Home Analýzy Analýza: Vznik státu Izrael je ukázkou, jak se problém nemá řešit

Analýza: Vznik státu Izrael je ukázkou, jak se problém nemá řešit

ILUSTRAČNÍ FOTO - pixabay

Aktivita sionistických organizací a pocit studu a viny za smrt šesti milionů Židů usnadnilo a urychlilo vytvoření židovské domoviny, která krvavě přerostla v židovský stát Izrael. Bohužel, to vše za cenu velkého násilí. Je to klasická ukázka toho, že každá snaha o nápravu nespravedlnosti pomocí jiné nespravedlnosti nikdy nic nevyřeší a klid a mír nenastolí. Proto i dnes, tolik let po druhé světové válce, pokračuje palestinsko-izraelský konflikt a není světla na konci tohoto tunelu.

Čím vším si prošlo palestinské území? Ve 12. století př. n. l. se zde usadili Filištíni (Pelištejci) a přidali se ke Kananejcům, kteří zde žili již 2000 let př. n. l. Izraelité věří, že jim tuto zemi zaslíbil Hospodin a že je sem z Egypta přivedl Mojžíš, po čtyřicet let trvajícím putování pouští. Izraelské království se zde vytvořilo asi kolem roku 1000 př. n. l. Po smrti krále Šalamouna se království rozdělilo na Izrael a Judsko. V roce 586 př. n. l. babylonský král Nabukadnesaru zničil Jeruzalém a mnoho jeho obyvatel poslal do babylonského zajetí. Židy z vyhnanství osvobodil až perský král Kýros II. v roce 536 př. n. l. Od této doby se hovoří o židovském národě, ne o izraelském. Židovská dynastie vládla až do římského vpádu roku 63 př. n. l. V období římské nadvlády Palestina přestoupila na křesťanství. V roce 641 Arabové dobyli Palestinu a přinesli islám. Papež Urban II. v době svého působení (1088–1099) vyzval k první křížové výpravě. Vládce Osmanské říše sultán Selim I. dobyl v roce 1516 syrsko-palestinskou oblast zvanou Levanty. Palestina se tak ocitla na 300 let v osmanském područí. Přestala být součástí Osmanské říše až po 1. světové válce, kdy byla osmanská a německá vojska poražena Brity. Tomuto vítězství napomohla ruská armáda a protiturecké arabské povstání, podporované Brity. Za tuto podporu Britové slíbili Arabům vytvoření velkého nezávislého arabského státu. Ale jako obvykle svůj slib nesplnili. Místo toho čekalo Araby v Palestině, okupované Brity, jen utrpení.

Po 1. světové válce se Palestina stala mandátním územím zpravovaným Brity. V té době Arabové tvořili 90 % místních obyvatel, a proto ji považovali za svůj domov, za svou svatou zemi. Ale v roce 1922 se Společnost národů rozhodla respektovat britskou Balfourovu deklaraci z roku 1917, která uznala britskou správu Palestiny a podporovala myšlenku židovské národní domoviny v Palestině, nikoliv však státu, při respektování občanských a náboženských práv nežidovského obyvatelstva tohoto území. To způsobilo, že Židé do této oblasti začali přicházet ve stále ve větším počtu, což v roce 1936 vyústilo ve válku mezi Židy a Araby. V době britského mandátu v roce 1923 žilo v Palestině kolem 90 000 Židů. V roce 1939 jich bylo již 445 477, čili tvořili asi 30 % veškerého obyvatelstva Palestiny.

