Michal Hašek: Demonstrace? Lidé dávají na odiv svoji občanskou odvahu (II. část)

Michal Hašek se ani po letech, kdy opustil nejvyšší patra politiky, nezměnil. S jeho názory nemusíte souhlasit, každopádně nechodí kolem horké kaše, o čemž jste se mohli přesvědčit ve včerejší první části našeho rozhovoru s bývalým hejtmanem a dnes šéfem jihomoravské organizace strany PRO. Neváhal především zkritizovat snahu EU milimetr po milimetru oklešťovat suverenitu členských států. Kriticky se vyjádřil o vládě, ale i o prezidentu Petru Pavlovi či místopředsedkyni Evropské komise Věře Jourové (více zde). Druhou část interview ale startujeme na samém počátku schůzek, kdy bylo upečeno jeho nové politické angažmá…

Předseda PRO Jindřich Rajchl na tiskové konferenci naznačil, že jste se setkávali ohledně určitých právních záležitostí a následně jste začali diskutovat i o politice. Mohl byste nás nechat nahlédnout trochu pod pokličku těchto setkání?

Řekl jste »pod pokličku«, ale jistě chápete, že v profesních věcech oba zachováváme advokátní mlčenlivost. Nicméně je pravda, že úplným začátkem naší komunikace byla komunikace profesní. Tady snad nevyzradím žádné tajemství, když řeknu, že tím, kdo ji dal dohromady, byla bývalá ministryně spravedlnosti a naše advokátní kolegyně, paní doktorka Marie Benešová.

A když už se sejdou advokáti a vyřeší právní věci, a ví se, že jeden z nich je aktivní politik, a druhý bývalý, tak slovo dá slovo a na politiku také přijde řeč, to je asi jasné. Takže našich debat bylo několik, protože vždycky jsme nejprve vyřešili konkrétní advokátní věci a na to navázala nějaká debata na téma, co je tedy nového ve světě politiky.

Takhle de facto začala komunikace, která trvala nějakou dobu. Řádově se nebavíme o týdnech, ale o měsících. Vy víte, že tady politickým zákulisím v loňském roce kolovala informace, že se snad chystám zakládat novou politickou stranu, jsa přitom ovlivněn především tím, jak úspěšný je dlouhodobě na Slovensku SMER – Sociálna demokracie Roberta Fica.

Znám řadu lidí ze SMERu a mohu říct, že jsme za ty roky i osobní kamarádi. Znám samozřejmě Roberta Fica, ovšem musím zase na tomto místě odmítnout třeba to, co psala Sabina Slonková – že bych někam jezdil vyjednávat o nějaké licenci. To je nesmysl. Když se na to podíváte, tak vlastně nic takového nefunguje ani nemůže. Podle zákona o politických stranách v České republice.

Nicméně, řada debat o tom, jestli se postaví nový subjekt, určitě probíhala. A já jsem si vyhodnotil, že založit v této chvíli další novou opoziční stranu, neparlamentní stranu, je v zásadě plýtvání časem, lidskými silami i prostředky. No a události postupně směřovaly k debatě o případném angažmá ve straně PRO. Není to tak, že bych někde stál a díval se, odkud přijede nebo přijde Jindřich Rajchl a abych se domáhal vstupu do jeho strany za účelem budování další politické kariéry. Čili – bylo to takové vzájemné oťukávání, postupná diskuze, ve které jsme v průběhu času pochopili, že byť máme řadu mediálních nálepek – pan Rajchl v současnosti a já z minulosti – nejíme malé děti ani nemáme rohy. Postupně jsme diskutovali, jaký náhled máme na domácí i zahraniční politiku a výsledek jste všichni viděli předminulou sobotu.

Bylo jim ustavení nové krajské organizace strany PRO v Jihomoravském kraji. Znovu podotýkám, že nálepka »strany jednoho muže« pro Jindřicha Reichla by neměla být změněna pouze na nálepku »strany dvou mužů«. To by se naštvali všichni ostatní straníci. Na jižní Moravě jsem oslovil lidi s různou politickou zkušeností a minulostí z hlediska stranické příslušnosti. Mohu říci, že v krajské organizaci v Brně jsou dneska jak bývalí sociální demokrati, tak lidovci, ale i lidé, kteří v minulosti fungovali v ODS nebo v ANO. Je tam také řada nestraníků, nových tváří, přičemž já osobně jsem rád, že tam máme osobnosti se zkušeností na komunální úrovni. Máme tam starosty a místostarosty okresních měst na jižní Moravě, úspěšné krajské zastupitele a členy krajských rad Jihomoravského kraje z minulosti, ale také lidi, kteří přicházejí jako úplně noví a teprve se rozkoukávají a získávají zkušenosti.

