ skutečně jen to dobré, nebo stojí právě on za přepisováním dějin, jak tvrdí kritici? Posuďte sami…

Pane místopředsedo, váš výrok o drancování a ponižování z východu byl poněkud kontroverzní a na tzv. vlastenecké scéně vzbudil velký rozruch. S ohledem na to, že mezi vašimi sympatizanty a potenciálními voliči je hodně lidí, kteří zastávají právě opačný názor, nebyla to politická chyba?

Já si nemyslím, že to je politická chyba. Hovořil jsem o novodobých zkušenostech českého národa, které se týkají celého období naší státnosti. Řekl jsem – a nehovořil jsem o tom poprvé – že v oblasti ideové, politické ani ekonomické z Východu nepřišlo za dobu naší novodobé existence, za dobu české státnosti, nic dobrého pro tuto zemi. Použil jsem silná slova, nicméně slova, která musí zaznít. Naprosto zásadně odmítám, aby téma vlastenectví bylo spojováno s určitým příklonem k jedné či druhé straně, ať je to západ, východ, sever nebo jih. Vlastenectví skutečně souvisí jenom s touto zemí, s její historickou zkušeností, s jejím kulturním, ekonomickým a politickým zakotvením ve střední Evropě. Já nemohu být větší a lepší vlastenec jenom tím, že budu říkat, že nás spasí či nám pomůže někdo z nějaké strany. Zmínil jsem Východ, ale míním tím pochopitelně i Západ. Východ jsem uvedl, řekl bych, po zralé úvaze, protože někdy vidíme zoufalé pokusy straně PRO naprosto bezdůvodně a absolutně chybně přilepit nálepku proruské strany. Není tomu tak, nebylo tomu tak a nebude tomu tak.

Dobrá, ale na té tiskové konferenci rovněž zaznívalo, že jsme součástí západní demokracie. Jak to konvenuje s vašimi předchozími slovy? A co odpovíte Martinu Kollerovi, který v rozhovoru s Jiřím Havlem v reakci na vaše výroky prohlásil, že ze Západu přišel za 30 let víceméně jen diktát?

Rozhodně s vámi nesouhlasím, že za posledních třicet let přišel ze Západu diktát.

Cituji Martina Kollera.

Jasně, chápu, ale já s tímto názorem nesouhlasím, ať přichází od kohokoliv. Ve svém projevu na tiskové konferenci jsem následně velmi tvrdě kritizoval všechna negativa, která ze Západu přicházejí, ať je to tzv. Green Deal, ať je to politika woke, genderismu, klimatický aktivismus, což je v podstatě omezování individuálních lidských práv, svobod a důstojnosti z hlediska údajného zájmu celé společnosti, celku či planety. Jsem toho zásadním, tvrdým a nesmiřitelným kritikem. To ovšem neznamená, že přijmu věci, které, přicházejí z druhé strany jako správné a že budu hovořit o tom, jak odtud přichází určitá pomoc či spasení. V žádném případě. Kdybych to měl říct lidsky, vyháněl bych čerta belzebubem.

Pořád nerozumím tomu, jak to souvisí se zakotvením v západní demokracii, o kterém jste mluvil nyní i na tiskové konferenci a kterou zmiňoval i váš předseda Rajchl. Vždyť jste Západ před chvílí kritizoval! Jak to tedy mám chápat?

Západní demokracii vnímám takovou, jakou jsme ji znali po dobu, kdy jsme tady žili v útlaku, totalitě a nesvobodě. To je pro mě určitá hodnota, za kterou má smysl bojovat, za kterou má smysl stát. Pokud tedy hovořím o zakotvení v západních hodnotách demokracie a lidských práv, tak zcela jistě nemám na mysli současnou situaci, ale něco, co skutečně bývalo středoevropskou a západní hodnotou a k čemu má obrovský smysl se vrátit.