V období po 1. světové válce hrála Světová sionistická organizace, vedená Chajimem Weizmannem, hlavní úlohu při rozvoji židovského společenství v Palestině, a to navzdory konfliktům jak s palestinskými Araby, tak s Brity. Jedním z motivů vzniku židovského státu byl vzestup antisemitismu v Evropě a skutečnost, že se židovské hnutí nedokázalo asimilovat do západní kultury. Německé národní hnutí v žádném případě nepřijímalo Židy do svých řad. Ale ani samotné židovské hnutí nebylo monolitické. Bohatší západní Židé většinou myšlenku sionismu odmítali, protože byli ve svých zemích už asimilováni. Domnívali se, že vytahovat takové téma je nebezpečné, protože by to ohrozilo jejich pozice. Ale antisemitské vášně přiměly Židy uvažovat o odchodu z Evropy. O nové zemi existovaly různé představy. Palestina nepatřila k prvním výběrům. Uvažovalo se o Ugandě, Argentině, Spojených státech, Ázerbajdžánu. Ale je potřeba si uvědomit, že na ně také tlačili křesťanští sionisté, aby při výběru nezapomínali na Palestinu. Šlo o velice vlivné lidi hlavně z USA a Británie, kteří si přáli návrat Židů do Palestiny. Ortodoxní Židé byli a jsou přesvědčení, že jejich návrat do Palestiny bude znamenat začátek nového času, příchod mesiáše a vzkříšení mrtvých. Návrat do Palestiny považují za naplnění Boží vůle o zaslíbené zemi.

Sionismus udělal dvě věci. Tou první byla transformace judaismu z náboženství do nacionálního hnutí. Tou druhou byla snaha transformovat Židy z lidí, kteří žijí zvláštním způsobem, převážně segregovaně, do moderního národa. Sionismus získal první finanční podporu od bohatých amerických židovských bankéřů. V první řadě to byla dynastie židovských finančníků původem z Německa, byli to Rothschildové, kteří podpořili první emigrační vlnu mezi rokem 1882 a začátkem 1. světové války. Šlo převážně o Židy pocházející z východní Evropy nebo z Ruska, kteří přišli do Palestiny, jež byla ještě součástí Osmanské říše. Centrem sionistického hnutí za 1. světové války byl Berlín. Ale během války se předáci sionistického hnutí rozhodli přesunout centrálu z Berlína do Londýna. Tato změna vycházela z předvídavosti, že Německo prohraje válku. Navíc sionistické hnutí považovalo Británii za supervelmoc, která pomůže realizovat sionistickou ideologii.

Britové hledali všechny možné zdroje pro své válečné aktivity. Proto nabídka sionistického hnutí, že může pomoci s financováním válečného úsilí, byla velmi lákavá. Právě v této situaci vznikla Balfourova deklarace, která je spíše informačním dopisem. Šlo v podstatě o závazek britské vlády sionistickému hnutí, že Židé po válce v Palestině získají domovinu. Formulace dopisu je opravdu pozoruhodná. Text vyjadřuje britskou podporu vzniku židovské domoviny v Palestině, ale nikoliv vznik židovského státu. Jedna věc je umožnit emigraci Židů do Palestiny, ale něco úplně jiného je návrh, jak vytvořit pro tyto imigranty vlastní stát na úkor místního obyvatelstva, dlouhodobě zde již žijícího. Dále se tam říká, že nebude učiněno nic, co by mohlo uškodit občanským a náboženským právům arabské populace. Zajímavé je, že se v textu vynechává výraz politická práva. Takže náboženská práva měla být chráněna, ale politická práva původních obyvatel nikoli. Toto úmyslné vynechání bylo poplatné politické opatrnosti, aby se vytvořil manévrovací prostor pro zcela očekávatelné problémy. Dokument koncipoval lord Alfred Milner, ale podepsaný je lordem Balfourem. Tato deklarace patří k mnoha britským slibům učiněných v této době z důvodů získání finančních zdrojů a dalších podpor pro britské úspěšné vedení války a k zajištění mocenských zájmů. Je to ukázka britské proradnosti.

Po skončení 1. světové války vzbuzoval projekt Společnosti národů velké naděje. Cílem této nové organizace bylo prosazovat mír. Jak se později ukázalo, tak to se nenaplnilo. Ale důležitým prvkem této organizace se stalo právo národů na sebeurčení a na svobodu lidí. Hlavním zastáncem této myšlenky byl americký prezident Woodrow Wilson, který ji jako součást svých čtrnácti bodů prosazoval při jednáních o Versailleské smlouvě. To mělo důsledky zejména pro vývoj britského mandátu v Palestině. A tak západní mocnosti přišly s řešením nazvaném mandátní systém. Přesvědčily Američany a některé arabské vůdce, že bude lepší rozdělit arabský svět do menších státních celků, než aby vznikl jeden jednotný superstát. Je to známé Caesarovo politické heslo ۛ»rozděl a panuj« (divide et impera). Takže velmoci oficiálně rozporcovaly Blízký východ a vnutily jim mapu, jakou v podstatě známe dnes. Myšlenka mandátu spočívala v tom, že evropská koloniální mocnost pomůže místní zemi stát se do 25 let nezávislou. Budou tam demokratické volby a lidé si sami rozhodnou, jaký stát chtějí mít. Kdyby se z charty Společnosti národů týkající se mandátní Palestiny vyňala Balfourova deklarace, znamenalo by to, že Palestinci sami by si rozhodli, jakou zemi a formu vlády budou mít.

