Zhruba v polovině ledna uspořádal Senát PČR za spoluúčasti Ministerstva zemědělství ČR konferenci Budoucnost českého zemědělství. Zúčastnili se jí senátoři i zemědělci, konkrétně členové Agrární komory ČR (AK), Zemědělského svazu ČR (ZS) a Asociace soukromého zemědělství. Cílem konference bylo nastínit, jak by měla vypadat zemědělská politika České republiky v několika příštích letech. Jedním z hlavních řečníků byl i předseda ZS Martin Pýcha, kterého požádal iportaL24.cz o rozhovor.
Jaké konkrétní závěry či doporučení jste od této konference očekávali?
V prvé řadě šlo o to, že jako produkční zemědělci, které zastupuje ZS, cítíme, že koncepce strategie českého zemědělství do roku 2030, jak ji před několika lety vypracovalo Ministerstvo zemědělství ČR, se již přežila. Prostě již neodpovídá současnému vývoji jak v Evropě, tak i v České republice. Navíc ji ani naše vláda, když nastavovala současnou politiku, nebrala v potaz. Přesněji, zcela ji ignorovala.
Vždyť zemědělskou politiku EU, a tím i u nás, ovlivňuje mj. projekt Green Deal neboli Zelená dohoda pro Evropu. Za mě je to ale spíš Zelený úděl, než dohoda, protože se zemědělci se nikdo nebavil. Evropská komise naše názory ignorovala a dnes se diví, že zemědělci v mnoha zemích demonstrují. Až teprve nyní zahajuje Komise »strategický dialog«. Trochu pozdě.
Jak se s odstupem několika dní díváte na průběh a výsledky konference?
Podle nás zemědělská politika České republiky, která by měla platit do roku 2030, v důsledku těchto změn v Evropě, ve světě, ale i u nás, již neodpovídá realitě současného života. Proto náš svaz opakovaně žádal o to, aby byla vypracována a vyhlášena nová vize dalšího rozvoje českého zemědělství na několik příštích let. Proto jsme také iniciovali uspořádání této konference s tím, že otevřená diskuse na tomto fóru, by měla odstartovat proces vyslovení řady myšlenek, které by přispěly k vypracování a stanovení této nové vize.
Sami také připravujeme intenzivní diskusi a vlastní konferenci, kde budeme moci jednat více odborně a méně politicky.
K průběhu konference mohu jenom konstatovat, že jak ve vystoupeních jednotlivých řečníků, tak i v rámci diskuse, byla současná situace v českém zemědělství velmi dobře zmapována. Ale pokud jde o výhledy, jak postupovat dále, byla sice vyřčena některá doporučení, ale spíše v teoretické rovině, než aby došlo k přijetí určitých konkrétních opatření.
Myslím si, že do této diskuse je nutné zapojit i širší zemědělskou veřejnost, ale také naše politiky, a to včetně opozice.
Hovořil jste především o hlavních problémech zemědělství. Poukázal jste mimo jiné na snižování finanční podpory zemědělců v EU…
V Evropské unii v posledních letech vidíme další snižování objemu finančních prostředku do zemědělství, ale požadavky, regulace a náklady naopak rostou. Evropě docházejí peníze, ale chová se jak rozmařilé dítě a chce po zemědělcích stále více a více. A tak začala také rozdělovat zemědělce na ty, které podpoří více, a ty, kterým podporu odebere.
To se naší vládě hodí, protože se součástí politického boje bohužel stal Agrofert. V rámci Společné zemědělské politiky na léta 2023 až 2027 se to projevilo vyhlášením nesmyslně vysoké redistributivní platby.
Pro širší čtenářskou veřejnost musím vysvětlit, že jde o převod určitého procenta přímých plateb od velkých a středních zemědělských podniků malým zemědělcům, především rodinným farmám. Toto opatření logicky velké a střední zemědělské podniky ekonomicky poškozuje, zatímco malí zemědělci, zejména ti naši, toto opatření přirozeně vítají.
Když malí zemědělci takto získají finanční prostředky, bez námahy, potom je jejich vstřícná reakce logická…
Chápu snahu podpořit menší zemědělce. Jenže, současná vláda stanovila a odsouhlasila počátkem roku 2022, že redistributivní platba u nás bude činit 23 procent z objemu přímých plateb pro zemědělce v rámci dotační politiky EU, a to na prvních 150 hektarů. Zatímco, průměr v EU u redistributivní platby se pohybuje na úrovni 12 procent, přičemž jde i o mnohem více půdy, na níž se vztahuje. Tedy, v České republice je nejvyšší, a to o hodně.