Mluvil jste o vlastenectví, jež souvisí s tím, že se člověk nebude ohlížet na žádnou světovou stranu, zjednoduším-li to. Ale my jsme se v historii vždy někam přikláněli. A nebyla to jen Moskva nebo naopak nyní Washington či Brusel. Stačí si vzpomenout na 19. století a austroslavismus či na druhé straně panslavismus. Čím to? O čem to svědčí? Jsme skutečně tak málo sebevědomý národ?

Nemyslím si, že nám chybí sebevědomí. Potenciál našeho národa je obrovský. Jsme velmi schopný, silný a statečný národ, což jsme v naší historii mnohokrát prokázali. Je ale pravdou, že existuje určitá tendence některých skupin brát si jisté příklady a modely odjinud a spoléhat se na pomoc zvenčí. Přilnout k tomu silnějšímu. Je to takový syndrom blanických rytířů. On prostě někdo přijde, vyjede z té hory a pomůže nám… Nepomůže! Já jsem skutečně zmínil zcela záměrně naši zkušenost s Východem proto, aby si všichni lidé zde uvědomili, že to je jenom v našich rukách, v naší statečnosti, v naší obětavosti, v naší práci a v naší důslednosti. Máme na to. Jsme silný národ tvořený velmi silnými lidmi a můžeme dosáhnout našich cílů. Jak říkal Jirásek – i proti všem.

Jezdíte – jako strana PRO – po celé republice. Přesvědčujete lidi vytrvale o tom, co jste nyní řekl i mně? Říkám to proto, že určitě potkáváte ty lidi, co se přiklánějí k Západu, i ty, co naopak hledají vzor na Východě. A koneckonců, obě skupiny budou zastoupeny i za týden na demonstraci na Václavském náměstí…

O tom přece ta politika je! Očekávám, a budu za to obrovsky rád, když přijdou všichni lidé, ať mají smýšlení východní či západní. Tohle je samozřejmě jejich právo a já ho plně respektuji. Ale na ten Václavák nechť dorazí proto, aby pomohli této zemi. Abychom konečně dosáhli nějaké změny. Abychom odstavili od – s prominutím – koryta tuto zcela neschopnou vládu, která se tváří jako systém, ale žádným systémem není. Ona se sama nazvala systémem proto, aby ostatní mohla nálepkovat jako antisystémové nebo nesystémové.

Je to něco podobného jako rakovina. Když v lidském těle začne zhoubné bujení, zpočátku se ty buňky také tváří jako součást vašeho těla, jako součást systému. Nakonec však přerostou do toho, že vás zničí, zabijí a zahubí. A to je přesně tato vláda. Ten příměr, myslím, velmi sedí. Oni sami sebe prohlásili za systém, přitom dělají všechno pro to, aby systém demokracie a naprostého respektu k základním lidským právům a svobodám, systém k pluralitě názorů a bez cenzury – kde každý může říct to, co považuje za nutné – zcela zničili.

S tím systémem jste mi nahrál. A tuto debatu de facto začal po vaší tiskové konferenci ve svém pořadu Paralelně Jiří Havel. Jak je to se stranou PRO? Je to skutečně jen »systémová opozice«, jak uvedl?

To je právě to, co se vám teď snažím vysvětlit. Ono to bylo i v době covidu. Vymyslelo se dětské označení »antivaxeři«. Je to skutečně jako označení z mateřské školky, kdy po sobě děti halekají různé nadávky.

Ale to přeci nebylo o vaxerství, ale o svobodě volby, o svobodě rozhodovat o svém těle, o lidských právech, o právech na nedotknutelnost lidského těla – o tom, že si o něm rozhoduji sám. A ti nahoře vyhlašovali dobrovolnost, odpovědnost a podobně, přitom současně dělali drakonické restrikce, aby se všichni museli podrobit. To není dvojí morálka, to je přímo zločin proti morálce, to je zločin proti lidskosti. A to samé se děje dnes.