V roce 1917 Židé tvořili asi jen 10 % palestinské populace a bez vnějšího přičinění by se tento poměr příliš nezměnil ani v budoucnu. Za této skladby obyvatelstva by byl výsledek plebiscitu v Palestině zcela jasný. Proto sionistický vůdce a prezident Světové sionistické organizace Chajim Weizmann přesvědčil britského premiéra lorda Davida Lloyda George, aby se prvním vysokým komisařem v britské mandátní Palestině stal britský politik a zásadový sionista Sir Herbert Louis Samuel. Vybrat sionistu Samuela nebo někoho podobného bylo důležité proto, aby takový člověk začal spolehlivě naplňovat Balfourovu deklaraci tak, jak byla zamýšlena. Všechno, co v průběhu své funkce dělal, směřovalo k tomu, aby se palestinská země změnila v židovský stát. K tomu cíli připravil imigrační zákony, zákony o předávání půdy, o osadách atd. V roce 1924 kongres Spojených států vytvořil systém kvót, kterými prakticky zastavil imigraci do USA, a v důsledku tohoto opatření se zvýšila imigrace do Palestiny. Nástup Adolfa Hitlera k moci a zavedené nacistické zákony židovskou imigraci ještě umocnily. V této době činila asi 40 000 až 50 000 lidí ročně. A tak se zdálo, že numerický poměr zdejší populace se radikálně mění ve prospěch sionistického hnutí.

Proto Palestinci zahájili řadu povstání proti Británii i proti sionistickému hnutí. První vlna povstání přišla v roce 1919, dva roky po Balfourově deklaraci. Další pak v roce 1920 a 1921. V roce 1929 se objevil mnohem větší pokus o boj proti tomu, že původní Palestinci nebudou mít v budoucnosti žádné slovo. Události v roce 1929 nakonec přesvědčily Brity, že musejí s Palestinci jednat. Ale když začali jednat s Palestinci a současně i se sionisty, neměli žádnou představu, jak tento arabsko-židovský problém systémově řešit. Ale jedno si Británie jasně uvědomila. Vzniklý palestinský problém, který sama vytvořila, nedokáže nijak vyřešit. Navíc většina Arabů byla proti britské mandátní správě a politice v Palestině. Politika židovského osídlování byla nejenom v rozporu se slibem z roku 1915, týkajícím se vytvoření nezávislého arabského státu, ale neshodovala se ani s 5. a 12. bodem čtrnáctibodového programu prezidenta Woodrowa Wilsona. Program se týkal mezinárodního uspořádání světa po první světové válce, a 5. a 12. bod hovořily o sebeurčení. Arabové se proto rozhodli pro všeobecnou a úplnou stávku až do doby, kdy bude zastavena židovská imigrace a kdy britská vláda zavede zásadní změny v politice. Napětí v Jeruzalémě proto pokračovalo. Stupňovaly se teroristické útoky, které zapříčinily mnoho mrtvých, a to za současného rozdmýchávání rasové nenávisti. Židovské rodiny byly odváděny ze starých čtvrtí Jeruzaléma do čtvrtí, kde hrozilo menší nebezpečí. Situace v Palestině byla velice napjatá a výbušná. V čele nepokojů stál velký jeruzalémský muftí Amín al-Husajní.

