Myslíme si, že…

Myslíme si, že jsme kulturní národ, ale máme právo se ještě nazývat kulturním národem? Myslíme, že jsme svobodní, ale je svobodným národem ten, který na slovo poslouchá příkazů pána? Myslíme si o sobě, že jsme oprávněni být arbitry lidských práv na zemi, ale co když se někdo chce chovat jinak, než odpovídá našemu mustru? Myslíme si, že můžeme ozdravit naše finance přiškrcením proudů peněz, které dosud směřovaly »do lidí«, ale sami své peníze, tedy my, kteří rozhodujeme, si přiškrtit nenecháme? Myslíme si, že se musíme připravit, až budeme napadeni a aby to byla pravda, napomáháme zdárně rozdmychávat válečný požár a při tom se chlubíme, jak zásadoví jsme a jak pomáháme těm, kteří ten požár stále více rozdmýchávají. Myslíme si, že žijeme v době pro náš národ nejlepší a že je to naší zásluhou, zároveň však podřezáváme větev napomáháním růstu inflace zvyšováním daně z benzinu a nafty, krácením příspěvků do zdraví, či ubíráním těm nejpotřebnějším, aby byly peníze na »kanóny«, na střelivo v místech zbytečného střetu a pro létající rakve typu »F«.

Ano, to si myslíme, tedy naši mocní sedící ve vládě a v Parlamentu. A ještě mnoho dalšího, co nám vsugerovávají mainstreamová média, abychom byli jednolitou masou, jež nemá jiný názor než redaktor z televizní obrazovky a ministři podivně skládané vlády.

Myslíme si, že žijeme v době nejdemokratičtější, ale proč se dnes bojí lidé, kterým o něco jde, veřejně mluvit, nebo zkritizovat »jedinou skutečnou pravdu«? Co když ta pravda není jediná a existuje i pravda jiná, vyslovená oponentem? Kam až dojdeme na cestě k jedinému výkladu skutečnosti? Budeme se muset jako Galileo Gallilei bát o svůj život?

Proč nesmí zpívat v Praze rusko-rakouská pěvkyně? Komu se tím mstíme? Proč je z Ruzyňského letiště překřtěného na popud jednoho havloidního režiséra poslána pryč ruská tenistka, ač měla platné dokumenty, a další pozvané na turnaj k nám raději nepřijely? Už nejsme zemí, která spojuje Východ se Západem, jak chtěli Masaryk a zvláště pak Beneš. Jsme satelitem, z něhož se má stát letadlová loď pro americké či bruselské zájmy.

Namítnete, že hlásám zájmy východních mocností, především Ruska. Nehlásám. Nejsem Putinovec, ani nefandím ruským oligarchům, stejně jako nefandím těm americkým, britským, německým, francouzským, nizozemským, italským a… doplňte podle svého… Nemám rád Chodorkovského, Rotenberga, Abramoviče či Děripasku, kteří si společně rozdělili bohatství Ruska, stejně jako Achmetova, Kolomojského či Porošenka z Ukrajiny, nebo ty, kteří se jmenují Rockefeller, Packard, Musk nebo Epstein, nemám rád majitele akcií velkých zbrojařských firem, olejářské Bushe, ani když se jmenují Jeff Bezos, jenž je šéfem Amazonu. Nemám rád rozpínavost jedněch na úkor druhých. Mám na mysli ty, kteří slibovali něco Gorbačovovi na Maltě a pak sliby odmítli dodržovat. Chlapi plnívají své sliby. To jen věrolomníci je neplní. Vzpomněl jsem si na Minsk I a Minsk II. U toho nebyl jen socialista Holland, ale i křesťanka Merkelová a v pozadí nositel Nobelovy ceny míru Obama a vlastně i jeho stín Biden, coby viceprezident. Tady se něco slíbilo a nenaplnilo, protože ti, kterým Západ fandil, potřebovali dozbrojit. A dozbrojili. Pak začali svou válku na východě proti svým dvěma enklávám. Na místo míru začaly znovu mluvit zbraně. Nakonec z toho bylo to, co už více než rok sužuje Evropu a rozděluje svět. V našem zájmu? V našem nikoli.

To vše mně v hlavě vytanulo, když jsem si přečetl stručnou informaci o tom, že na Ruzyňském letišti začala další etapa studené války. Zřejmě, pokud jde o nás, jde o začátek. Máme se stát vzorníkem pro ostatní svět. Tak si to přejí ti za mořem. Myslím si však, že sázka na koudelkovské a haškovské (hokejista) myšlení nevyjde. Také v Evropě začínají myslet. Škoda, že pro nás, pro Čechy, zbyla tak nevděčná úloha být vzorem. Osobně si však myslím, že národ přece jen pochopí, že Puškin, Tolstoj, Čechov, Gorkij či Šolochov, ač byli Rusové, patří mezi stálice literárního nebe, stejně jako Chagall, Kandinskij či Vrubel toho výtvarného a třeba Čajkovskij, Stravinskij, Prokofjev či Musorgskij, pokud jde o skladatele. A ne jiné je to i s interprety. Svět se obdivoval, přesto, že byl Rus, Šaljapinovi, Chvorostovskému, Abdrazakovovi, Kuzněcovové a dnes také Nětrebkové. Jenže tu Praha nechce. Proč? Protože je Ruska. Tak to alespoň přišel sdělit do Obecního domu v Praze, kde sídlí pořadatel zářijové akce, člen rady města Jiří Pospíšil. Muž, o jehož kulturnosti prý nelze pochybovat.

Co dodat? Česká politická scéna na tom musí být hodně bídně, když už národnost může neumožnit vystoupení u nás. Nebo si pan Pospíšil, primátor Svoboda, radní Hřib, apod., myslí, že takto lze vymazat nějakou kulturu z paměti? Nejde ovšem jenom o pražskou radnici, podobní lidé jsou leckde a zatím mají slovo. Jenže, jak zpívala kněžna Libuše ve Smetanově opeře: Národ neskoná – dodejme: jejich působením jen primitivové vymizí.

Jaroslav Kojzar