A v tom je podle mě ten recept. Tak by mělo fungovat PRO. Byl bych rád, kdyby na jižní Moravě postupně oslovovalo a získávalo nové členy a sympatizanty, oslovovalo všechny politické subjekty – už jenom proto, abychom se představili, že jsme tady a máme určité priority.

Rozumím, že někteří z nich do budoucna můžou být naši političtí partneři, jiní zase soupeři. Ale to neznamená, že bychom spolu neměli mluvit. To bohužel vnímám jako jeden z problémů české politiky – že velmi zhrubla. Neříkám to sám, říká nás to víc, kteří z minulosti něco pamatujeme.

Jak to myslíte?

Dříve ta politika byla hra, která měla pravidla, a hřiště mělo čáry. Tohle ovšem nyní zmizelo a je to ke škodě věcí, ke škodě politiky jako takové, ke škodě země a bohužel především ke škodě občanů. Tudíž jeden z cílů, který jsem si dal – a je jedno, jestli začneme na jižní Moravě nebo kdekoli jinde – je pokusit se o to, aby politika měla opět pravidla, aby hřiště mělo znovu čáry a abychom je všichni respektovali. Že političtí soupeři budou jenom soupeři, nikoliv nepřátelé. A není to o žádné lidské dehonestaci, osobním napadání a podobně. Mělo by to být skutečně o souboji toho, kdo má lepší koncept a kdo má lepší myšlenku. A já se velmi těším, že takovýto druh a styl politiky nabídneme občanům nejenom na jižní Moravě – věřím, že už v těch letošních evropských, krajských a senátních volbách, a nejpozději příští rok na podzim ve volbách parlamentních.

Mluvil jste o vašich osobních plánech na založení politické strany. Já jsem si vás ale spojoval především se spolkem Nespokojení Jiřího Paroubka. Špatně?

Dobře. Jen připomínám, že Nespokojení Jiřího Paroubka jsou spolek, nikoliv strana. A já patřím k zakladatelům tohoto spolku dokonce jako advokát. Byl jsem ten, kdo mu připravoval podhoubí, a tak bych připomněl, proč vznikali Nespokojení jako spolek. Aby bylo místo, kde se sejdou u jednoho stolu lidé různých přesvědčení, různé politické příslušnosti a budou jednat o možnosti budoucí spolupráce. Takže tady sděluji, že zůstávám řadovým členem spolku Nespokojení Jiřího Paroubka, ale v této chvíli už jsem členem strany PRO a jejím reprezentantem na jižní Moravě. A vůbec to nevylučuje, abychom se u jednoho stolu potkávali tu s Jiřím Paroubkem, tu s jinými kolegyněmi a kolegy a diskutovali o tom, jak my vidíme budoucnost ať už regionu, nebo celé České republiky a zdejší politiky.

Následující otázka se týká strany PRO a protivládních demonstrací. V roce 2022 o sobě dala vědět především jako účastník akcí pořádaných pány Vrábelem a Havlem, kde vedle sebe na pódiu stáli zástupci různých politických stran. Od roku 2023 však PRO začalo demonstrace pořádat samo. Co myslíte, nebylo by lepší opoziční síly více spojovat? A může podle vás taková demonstrace něco změnit, nebo jsou cestou ke změně jenom volby?

Zase tu odpověď rozdělíme na několik částí. Zaprvé, já jsem nebyl pořadatelem v minulosti a neznám žádné detaily z organizování těch demonstrací. Samozřejmě jsem danou problematiku sledoval a vím, že se chystá další protivládní demonstrace na 23. březen letošního roku. To koneckonců avizoval i Jindřich Rajchl a prozradil, že tam případně zazní i zdravice bývalého prezidenta Miloše Zemana. Domnívám se, že je dobře, když lidé dávají účastí na takovéto demonstraci najevo svůj občanský názor, svoji nespokojenost. Zároveň dávají na odiv i svoji občanskou odvahu. Ještě nejsme, zaplaťpánbůh, zpátky před Listopadem 1989, aby tam čekali těžkooděnci a aby tam stála vodní děla. A doufám, že se už nikdy ničeho takového ani nedočkáme. Na druhou stranu, podívejte se, jak se dnes v jistém aspektu, plíživě a potichu, česká společnost vrací do doby před rokem 1989.

Co mám konkrétně na mysli? Lidé se bojí říkat nahlas svůj názor. Začínají dávat pozor, aby ten názor vyjadřovali jenom za zavřenými dveřmi. A stejně tak vidím případy, kdy za konflikt nebo údajný konflikt, to musíme vždycky počkat na výsledek buď správního řízení, nebo nějakého soudního rozhodnutí, jsou lidé v zásadě stíháni, a možná někteří i postihováni.