Jak říkám, oni sami sebe vyhlásili za systém, ačkoliv sami ten systém rozbíjí, rozmělňují a snaží se ho pod pláštíkem všech možných nových politických hnutí a teorií zničit. Pokoušejí se zničit svět takový, jaký ho známe, jaký ho chceme mít. A ostatní – kteří jim v tom brání a snaží se o zachování základních lidských práv a svobod, bojují za ně a upozorňují na zrůdnou politiku vlády – označí za antisystémové strany. Je to jako ono pověstné, když zloděj křičí, chyťte zloděje. Oni sami přeci dělají to, co je jasným, jednoznačným antisystémem.

Dobře, ale já se na to dívám ještě z jiné stránky. Vaši sympatizanti si totiž vesměs nepřejí, abyste byli systémovou opozicí – takovou, jako je třeba hnutí ANO. Na to také narážel Jiří Havel. Jestli jste skutečně naděje vlastenecké scény, nebo naopak právě ta systémová opozice, která půjde, v případě zvolení, dnešní vládě na ruku…

V žádném případě jí nepůjdeme na ruku. My budeme, jsme a byli jsme velmi důslednou, tvrdou a nesmiřitelnou opozicí. Opozicí bez přívlastků. Protože pokud opozici onálepkujeme jakýmkoliv přívlastkem, jako je systémová, nesystémová a antisystémová, tak se dostáváme na platformu komunikace této vlády. Tato vláda vyhlásila sebe sama, úplně svévolně, za systém, přestože žádným systémem není. Já bych se velmi vyhýbal označením jako systémová a antisystémová opozice, protože to jsou právě ty balónky, které vypouští vláda do éteru proto, aby si zachovala možnost vládnout.

Napadá mě, že nyní balónek vypustila sama vlastenecká scéna. A ta teď rozhodně nepůsobí příliš jednotně. Je podle vás dobře, když se tu rozvinula až vášnivá debata o vlastenectví, hodnotách a systémovosti, nebo to škodí a jediný, kdo z toho může mít radost, je pětikoaliční kabinet Petra Fialy?

Myslím, že tuto diskuzi velmi, ale opravdu velmi potřebujeme právě proto, abychom si vyjasnili, co je skutečné vlastenectví a co je skutečná opozice. A jak jsem říkal na začátku, vlastenectví nemůže být spojeno s nějakým fanděním či podporou kohokoliv zvenku. Pokud někdo namítne, že si sám odporuji, když hovořím, že nemůže být spojeno s podporou mimo náš stát a současně odkazuji na středoevropské a západoevropské tradice, tak to skutečně není pravda. Protože já odkazuji právě na ty tradice, které se nám snaží současná vláda, a nejenom naše, ale v podstatě celá nynější západní reprezentace, uzmout, odejmout, zničit, pošlapat a vytvořit nějaký nový spravedlivý řád. Jinými slovy, to, co přichází nyní skutečně ze Západu, nejsou hodnoty, které my ctíme a prosazujeme. To jsou hodnoty neomarxismu. To jsou hodnoty globalismu a maoistického klimatického fanatismu.

U čelních českých představitelů a v mainstreamu panuje očividná antiruská hysterie. Bylo to vidět i ohledně smutného výročí 21. srpna, kdy se dají informace shrnout tak, že nás obsadili Rusové a nyní se situace opakuje při tzv. okupaci Ukrajiny. Jenže – tehdy o vpádu do Československa rozhodovalo politbyro Komunistické strany SSSR, kde tenkrát disponovali většinou Ukrajinci. Kromě vojsk Polska, Maďarska, Bulharska a Německa se tak operace zúčastnily dva sbory sovětské armády – 1. ukrajinský sbor složený výhradně z Ukrajinců a 1. záložní uralský sbor skládající se téměř výhradně ze zauralských národností. Co vy na tyto interpretace dějin?

Jakékoliv přepisování historie je velmi směšné, trapné a nedůstojné. A toho jsme bohužel neustálými svědky.