Výsledek tohoto arabsko-židovského konfliktu byl pro palestinské Araby katastrofální. Většinu jejich vůdců Britové zabili a zbývající odešli do exilu. Jestliže v roce 1923 žilo v Palestině asi kolem 100 000 Židů, tak v roce 1939 jich bylo již téměř 446 000, což činilo 30 % veškerého obyvatelstva Palestiny. Peelova komise (tzv. Královská komise), která vyšetřovala příčiny nepokojů mezi Araby a Židy v letech 1936–37 pod vedením lorda Roberta Peela, doporučila rozdělení Palestiny na tři regiony: židovský, podstatně větší arabský, který měl být připojen k Zajordánsku a britskou enklávu s vlastní správou. Později byl tento plán částečně upraven tak, aby usnadnil předpokládané výměny pozemků i obyvatelstva. Britové však výzvu této komise odmítli a společně s nimi i všichni představitelé palestinských Arabů a zajordánský král Abdulláh. Na židovské straně tento plán odmítl židovský vůdce a zakladatel revizionistického sionismu Vladimír Žabotinský. Ale Světová sionistická organizace s jistými výhradami plán přijala. Britská vláda nakonec rozhodla plán nerealizovat, což zajisté zapříčinilo další arabské povstání v letech 1936–39.

Po skončení britského mandátu v květnu 1948 byl založen nezávislý stát Izrael, ale žádný arabský stát Palestina. K této tragické nevyrovnanosti právě dopomohl první vrchní komisař, sionista Samuel, který tuto situaci pečlivě připravoval po celou dobu vykonávání své funkce v rámci britského mandátu. Tuto státoprávní nerovnováhu usnadnily předchozí britské represe proti Palestincům, kteří tak ztratili své vůdce, a proto v roce 1948 prakticky neměli žádné vedení. Sionisté navíc věděli, že když chtějí získat Palestinu jen pro sebe, musí tak učinit násilím. Tehdejší vůdce sionistického hnutí David Ben Gurion, první budoucí premiér Izraele, mluvil o tom, že je zapotřebí se zbavit Palestinců a k tomu je nutné vybudovat potřebnou vojenskou sílu. Tak trochu to připomínalo chování nacistického Německa. Snažil se realizovat to, co přislíbila Balfourova deklarace, že Židé budou mít vlastní domov, ale jaksi zapomněl, že v deklaraci se nikde neuváděl pojem vlastní stát. Uvědomoval si, že pro realizaci sionistických požadavků je zapotřebí výrazně zvýšit počty Židů v Palestině. Proto zahájil kampaň za větší imigraci Židů do Palestiny.

Druhá světová válka byla na spadnutí a v britském parlamentu se začaly objevovat názory na vyzbrojování židovských rezervistů, kteří se měli stát posilou britské armády ve válce. V roce 1938, v důsledku nepokojů, bylo téměř 20 % britské armády v Palestině. Proto v roce 1939 Britové situaci v Palestině zmrazili, a to v návaznosti na vydání tzv. MacDonaldovy bílé knihy, která zakazovala židovské přistěhovalectví do Palestiny. To vyvolalo demonstrace Židů v Tel Avivu. Bílá kniha ohrozila existenci sionistického hnutí, a tím i snahu o vytvoření židovského státu. Sionista Ben Gurion si uvědomil, že Británii hrozí válka s nacistickým Německem, a proto Britům slíbil, že když bílá kniha zmizí, tak podpoří s palestinskými Židy britskou válku proti nacistům. Ale zároveň také řekl, že sionisté budou proti bílé knize bojovat i kdyby válka nebyla. Ale jak už to bývá, tak radikálnější křídlo židovské komunity v Palestině tvrdilo, že Ben Gurion je příliš měkký. Radikální Židé byli přesvědčeni, že se britský postoj k židovským ambicím v Palestině změnil. Proto Británii začali považovat za nelegitimního okupanta Palestiny, který upírá sionistickému hnutí právo na národní sebeurčení v jeho biblické vlasti Izrael.