Já jako advokát samozřejmě říkám, že svoboda slova není bezbřehá. Je to ústavní právo, které má taky ústavní limity. Těmi limity jsou zákony, v čele s tím trestním, ale asi už tušíte, kam směřuji. Že si vážím každého, kdo se nebojí přijít vyjádřit svůj občanský, případně politický názor. Od toho máme svobodu, od toho máme demokracii. Také o tom byl Listopad 1989, kterým se tady ohání i ti, kteří předtím byli zdatnými svazáky, možná i zdatnými straníky. Zdatnými – a vy si tam doplňte, co všechno chcete – a dneska jsou to ti největší demokrati, a samozřejmě 17. listopadu je Národní třída jenom jejich.

Budoucnost pro opozici v České republice je ve spolupráci. To dokázala pětikoalice. Já neobdivuji její politiku, ani tu personální. Mohli bychom mluvit o stovkách přešlapů, o tom, proč se najednou pro iks lidí vytvořily nějaké trafiky atd., atd. Ale to není předmětem rozhovoru. Zato však pětikoalice pochopila jedno. Musí držet pohromadě, jinak nemá šanci. Podívejte se, jak přes všechna pnutí a rozpory drží pohromadě. Vidí, že jim s ohledem na příští parlamentní volby nic jiného nezbude, pokud chtějí pomýšlet na to, že by mohli dál vládnout.

Mrzí mě, že opozice je v kontrastu s tím velmi fragmentovaná. A to jak ta parlamentní, protože jsme svědky některých tenzí mezi hnutím ANO a SPD, tak ta neparlamentní. My máme řadu subjektů, které chtějí zůstat izolované, přitom se pohybují v průzkumech, kde se pohybují. Připomínám, že minule propadl jeden milion hlasů. Sociálním demokratům chybělo pro postup do Poslanecké sněmovny celostátně tuším sedmnáct nebo osmnáct tisíc hlasů. Věci mohly být jinak a my nesmíme zopakovat stejnou chybu. Teď mluvím obecně jako opozice.

Myslím si, že opozice by se měla dohodnout na nějaké formě spolupráce. Nevolám hned po slučování do jednoho subjektu, ale mluvím o rozumné předvolební a povolební spolupráci. O předvolebních a povolebních koalicích. Mluvím o tom, že základním cílem musí být, aby skončila vláda amatérů a republiku i další stupně veřejné zprávy znovu převzali do ruky profesionálové. Tím nemyslím jenom staré zkušené mazáky o matadory, ale i nové tváře, které přijdou jako profesionálové ve svých oborech.

Zkuste dneska jít a přesvědčit někoho, ať se nově stane členem jakéhokoliv politického subjektu. Najednou zjistíte, jaký mají lidé názor na politiku. Ale to je chyba, protože když se nezmění a nepřijdou nové tváře, nezmění se ani tenhle náhled na politiku. A co je horší, že lidé možná nebudou mít důvod jít k volbám, protože si řeknou, že tuhle reprezentaci nechtějí a radši zůstanou sedět doma. Což je samozřejmě špatně, protože když zůstanou doma, tak to vládu ještě silněji povzbuzuje k tomu, aby daleko více aktivovala naše krajany, to znamená občany České republiky, kteří dlouhodobě nepobývají na našem území. A už máme na stole korespondenční volbu, která má podle odhadů, jež zaznívaly v parlamentní rozpravě, umožnit hlasování pro až několik set tisíc krajanů ze zahraničí.

Co vy na to?

Kdyby skutečně všichni volili, pak takové číslo může velmi významně zahýbat volební výsledkem tady v České republice. A já se řečnicky ptám. Když mají krajané, zatím bez korespondenční volby, tzn. návštěvou ambasády a podobně, právo volit do Sněmovny a v prezidentských volbách, proč tedy, když jde pětikoalici údajně tolik o naplnění ústavního práva volit, neusiluje například o zavedení takové volby pro krajany i v senátních volbách? Přece i Senát je parlamentní komorou a hlasuje o zákonech. Proč nechtějí, aby se takto mohli krajané vyjadřovat i v jiných demokratických volbách? Máme volby do krajů, máme volby do obcí. Tam dokonce, podle našeho volebního práva, mohou v České republice hlasovat i cizinci. Za splnění zákonných podmínek. Pro vaše čtenáře – jedná se o občany členských států Evropské unie, kteří mají pobyt na území dané obce.

Buď tedy něco chci, a pak to chci na 100 procent, anebo chci jenom něco a ten zbytek nedokážu vysvětlit. Pak je potřeba, aby všichni věděli, že je to silně účelové.

Petr Kojzar

FOTO – Facebook, autor a archiv Michala Haška