Na to právě narážel Martin Koller ve zmiňovaném videu, když říkal, že za předešlých 30 let přišlo ze Západu přepisování historie.

Souhlasím, že existuje významná snaha o určité přepisování historie. Vnímám to nejvíce ze strany současné vlády. Je to určité patolízalství. Jedná se o vazalství, které si tato vláda způsobuje sama svým chováním. Oni odečítají ze rtů přání mocných a plní toto přání ještě dřív, než je kdokoliv stihne vyřknout. Proboha živého, toho jsme přeci byli svědkem za celé období tzv. socialismu, kdy bylo Československo v rámci kolektivizace a v rámci zestátnění všech majetků absolutně nejdál ze všech tehdejších komunistických zemí. My jsme v podstatě zlikvidovali všechny včetně živnostníků a inteligence. Dělali to, co jsme si mysleli, že by se té bolševické klice mohlo líbit. Bohužel já vidím na činech, skutcích a přemýšlení této vlády, že je na tom úplně stejně. Opět a opět. Působí směšně, trapně a poškozuje tuto zemi zcela zásadním způsobem. A je to svým způsobem velká tragédie.

Když se znovu podíváme do té historie, předseda PRO Rajchl na svém videu po oné tiskové konferenci poděkoval sovětským vojákům za osvobození. Koneckonců jich zemřelo při osvobozování naší vlasti 140 tisíc. Vy jste to nicméně následně trochu relativizoval ve smyslu, že kdyby nepřišli oni, tak by nás osvobodili Američané a Britové. Opravu nechcete tyto výroky poněkud korigovat?

Rudá armáda nepochybně osvobodila Československo od nacismu, o tom se nikdo nepře. Otázka je, co se stalo ihned v rámci tohoto osvobození a následně po něm. Vždyť součástí Rudé armády byly i oddíly vojenské kontrarozvědky, které jako první zatýkaly členy ruské emigrace, kteří byli plně integrováni v české společnosti, žili tady desítky let a měli české občanství. A pokud nedocházelo k jejich popravám na místě, tak byli tenkrát zavlečeni do Sovětského svazu a zmizeli v gulazích. A podotýkám, to byli čeští občané! Tohle se dělo od prvních momentů, kdy Rudá armáda vstoupila do Československa. A žádný z představitelů nové vlády proti tomu neprotestoval. My jsme v podstatě přestali bránit tyto lidi! My jsme je vydali sovětské straně a vůbec jsme se o jejich osud nezajímali.

Říkám to proto, že je potřeba si uvědomit jak dobré, tak ty špatné stránky jakékoli dějinné události. Protože pokud si je uvědomíme a začneme o nich diskutovat, tak zároveň pochopíme, jaký potenciál máme my sami a co my sami můžeme pro sebe udělat. A to je ten můj zásadní apel. Nespoléhejte na nikoho jiného než sami na sebe.

Dobrá. Souhlasíte tudíž s tím, že ničení památníků rudoarmějců nebo sundávání pamětních desek je špatné, protože je to neúcta k životu řadových vojáků, kteří za nás položili své životy?

Když byl odstraněn pomník Koněva, vyjádřil jsem se, že s tímto krokem souhlasím. Tento pomník totiž prosadili a navrhli sami čeští nebo českoslovenští normalizační komunisté jako úlitbu Sovětskému svazu. To byl krok od nás, abychom de facto prokázali naši loajalitu a oddanost. Z tohoto důvodu to pro mě nebyl památník, který by měl takovou hodnotu, aby se o jeho odstranění vedla tak široká diskuse.

Co se týče památníků běžných frontových vojáků, kteří skutečně padli za naši vlast, to je samozřejmě zcela jiná záležitost. Ty by rozhodně měly zůstat jako připomínka naší a jejich historie.

Náš rozhovor se hodně točí kolem vlastenectví. Nemyslíte si, že tento pojem z myslí a srdcí mladé generace vyprchává? Že vlastenci jsou jen v momentě, kdy se vyhraje nějaký ten hokejový nebo fotbalový zápas?