Proto jsme již před dvěma lety žádali snížení této podpory na úroveň ostatních členských zemí EU. Vláda však náš požadavek odmítla. Proto nyní navrhujeme, aby vláda tuto finanční podporu rozšířila na prvních 550 hektarů. Pomohlo by to středním zemědělcům, na nichž stojí přes 80 procent produkce potravin u nás.
Mimochodem, v diskusi zaznělo jakési rozlišení na průmyslové, industriální zemědělce a rodinné farmy. Co tomu říkáte?
Pokud jde o rozlišení zemědělců na velké, tj. průmyslové, industriální, a na malé zemědělce, tj. rodinné farmy, musím zdůraznit, že toto rozdělení zemědělců rozhodně odmítám!
Vždyť všichni jsou zemědělci. Jediný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že každý z nich hospodaří jinou formou, někdo jako právnická osoba, jiný jako rodinná farma. Všichni jsou však sedláci!
Nedělejme rozdíly mezi zemědělci. Je nepřípustné dělit je na dvě skupiny a stavět je proti sobě. To se hodí politikům, aby nás mohli ovládat, ale zemědělcům to škodí.
Je třeba rozlišit je podle toho, jak každý z nich hospodaří. Zda dodržují správné postupy produkce, pečují o krajinu, o půdu a produkují potraviny, což je samotnou podstatou zemědělství. Špatní zemědělci na to nedbají a neprodukují. Jenom se starají, aby měli dostatek dotací, a přitom společnosti nic neodvádějí.
Právě to by si naše společnost měla uvědomit! Mimochodem, nemalá část největších zemědělců u nás jsou rodinné firmy.
Co je vlastně výhodou českého zemědělství?
Jsem přesvědčen o tom, že výhodou českého zemědělství je naše velikost. To, že máme velké farmy, velké zemědělské podniky, to našim zemědělců přináší větší konkurenceschopnost. Vždyť také z tohoto důvodu dokážeme vyrobit potraviny levněji.
Prostě to tak je. Kdybychom měli srovnatelné podmínky s farmáři západoevropských zemí, ať již jde o výši nákladů, o dotace, o daně atd., v tom případě by čeští zemědělci, potažmo i potravináři, produkovali potraviny nejen na náš, ale i evropský trh, levněji než jejich západoevropská konkurence. Byla by to dobrá zpráva především pro zákazníky.
Ještě musím vyzdvihnout, že u nás máme vzdělané, kvalifikované pracovníky. To je naše silná stránka. Naši zemědělci dokáží vyrábět vysoce efektivně. Používají mnohem nižší dávky pesticidů či hnojiv než západoevropští zemědělci. Přitom dosahují vyšších výnosů než v minulosti.
V živočišné výrobě dokáží dosáhnout špičkových světových chovatelských parametrů, ať již jde o vyšší porodnost, či užitkovost hospodářských zvířat. To vše jsou věci, na které bychom měli být hrdí. Jde o velmi silné stránky českého zemědělství.
Přejděme ke slabým stránkám českého zemědělství…
Těch je bohužel více. Především je to chybějící vize dalšího rozvoje českého zemědělství. V této souvislosti musím připomenout, že zemědělci v celé Evropě mají nyní na hrbu velmi mnoho povinností, které souvisí se zaváděním koncepce Green Dealu, a následně i Společné zemědělské politiky EU na léta 2023 až 2027. Přitom v českých podmínkách je to ještě více umocněno zemědělskou politikou současné vlády.
Ale zemědělství v každé zemi má různé, často velmi odlišné podmínky. Takže by se mělo vycházet právě z nich. Nikoliv za každou cenu prosazovat univerzální »řešení«, které posvětily vrcholné orgány EU v Bruselu.
Vždyť povinnosti, které bruselská byrokracie diktuje jednotlivým zemím EU, narůstají. Především jde o opatření ekologického charakteru. Přitom existují země mimo EU, kde takové povinnosti nemají, a my jim otevíráme evropský trh.
Typickým příkladem je dnes Ukrajina, ale není to jenom ona. Jde také o společenství Mercosur, které sdružuje některé země Latinské Ameriky. Prostě jde o dovoz potravin jak z Latinské Ameriky, tak i z dalších částí světa. Musím zdůraznit, že duální přístup, jaký zavádějí vrcholné orgány EU, nelze dále akceptovat. Jde přece o společný zájem nás všech, všech zemědělců.