Za této situace se vytvořila extrémistická skupina Irgun (též známá jako Ecel) a z ní se odštěpilo hnutí Lechi. Jejich představitelé chtěli vyhnat Brity z Palestiny za použití teroristických útoků. Útočili jak na britskou správu, tak i na palestinské Araby. Jedním z vůdců Lechi byl pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir. Tyto organizace do jisté míry spolupracovaly s ilegální vojenskou organizací Hagana, která byla založena v roce 1920 v Palestině. Z původně nevýznamné organizace složené převážně z židovských farmářů se během arabského povstání v letech 1936–39 stala rozsáhlou a významnou organizací. Zapojila se do potlačení arabské revolty. Britské úřady oficiálně Haganu sice neuznaly, ale britské tajné služby s ní úzce spolupracovaly. Hagana také organizovala ilegální židovské přistěhovalství. V květnu 1941 vytvořila Hagana polovojenské útočné oddíly Palmach. V těchto oddílech probíhal výcvik mladých Židů. Hagana byla násilnická organizace. V květnu 1948, po založení státu Izrael, prozatímní vláda vytvořila izraelské vojenské síly. Jejich jádrem se stali právě příslušníci Hagany. Sionistické revizionistické organizace vedl již vzpomínaný Vladimír Žabotinský. Tyto skupiny pevně věřily, že v Palestině není místo pro soužití Židů s Araby. Přitom velmi dobře věděly, že země, do které Židé přišli, je už obydlená, a tudíž nepřišli do pusté země. Sionista Žabotinský jasně řekl: »Pro oba tam není místo. Buď my, nebo oni. A my přicházíme jako kolonialističtí dobyvatelé. V celých dějinách to bylo stejné.«

V letech 1941–43 sloužila Palestina jako britská vojenská a ekonomická základna na Blízkém východě. Válka vyžadovala obstarat milion vojáků, kteří byli nasazeni pro boj v pouštní části Egypta. Egypt i Irák byly důležitým zázemím pro britskou armádu. Koncem roku 1942 byl Rommel poražen u El-Alameinu a Němci a Italové byli vyhnáni ze severní Afriky. Druhá světová válka na Blízkém východě tak skončila a v sionistickém hnutí se objevily různé postoje. Oficiální sionismus pokračoval ve spolupráci s Brity. Vznikl židovský oddíl, který bojoval po boku britské armády. Po dlouhých tahanicích vznikla v roce 1943 židovská brigádní skupina (Jewish Brigade Group). Bylo to poprvé, kdy výlučně židovská brigádní skupina, o síle asi 5000 vojáků, bojovala společně s Brity pod židovskou vlajkou. Brigáda byla rozpuštěna v roce 1946. Došlo k situaci, ve které se oficiální sionismus podílel na válečném úsilí Britů, ale židovské organizace Irgun a Lechi bojovaly proti Arabům i Britům, které pokládaly za okupanty. V roce 1944 některé sionistické skupiny zahájily sérii teroristických útoků na Brity v Palestině. Tím blokovaly určitou britskou vojenskou sílu v Palestině, která by jinak bojovala s Němci.

Když v roce 1948 vznikl židovský stát Izrael, byl Irgun rozpuštěn a řada jeho členů přešla do izraelské armády. Menachem Begin následně založil stranu Cherut (Strana svobody) provázanou s Irgunem. Strana se dostala do izolace a stala se opoziční stranou. V šedesátých letech se Cherut sloučil s dalšími stranami a z tohoto koaličního mixu vznikla strana Likud (Jednota), která existuje dodnes. V roce 1970 se Begin stal předsedou této strany. V roce 1977 strana Likud vyhrála volby a Begin se stal premiérem. Po válce s Egyptem v roce 1973 se významně zasloužil o mírové uspořádání vztahů. V roce 1978, spolu s egyptským prezidentem Anvarem Sádátem, obdrželi Nobelovu cenu míru.

Ale vrťme se časově zpět. V květnu 1945 skončila 2. světová válka. Lidé ze sionistického hnutí věděli, že Británie a Francie mocensky ochabují a že jestli má projekt sionismu uspět, je třeba nejen bojovat proti Britům, kteří židovský stát přímo nepodpořili, ale že je třeba podpory od někoho jiného a silného. A tehdy začali chápat význam bohaté a vlivné židovské komunity v USA a také křesťanského sionismu. Navíc holocaust jasně akceleroval i mezinárodní snahu řešit židovskou domovinu. Teroristické útoky sionistických organizací proti Britům v Palestině sílily. To podkopalo vliv Britů, kteří se stále snažili uplatňovat svou nadvládu nad Palestinou. Britové si nakonec uvědomili, že nevědí, jak řešit příval židovských imigrantů a současně s tím narůstající neslučitelný nacionalismus Palestinců a Židů. Proto se rozhodli raději předat celou tuto záležitost nově vzniklé OSN, nástupkyni Společnosti národů. V květnu 1947 byla zřízena zvláštní komise OSN pro Palestinu. Komisi tvořili zástupci 11 států, včetně Československa. Jejím úkolem bylo zjistit příčiny arabsko-židovského konfliktu v Palestině a předložit Valnému shromáždění návrh řešení. Tato komise předložila dva návrhy.

