ROZUMNÉ PONDĚLÍ PETRA HANNIGA: I velice významní politici byli muzikanty

Občas se setkávám s názorem, že proč se jako hudebník snažím dokázat něco v politice. Většinou má taková otázka určitý podtón: »Hraj si, a do politiky nelez«.

Ovšem takový názor je zcela scestný. Právě obory, které jsem studoval já, jsou pro výkon politické praxe naprosto prioritní a užitečné. Vystudoval jsem nejdříve na Konzervatoři v Praze hru na varhany. Jako varhaník musíte zapojit všechny končetiny do hry a ještě nejvíc ze všech nástrojů zapojit mozek, protože sledujete tři hudební osnovy. Navíc nestačí jenom hrát, ale ještě musíte registrovat, to jest vytahovat a zandávat jednotlivé rejstříky. Prostě současně musíte řešit vždy několik věcí. A to by měl umět politik.

Dále jsem vystudoval dirigování. Dirigování je ještě složitější. Sledujete několik notových osnov, musíte být vůdčí typ, aby vás orchestr akceptoval. Neboť orchestr je velice citlivé těleso a bývá mnohdy velice zákeřné. Jakmile si necháte orchestr přerůst přes hlavu, tak to lidově řečeno musíte zabalit. Prostě musíte, na rozdíl od současného »dirigenta vlády«, mít v očích orchestru stále vysoké preference.

Skladatel je něco jako architekt. Když architekt špatně navrhne dům, tak mu spadne. Když skladatel neumí komponovat dílo, které drží pohromadě, tak se lidé v sále unudí k smrti.

Tyto tři hudební profese zaručují pro toho, kdo je vystudoval a kdo je umí dokonale, že se dokáže vždy velmi rychle zorientovat v nastalých situacích. Navíc podstata hudebního myšlení je i pro politiku velmi užitečná, protože v určitých momentech, které jsou důležité pro vedení lodi zvané stát, dokáže ten, kdo je srdcem hudebník, okamžitě improvizovat v prospěch občanů. Což rozhodně ti, co studovali politologii, naprosto postrádají.

Mnozí z vás mne znáte jako hitmakera, čili autora hudby populární s hity, které se prodávaly ve statisících, jako např. Citronová holka v podání Vítězslava Vávry (čtvrt milionu prodaných nosičů), či Neposlušné tenisky, které vystřelily na výsluní popularity Lucii Bílou. Oba dva hity se stále hrají v rádiích. Čili žijí desítky let s námi. Ovšem o architektuře kompozice vám tyto dvě písně v podstatě nic nepoví. Takže zde uvedu první světové art rockové album Město Er, jehož jsem byl tvůrcem, respektive tvůrcem té složky, která katapultovala toto album na pozici první kompozice svého druhu ve světovém kontextu. Poprvé jsem použil v rockové hudbě tak zvanou dvanáctitónovou řadu, aleatoriku a další naprosto revoluční prvky v rockové hudbě. Album vzniklo v roce 1970. Zde je ukázka.

A nabízím také mou symfonii provedenou ve Dvořákově síni Domu umělců v roce 1979. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK dirigoval Mario Klemens.

Takže tolik o mé osobě. A teď k tomu, co píšu v nadpisu. Málokdo si uvědomuje, že zakladatelem novodobého Polska byl v roce 1918 hudebník, Ignacy Jan Pederewski, vynikající klavírista, dirigent a skladatel, který ve Spojených státech vyjednal díky své pozici světově uznávaného umělce samostatnost pro Polsko a stal se prvním polským premiérem v novodobé historii.

Taktéž hudebníkem byl první prezident Litvy po rozpadu SSSR Vitautas Lansbergis. Ten vymyslel ten slavný lidský řetěz lidí z Pobaltských republik a mírovou cestou tím vyjednal samostatnost nejen pro Litvu, ale v podstatě i pro Lotyšsko a Estonsko. A mohl bych jmenovat další významné světové politiky, kteří byli původně hudebníky.

Čili hudební minulost není pro politika zátěží, ale naopak přínosem.

Petr Hannig, předseda Rozumných v Alianci za nezávislost ČR – proti přijetí eura!