Hovořil jste například i o problémech kolem zemědělské půdy…
V České republice existuje vysoký podíl pronajaté půdy. Na rozdíl třeba od našich kolegů v Polsku. Jejich výhoda je, že za mnohem menší části půdy, na níž hospodaří, platí pacht. Českým zemědělcům pacht zvyšuje náklady na výrobu. Přičemž právě pacht automaticky ovlivňuje hospodaření zemědělce. Vyplývá to z vysokého podílu pronajaté půdy u nás.
Když jsme před lety navrhovali předkupní právo pro zemědělce, byli jsme tehdy částí politického spektra osočováni, že je to socialismus. Přitom je to běžná věc v mnoha zemích EU.
Podle nás se stejně k této otázce, tj. k předkupnímu právu zemědělců, během nějaké doby dostaneme. Nechceme-li, aby naši půdu vlastnili zahraniční vlastníci, ať již jde o farmáře ze sousedních zemí EU či investiční fondy, které jsou v českých i zahraničních rukou. Vždyť českých sedláků v Podkrušnohoří či v Pošumaví značně ubývá, právě ve prospěch těch zahraničních, protože přichází o půdu.
Zmínil jste se o narůstající byrokracii. V čem konkrétně se projevuje?
Podstata tohoto problému spočívá v tom, že místo toho, abychom v EU zemědělce podporovali jednoduchým způsobem, to je nízkými daněmi, nízkými cenami vstupů do výroby, tak se zřizují a vytvářejí další dotační tituly v zemědělství. V současné době je jich již okolo dvou set.
Přitom lidé, kteří administraci dotací vyřizují, se v tom ani sami nevyznají. Specializují se na některé oblasti a dotační tituly, a je stále složitější je skloubit s jinými, které ale zemědělcům kromě slíbených peněz přinášejí i další povinnosti. A tak se vytváří klubko povinností, byrokracie, kontrol, které už nikdo nedokáže rozplést.
Podle nás bychom měli jít obrácenou cestou. Např. nezvyšujme daně z nemovitostí! Potom nebudeme muset zavádět další dotační tituly, které by měly zemědělcům kompenzovat jejich ztráty z vyšších daní.
Prostě závislost EU na dotacích, jak se za léta existence tohoto společenství vytvořila, je nedobrá věc. Farmář má pěstovat, chovat zvířata, produkovat, vyrábět a prodávat. Tak je to v pořádku! A ne honit papíry pro úředníky.
Dá se asi říci, že konkurenční boj v rámci EU na naše zemědělce poměrně dost doléhá…
Především bych zdůraznil, že další slabinou České republiky je, že u nás chybí silné zpracovatelské podniky. Mám na mysli velké zahraniční koncerny, jako je například Nestlé, Danone, Pepsi Cola, Coca-Cola, Unilever apod. Tyto koncerny ovládají světový, a tím i evropský trh.
Bohužel vůči nim žádnou konkurenci z naší strany nemáme. Výsledkem jejich ekonomického působení je, že naše zemědělce a potravináře nevytlačují z českého trhu malé farmy z Německa či Rakouska, ale právě tyto nadnárodní potravinářské holdingy, se kterými neumíme bojovat. Některé z nich mají u nás nějakou část své výroby, ale když budou chtít, kdykoliv ji zruší a přesunou jinam.
Ještě bych k tomu dodal, že dalším negativem je nízká míra sdružování našich zemědělců do větších hospodářských celků. Vždyť řada západoevropských vlád to již u svých farmářů propaguje a podporuje, a to včetně ekonomických pobídek. ZS neustále zdůrazňuje, že právě toto je cesta k lepšímu prosazení produktů českých zemědělců na trhu. Současná doba vyžaduje nejen spoluvytvářet odbytová družstva, ale i spoluvlastnit zpracovatelskou kapacitu, jako je tomu i v řadě jiných evropských zemí.
Pokud jde o odbytová družstva, musím konstatovat, že v některých sektorech to úspěšné alespoň částečně je, například v produkci mléka, chmele, ale v jiných je to úspěšné méně, a v některých se to nedaří.
Zmínil jste se i o nerovných podmínkách pro naše zemědělce…
O problému rovných podmínek v rámci evropského trhu hovoříme již od našeho vstupu do EU v roce 2004. Když jsme vstupovali do EU, vstupovali jsme na úrovni 25 % průměrné přímé platby v EU. Tehdy nám vrcholní představitelé EU přes zemědělství slibovali, že v roce 2014 dosáhneme na 100 %, že se to během deseti let srovná. Jenže, o pár let později nám řekli, že se to nesrovná. Avšak za léta se vývoj posunul dále. V roce 2022 jsme byli cca na úrovni 94 % přímých plateb oproti průměru EU.