První návrh předpokládal vznik jednoho federálního státu složeného z arabského a židovského území. Tento návrh však nezískal většinu hlasů. Druhý návrh, který získal většinu hlasů, předpokládal vytvoření dvou samostatných států, palestinského a židovského, které by zabraly většinu historického palestinského území. Jedno procento z tohoto území bylo vyhrazeno Jeruzalému a s ním i Betlému pod mezinárodním statutem. Na tomto návrhu mírového plánu byla zarážející jedna věc, a to, že komisaři velmi dobře věděli, že arabský svět tento návrh odmítne, ale bylo jim to jedno. Nešlo jim o skutečné řešení, ale jen o urychlené splnění zadaného úkolu. V této souvislosti pouze sdělili, že svůj »mírový plán« předloží, i když ho většina zemí nechce akceptovat. Tuto fatální chybu už OSN nikdy neudělá. Byla to nezodpovědnost a hloupost. Tento návrh mohl projít jen proto, že v té době byla americká politika jednoznačně proizraelská a ostudně neobjektivní.

Delegace Spojených států podporovala základní atributy tohoto plánu, který požadoval rozdělení Palestiny a legalizaci židovské imigrace. Kdyby v té době nebylo politického lobování a vydírání ze strany USA, není vůbec jasné, zda by tento návrh vyhrál nad dvounárodnostním federálním státem. Arabové pochopitelně odmítli oba návrhy, protože každý pro ně představoval pouhý kompromis, který poškozuje jejich práva jako domorodého obyvatelstva. Pokusili se napadnout legálnost tohoto rozdělení u mezinárodního soudu. Jejich pokus však neuspěl. I v tomto soudním procesu opět přišly na řadu intriky, různá zákulisní jednání a hlavně nátlak, aby se hlasovalo ve prospěch rozdělení. Bohužel tato pochybná »soudní nezávislost« platí dodnes. Všichni ti, kteří schválili projekt rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy, se nehodlali zabývat právní nebo justiční stránkou věci, a už vůbec je nezajímaly důsledky tohoto rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, jak byl tento dokument připraven a přijat, včetně intrik a machinací, které jej doprovázely a sloužily jen k tomu, aby byl plán co nejdříve předložen veřejnosti jako humanitární projekt, zůstane tato záležitost největším politickým skandálem 20. století. Podívejme se na tento návrh z právního hlediska. Valné shromáždění OSN si bylo dobře vědomo, že nemá vůbec žádnou pravomoc dělit jakékoliv území. A přitom rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 byla právě taková. Navíc nic nevyřešila. Valné shromáždění nemá pravomoc nařídit rozdělení území nebo územní změnu. Aby byla získána dvoutřetinová většina hlasů, bylo třeba jednotlivé země »přesvědčit«. A v tomto směru se opět projevily Spojené státy. Například Libérii, což byl v té době jediný nezávislý stát v Africe, slíbily Spojené státy spoustu peněz, pokud bude hlasovat pro plán rozdělení. Dnes se takové jednání nazývá korupcí a z právního hlediska mají být potrestané obě dvě strany. Podobný nátlak vyvinuli Američané na země Střední a Jižní Ameriky. V té době tam měly Spojené státy velký vliv a dobře pracovala i sionistická lobby. A tak to 29. listopadu 1947 dvoutřetinová většina schválila. Například i Sovětský svaz byl pro, ale Británie se zdržela hlasování. Proti byl např. Jemen. Obecně lze říci, že mezi státy, které hlasovaly pro židovský stát, byly křesťanské země, a odmítaly ho nekřesťanské země. Pro rezoluci VS OSN č. 181 bylo 33 hlasů, 13 bylo proti a 10 se hlasování zdrželo. Židé plán váhavě přijali a Arabové jej pochopitelně odmítli. Židovský stát měl mít podle OSN 56 % území mandátní Palestiny a arabský 43 %. Přitom v té době Židé tvořili asi 1/3 obyvatelstva, zatímco Arabové 2/3. V židovském státě mělo tehdy žít přes 900 000 lidí, z toho bylo 55 % Židů, a v arabském státě 735 000 Palestinců včetně asi 10 000 Židů. V Jeruzalémě a okolí žilo na 200 000 občanů, zhruba polovina Židů a polovina Arabů.

