Oktrojovaný Den Země

Svůj Den má dnes leckdo a leccos. Profese, činnosti, nemoci, věci… Je to příležitost k oslavám. Má ho ptactvo, dětská kniha, zvýšené povědomí o autismu, spodní prádlo, boj proti nášlapným minám, zdraví jako takové, Romové, Parkinsonova nemoc, solidarita s osvobozenými politickými vězni, letectví a kosmonautika, monitoring diabetiků… Mají ho i ženy, i když v jeden čas tento svátek byl u nás téměř zakázán. Ale jde mně nyní o ty mezinárodní nebo světové dny. Je v nich také jméno, které v sobě skrývá mnohem širší význam. Dokonce varování. Mám na mysli Den Země, jenž připadá na dnešek, na 22. duben.

Proč vlastně Světový Den Země? Vždyť přece cokoli činíme se děje na Zemi. Nebýt Země, nebyli bychom ani my, naše konání a vlastně ani ty »světové či mezinárodní svátky«. Při tom zásahy ze strany člověka do dění na naší planetě v posledním století mají často devastující účinek.

Poválečný socialismus zaměřený na potřeby lidí mohl zbrzdit devastační účinky, mohl jim dokonce zabránit, jenže jeho kolaps znamenal nástup žralokoidního liberalismu (globalizovaného kapitalismu) a všechno je jinak. Ten totiž nemá, zaštiťujíc se při tom slovem »svoboda«, žádné zábrany. Důsledky jeho vnímání a činnosti by bylo lze přece jen ještě napravit. Jenže zasahuje se dnes často nesprávným směrem, který řeší málo problémů anebo vyvolává další. Proto nám sama Země do jisté míry zasahuje do našeho života a brání se. Co jiného jsou ony klimatické změny, přemíra či naopak nedostatek dešťů, chybějící voda, redukce obyvatel moderními zákeřnými chorobami, větrné smrště, tání ledovců, přemnožení predátorů v některých místech světa, kobylek, atd.

Lecčemus se lidstvo snaží postavit. Někdy účinně, jindy neúčinně. Často jde o skupinové či korporativní zájmy a tudíž méně účinné či dokonce neúčinné. Nemůže se totiž odstranit to, co globalizovaný svět udržuje při životě – konzum, bez něho by tento systém nemohl existovat. Jde tedy většinou jen o kosmetické úpravy, jež se navíc dotýkají především těch, kteří máloco mohou ovlivnit anebo jen okrajově. Anebo o nesmyslná opatření, jako je eurounijní Green Deal a jeho elektromobily, větrné a sluneční elektrárny, odstranění krav z potravinového řetězce, atd. Přijmout jiná opatření však lze jen stěží. Narazila by na samou podstatu současně vládnoucího řádu, tedy na svobodu vlastnit, konzumu a výroby pro trh, tedy na základ stávajícího systému. Je to koloběh, který se musí otáčet a zasáhnutí do něj by ohrozilo dokonce »světový řád« (slova premiéra Fialy po návštěvě Spojených států).

Je tedy »svoboda« a ti, kdo se snaží, byť třeba ve svatém nadšení a často ne zcela promyšleně takto chápanou svobodu okleštit, tedy liberální (kapitalistické) pojetí demokracie, jako studentka Thunbergová, se dostávají pod palbu kritiky a jsou vnímáni jako ekoteroristé. Přitom jim třeba vůbec nejde o systémovou změnu, ale o dílčí »nápravy« či pouhé přibrzdění devastujícího vývoje.

Nápad na stanovení dne, jenž by byl celosvětově věnován Zemi, vznikl v roce 1969, kdy při příležitosti konference UNESCO v San Franciscu John McConell, bojovník za mír, proti válkám a za udržitelný svět, navrhl alespoň jeden den v roce věnovat naší planetě. Nesetkal se hned s pochopením. Mír slovy ano, v praxi tomu bylo jinak. Kapitál si nemohl zavřít vrátka, která by vedla k potřebným surovinám. Diskuse byla velká. Nakonec přece jen zvítězila idea propagace a podpory ochrany životního prostředí. Systémová změna však nebyla toho předpokladem.

První Den Země se konal již v roce 1970, pod hlavičkou OSN pak od roku 1971. Jejím »dnem« se stal 22. duben, tedy chvíle, kdy je jeho délka na obou polokoulích stejná.

Brzy Den Země pronikl také k nám. Stal se příležitostí boje za ochranu prostředí, méně již proti konzumentarismu a už vůbec ne za mír ve světě. Dnes tomu nebude jinak. Na tisíce akcí se bude konat v různých místech naší vlasti a bohužel žádná, alespoň si to myslím, se nedotkne podstaty.

Jsem v Lysé n. L. Zdejší malíři se sdružili k připomenutí tohoto dne a jeho poselství výstavou obrazů krásné polabské krajiny. Zatím je taková, jak ji vidí svýma očima a jak ji také zachytili na svých obrazech. Čekám na odpolední vernisáž a věřím, že přijde dost hostů. Kde jinde než v Muzeu Bedřicha Hrozného, světově známého českého vědce, by bylo možné se sdružit? Možná, že také zde zazní kritika »konzumní společnosti«, těžko však se bude hovořit o jednom z největších ničitelů životního prostředí – o systému založeném na konzumu. A vůbec se nebude mluvit o dalším devastátoru životního prostředí, který svět neovlivňuje jen místně, ale doslova globálně. A tím jsou války. Dnes se bojuje na východě Evropy, na Blízkém východě, v centrální Africe, na jihu Arabského poloostrova. Dopadající střely, bomby, rakety, ničená pole, vesnice, města, ovlivňují čistotu ovzduší a likvidují místa, kde půda mohla rodit potraviny či dávat potřebné suroviny, jichž se na jiných místech světa nedostává. Válka je totiž jeden z největších devastátorů Země a v systému, kdy se další trhy pro kapitál mohou získat jen silou, je dokonce neodmyslitelná. Konzum totiž musí být stále »napájen« novým a novým zbožím, novými a novými vynálezy, které jedněm obohatí život a pro jiné budou znamenat či už znamenají další likvidaci jejich prostředí, jejich země, jejich způsobu života. Proto jsou potřeba nové zdroje surovin a nová odbytiště. Kdyby tomu nebylo, nemuselo by se válčit. Také migranti sužující Evropu a jih Spojených států sem neodmyslitelně patří.

Bohužel, o tom se dnešního dne na akcích pořádaných ke Dni Země, ač právě to by velmi napomohlo budoucnosti naší planety, bude všude mluvit málo anebo spíše nebude mluvit vůbec.

Jaroslav Kojzar