Jenže dnes jsme se propadli, díky naší vládě, až na konec. Máme nejnižší přímou platbu v celé EU. Německý zemědělec má dvojnásobnou, rakouský trojnásobnou proti tomu našemu zemědělci. A to hlavně díky výše zmíněné redistribuci.
V tomto případě je potřeba říci, že, z hlediska naší konkurenceschopnosti jsou právě přímé platby pro zemědělce přímo klíčovou podporou jejich zemědělské činnosti. Ostatně tento princip byl preferován v řadě předchozích Společných zemědělských politik EU. Zatímco v rámci Společné zemědělské politiky EU na léta 2023 až 2027, kvůli environmentálním tendencím, které se v Unii v posledních letech vyrojily, byl kladem důraz na druhý pilíř zemědělské politiky, to je rozvoj venkova. Ale každý produkční zemědělec vám řekne, že potřebuje mít finance na zajištění své produkce. Prostě musí mít svobodu rozhodnout, ve které části své zemědělské výroby, tyto peníze použije. Nikoliv, aby to za něho učinil bruselský úředník, který svůj názor či nápad podsune členům Evropské komise a poslancům Evropského parlamentu. Je to prostě o životě, o tom, že každý správný hospodář ví, co je třeba ve svém hospodářství učinit, aby dále vzkvétalo.
Víte, těch problémů českého zemědělství je povícero, ať již jde o vysoké saldo agrárního zahraničního obchodu, či o neustále klesající podíl živočišné výroby ve vztahu k rostlinné výroby, kdy obě by měly být v rovnováze. Hovořit by se dalo i o dalších věcech…
Jako předseda ZS jste i viceprezidentem AK. Před několika dny zasedalo její představenstvo – na čem jste se shodli?
Situace v českém zemědělství je opravdu vážná. Proto také představenstvo AK na svém jednání 26. ledna ve Větrném Jeníkově vyzvalo ke sjednocení všech zemědělců, tedy napříč republikou, a to bez ohledu na jejich velikost či výrobní zaměření. Vždyť naše zemědělce trápí zejména nízké ceny, způsobené bezcelním dovozem obilovin, olejnin a dalších komodit na evropský trh v kombinaci s přehnaně ambiciózními environmentálními ambicemi Green Dealu a přebujelou byrokracií.
Mimochodem, na mnohé problémy upozornily již protesty zemědělců v Bulharsku, Francii, Belgii, Maďarsku, Německu, Nizozemsku, Polsku, Rumunsku či na Slovensku. Pro také představenstvo AK rozhodlo, že je třeba koordinovat protesty napříč Evropou a směřovat je ke stejnému datu a stejným společným požadavkům.
Ještě k tomu musím říci, že na jednání představenstva AK byl přítomen i ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL). S ním o těchto problémech jednáme. Chceme, aby je tlumočil vládě, aby si i ona uvědomila závažnost situace, v níž se české zemědělství nalézá.
Doufám, že do konce února se domluvíme na konkrétním řešení našich problémů. Zároveň k tomu musím dodat, že AK a ZS počítají, že současná zemědělská politika Evropské unie si pravděpodobně nakonec vyžádá, aby čeští produkční zemědělci otevřeně a hlasitě podpořili kolegy z ostatních zemí a vyjádřili svůj nesouhlas s tím, že jejich zemědělská technika bude vidět, a že i naši občané si poté uvědomí obrovský význam zemědělství a potravinářství pro další život naší společnosti.
Co se týká národní roviny, bude záležet na vládní koalici, zda chce slyšet naše volání o pomoc, či nikoliv. Ministr se snaží naše požadavky prosazovat, ale naráží na nepochopení koaličních partnerů. Vůbec je pro mě nepochopitelné, že lidé z jiných stran mluví do zemědělství a někteří z nich mu vůbec nerozumí. Mě by nenapadlo radit ministrovi zdravotnictví, jak mají fungovat nemocnice, nebo ministrovi obrany, jakou ráži mají mít nakupované tanky. Pak jsou rozhodnutí politická ale v rozporu s odborností, a to vyvolává vztek normálních produkčních zemědělců. Jinými slovy, pokud koalice nenechá více odpovědnosti na ministrovi a bude pokračovat v politizaci zemědělství, nezbyde nám, než se zde také bránit.
Miroslav Svoboda