Víte, mainstreamová propaganda velmi silně pracuje proti tomu, aby si naše mladá generace uvědomovala hodnotu vlastenectví jako takového. Já se domnívám, že je to otázka věku a životních zkušeností. Že naši potomci zkrátka a dobře k tomu vlastenectví přilnou na základě životních zkušeností, poznatků a toho, co si sami nastolí a s čím se seznámí studiem historických pramenů. Momentálně bych jim to určitě nevyčítal, oni se k tomu dříve nebo později dostanou. Jsem přesvědčen, že ani moje generace, když jsme byli mladí, pojem vlastenectví nevnímala v těch hodnotách, jako ho vnímáme dnes.

Na závěr si dovolím poněkud jinou otázku. Vzpomínáte na slavnou scénu z filmu Jára Cimrman ležící, spící, kdy Zdeněk Svěrák napíše na tabuli jména českých velikánů. Kromě Cimrmana je tam ještě Hus, Komenský a Smetana. Koho by tam optikou dneška připojil Petr Vacek?

Určitě bych tam napsal Tomáše Garrigua Masaryka. Já se k jeho životu a k odkazu neustále vracím a doufám, že to nebude působit pateticky. Ale když se podíváme třeba na jeho působení před vznikem republiky, na jeho formování legií, na to, jaké měl na naše legie vliv a jak rozhodl, to je přeci zcela jasný příklad pro dnešek.

V roce 1918 se Tomáš Garrigue Masaryk čtyřikrát setkal s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem a vůbec k němu nebyl pozván jako prezident budoucího československého státu. Ale tenkrát byl Masaryk v exilu vnímán jako velký znalec Ruska – a on jím nepochybně byl. Snažil se prosadit podporu vzniku Československa v době, kdy Wilson zformuloval jenom čtrnáct podmínek pro existenci poválečné Evropy, kde se objevilo pouze právo Čechů na autonomní rozvoj, nikoliv na samostatný stát. Ačkoli Masaryk velmi usiloval o to, aby československý stát vznikl, Wilsonovi oponoval v momentě, kdy americký prezident naléhal, aby poskytl naše perfektně vyzbrojené a vycvičené legie na podporu boje proti vznikajícímu bolševickému státu. Masaryk řekl jasné »ne«. Ty legie se musí dostat zpátky do Československa, protože je potřebujeme doma! A bylo to čtyřicet tisíc lidí, kteří zocelení v boji mohli velmi výrazně zasáhnout do dění v bolševickém Rusku a nejenom tam. Přesto byli povoláni zpět. Pokud se dobře pamatuji, tak to byl ten samý Masaryk, který v lednu roku 1918 nakázal, aby dvacetitisícová posádka legionářů vyklidila Kyjev a v podstatě ho tak odevzdala bolševikům. A oni skutečně Kyjev vyklidili!

Optikou dnešní naší vlády by byl asi Masaryk nazván vlastizrádcem a strhávali by jeho sochy nejenom v Čechách, ale všude po světě. Jenže to byl člověk, který si velmi dobře uvědomoval, kde je těžiště zájmů našeho národa a nebál se postavit ani tehdejším nejmocnějším, to znamená americkému prezidentovi. A na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 prakticky proti všem. Takže to je odkaz, který by nás měl zajímat a který má nesmírný význam pro dnešní dobu. A nevím, jestli to je jen můj pocit, ale zdá se mi, jako by současná vláda na Masaryka zapomněla. Už se o něm skoro nemluví a já jenom doufám, že nenastane čas, kdy se budou znovu vytrhávat stránky z učebnic, případně likvidovat učebnice celé a strhávat pomníky. Ano, Masaryk byl opravdový vlastenec. On skutečně řadil zájmy tohoto národa nad zájmy své a zájmy tehdejších nejmocnějších politiků.

Petr Kojzar