Rozhodnutí o řešení židovského státu v roce 1947 bylo také ovlivněno špatným svědomím, které souviselo se strašlivým utrpením Židů za 2. světové války a také s tím, co dělat s běženci z Polska, Maďarska i jiných zemí, kteří se dočasně nacházeli v táborech v Německu. Spojené státy je nechtěly a Francie a Británie rovněž ne. Židé byli rozhodnutím OSN nadšeni, protože tak získali mezinárodní uznání. Ale zároveň u Židů žijících v Palestině vznikla obava, že nový stát nebude dostatečně životaschopný, protože polovinu obyvatelstva budoucího židovského státu tvoří Arabové. Ben Gurion na jedné straně řekl, že se Židé nemají čeho bát, protože jakmile bude tento stát nezávislý, přicestuje do Izraele mnoho dalších Židů. Tím se demografická situace změní ve prospěch židovského obyvatelstva. Ale také řekl: »Abychom se s tím vypořádali, budeme moci použít i jiné prostředky.« Rezoluce o rozdělení Palestiny byla pro arabský svět prvním velkým diplomatickým neúspěchem od získání nezávislosti. Tato situace přivedla Araby k následné chybě, kterou byla jejich neschopnost připravit se na vojenské řešení konfliktu, který v Palestině začal gradovat. Arabské obyvatelstvo reagovalo na rozhodnutí OSN o rozdělení Palestiny násilím. Ihned se objevily různé incidenty v židovské čtvrti Jeruzaléma. Napětí mezi Židy a Araby sílilo. V hotelu Semiramis, v sídle arabských sil, vybuchla bomba, kterou tam uložila židovská skupina Hagana. Židovské oblasti se snažily zajistit si obranu. Obyvatelé každé vesnice, muži i ženy, se změnili v bojovníky. Araby i Židy zachvátilo zděšení i nenávist.

Nelogicky byly stanoveny i hranice židovského státu, což hned od začátku neustále vyvolávalo různé problémy. Hranice totiž nereflektovaly demografii komunit. Velká populace Arabů žila na území, které bylo přiděleno židovskému státu, a některé židovské komunity zase žily v Palestině. Tento nehomogenní stav populace byl důsledkem zvoleného rozdělení Palestiny v rámci nesystémového projektu OSN. A tak v podstatě jedinou možností, jak tuto populační nehomogenitu způsobenou OSN napravit, bylo násilné odsunutí cizích komunit z území těchto dvou nových států. Ale tento způsob provedení byl velmi blízko dnešnímu pojetí etnického čištění. Zvítězila představa, že se lze silou zbraní zbavit těch, kteří nevyhovují něčí etnicitě nebo něčí komunitě, a lze je proto přinutit, aby opustili svůj domov a žili za hranicemi v oblasti někoho jiného. Na tom všem se podílelo chybné rozhodnutí OSN.

Je také velmi obtížné posoudit, zda se jednalo nebo nejednalo o koordinovanou politiku vyhošťování. V každém případě podmínky tohoto procesu byly nelidské. Tehdejší izraelská vláda zvolila politiku spálené země, kdy nechala likvidovat celé palestinské vesnice dynamitem, vypalovala pole s úrodou a nechala střílet do každého, kdo se chtěl vrátit. Z 650 vesnic, které připadly Izraelcům, jich zůstalo jen asi 150. Obyvatelé z asi 500 vesnic byli vyhoštěni. To vše, co se tehdy dělo, bylo jednoznačně úmyslné a někým řízené. Vojáci v terénu přesně věděli, co mají dělat. Pravdou je, že se snažili nejdříve obyvatele přesvědčit, aby odešli. Ale nelze očekávat, že lidé dobrovolně opustí půdu a dům, kde žily generace jejich předků. V tomto násilném vyhošťování sehráli strašnou roli i Britové.

