Čtyři sta osmdesát let uplynulo od zveřejnění buly »Licet ab initio«. Já vím, že vám tato bula nic neříká, vlastně ani převážné většině obyvatel naší Země. Tehdy však, onoho 21. července 1542, pro tehdejší lidstvo měla svůj velmi tragický význam, i když vlastně katolická Evropa už inkvizici měla.
Ano, jde o inkvizici. Od 12. století tu byla, od 13. století také zvláštní inkviziční soudy. Katary, valdenské bylo »třeba přece vymýtit«, protože ohrožovali kněžími vykládané křesťanské učení a jeho autoritu. Tisíce stoupenců rovnosti a kritiků zlořádů v církvi bylo umučeno, skončilo na hranici nebo bylo prostě »jen« povražděno. To všechno však stále ještě nemělo řád a tak přišel porenesanční pontifik Pavel III. a oné likvidaci odpůrců ho dal.
Zvláštností je, že právě on, který nevynikal čistými mravy, který svým dětem a vnukům zajistil vznosné úřady v církvi i mimo církev, se odhodlal k tomuto kroku. Šlo ovšem o pokus nějak reagovat na šířící se protestantismus, který se katolickému světu nepodařilo zastavit. Zároveň o reakci na hrůzné zkušenosti se španělskou inkvizicí, která »nevíru« trestala až hrůzným způsobem.
A tak onou bulou Pavel III. zřídil Kongregaci římské a obecné inkvizice, jež měla pravidla výslechů a trestů sjednotit a vyřknout svá stanoviska v řadě ideologických otázek, jež se pak měla stát závazná pro inkvizitory a inkviziční soudy. Byla namířena i proti panovníkům, kteří se stále více odkláněli od podřízenosti nebo »naslouchání rad« katolických prelátů.
Tato instituce vydržela pod změněným názvem, pochopitelně s oslabenými cíli, dodnes. Inkviziční soudy pracující pod jejím vedením situaci ještě v následujícím století vyhrotily a ani svévoli torquemadových inkvizitorských následníků se nepodařilo zastavit. Naopak. Některými svými výroky jim dokonce dala ideologické zdůvodnění. Nadále platil návod z brožury Malleus maleficarum – Kladiva na čarodějnice, který vytvořili dominikáni Kramer (Institoris) a Spranger ve 14. století, nadále se církev řídila učením Tomáše Akvinského (1255-1274), že kacíř je větším zločincem než vrah, protože zabíjí duši a vede druhé k věčnému zatracení, kdežto vrah jen tělo, které je stejně smrtelné.
Není se co divit, že také s touto »kongregací« je spojen proces proti Giordanu Brunovi a později proti Galileu Galileovi, jenž prý »kacířsky tvrdil«, že země se točí kolem Slunce. Při tom údajně je tomu naopak. Tak se totiž usneslo vedení Kongregace s konečnou platností v roce 1616. Pokud jde o »čarodějnice«, inkvizice řádila dál a dokonce v našich zemích mnohem aktivněji (viz třeba Velkolosinské procesy). V Jižní Americe ještě v 19. století posílala na smrt nebo na galeje.
Nedivme se však. Z majetku každého odsouzeného dostávala katolická církev svůj stálý díl. Inkvizice tak napomáhala k růstu jmění. Proč by jí bylo tedy nutné zrušit? To, že jí bylo obviněno na desetitisíce nevinných lidí, bláznivých žen či jenom kořenářek, majetkovým zájmům nevadilo. A ideologicky? Jeden biskup při vraždění Albigenských prohlásil, když se ho zeptali, co s těmi, kteří se neprovinili, aby zabili všechny, protože Bůh si pak ty věrné vybere.
Papež Jan Pavel II. se za příkoří minulosti omluvil. Tedy i za inkvizici. Úřad o čistotu víry jen s jiným názvem však zůstal, i když jeho význam nelze přeceňovat. Ale… dodejme, ani podceňovat.
Jaroslav Kojzar