Dne 15. května 1948 skončil britský mandát v Palestině. Britské jednotky se rozloučily s posledním britským guvernérem a vysokým komisařem, generálem Sirem Alanem Cunninghamem. Generál se loučil s funkcí, v níž se velmi často setkával s krvavými boji. S odchodem britských vojáků se staly dvě věci. Zaprvé britští úředníci museli rozhodnout, komu předají moc ve svém působení. Většinou byli prosionističtí. Ale někteří z nich byli proarabští, a ti se snažili předat moc Arabům. Nakonec svoji moc většinou také předali Židům, protože tito úředníci zjistili, že vlastně nemají komu moc předat. Na straně sionistů zase nebyla žádná pevná politická struktura. A proto byl mandát spíše jen přepuštěn Židům, a to co nejrychleji. Sionisté tak okamžitě dostali do svých rukou všechna důležitá centra státu, jako je policie, letiště, přístavy atd.

14. května 1948 byla v Tell Avivu zřízena vláda. Poprvé v novodobé historii měli Židé vlastní stát. V té době irácká vojska projížděla Ammánem, hlavním městem Zajordánska. Pochodovala na pomoc svým bratrům, kteří se potýkali s Židy. Armáda překročila Jordán a dostala se na dohled Jeruzaléma. Arabové šli do války proti Izraeli, ne však jako jednotná síla, neboť jejich úsilí bylo rozdrobené na několik nekoordinovaných front. Tato neorganizovanost a nejednotnost vojenských aktivit umožnila Izraelcům odolat a ubránit se. Jedinou armádou, která mohla změnit rovnováhu v boji proti Izraeli, byla právě ta jordánská. Byla arabskou armádou, která získala bojové zkušenosti za 2. světové války. A navíc byla dobře vyzbrojena. Jordánci ale měli tajnou dohodu s židovským vedením, že nebudou-li zasahovat, dostane Jordánsko možnost anektovat některé části Palestiny. Arabové a Židé začali v Palestině znovu bojovat. Izraelským silám se podařilo obsadit kontrolní body v Negevské poušti na jihu Izraele. Tato válka v roce 1948 skončila rozdělením Palestiny. Ale bylo to jiné rozdělení, než v jaké doufalo OSN. Asi 80 % území Palestiny se stalo židovským státem. Milion Palestinců z tohoto území přišlo o vlast a skončili jako běženci mimo území, která získal Izrael. Podle dohody část západního břehu řeky Jordán anektovalo Jordánsko a menší část v pásmu Gazy ovládal Egypt. Palestina, jako naděje na vznik samostatného státu pro Palestince, přestala existovat.

Vzhledem ke spáchaným křivdám a krvavému násilí při zrodu státu Izrael se dalo očekávat, že hledání řešení bude zdlouhavé. Ale pocit oprávněné křivdy na jedné straně a nekompromisní postoj na straně druhé, způsobily tolik vzájemného zla, že obě dotčené strany už nejsou schopné samy hledat optimální řešení bez použití síly. Bohužel, nechápající okolní svět, zatížený mocenskými zájmy a předsudky, dokáže jen mediálně sledovat brutalitu jejich vzájemných vztahů. Neobjektivním komentovaným mediálním zpravodajstvím ve prospěch jedné nebo druhé strany se prezentují jen krvavé orgie, bez sebemenšího náznaku, jak vzniklou situaci systémově řešit.

František Krincvaj

4 KOMENTÁŘE

  1. Zajímalo by mě, jestli o těchto skutečnostech ohledně Izraelců a Arabů má ánunk hloupá kriegsministerin madam Jana Černochová nebo hňup Lipavský, kteří se k tomu s blbostí sobě vlastní dennodenně vyjadřují.

  2. A nie len tento, že áno. Pokračovanie ste mohli vidieť pri vzniku štátu Kosovo!!! A zase je tu podpora od darebáckeho štátu USA!!! Ten tam týmto vniesol konflikt na niekoľko desaťročí!!! Tak ako to je pri podpore Izraela.

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here