Dnes se opět slaví Den boje za svobodu a demokracii doplněný již několik let zásluhou levice slovy ‘Mezinárodní den studentstva‘. Jinak jde o svátek Mahuleny – krásné panny. Tím hlavním je však mnou zmíněný první název. Jde o svátek vítězů, svátek majetku a vlastnictví, i tak lze chápat zmíněný den, protože všechna ostatní v ten den zmiňovaná práva směřují právě sem. Pozor! Nechci zpochybňovat právo vlastnit, jenže si myslím, že je rozdíl mezi tím, kdo je majitelem domku či třeba podníčku na výrobu hraček, anebo vlastníkem (spoluvlastníkem) dolů na uhlí případně akcionářem známé firmy, jímž se stal zásluhou různých spekulací či jinak v »devadesátkách«, a vyšvihl se mezi miliardáře. Dnes mně však ani o to nejde. Jde mně o onu zmíněnou demokracii a svobodu. Otázka zní? Jsme skutečně svobodní?
Před rokem osmdesát devět jsme patřili do svazku socialistických zemí a naším guru byl Sovětský svaz. V mnohém jsme se podřizovali jeho vůdčí roli. Nebývalo to vždy pozitivum. Měli jsme však dost prostoru pro samostatné postupy a ne vždy jsme jich využívali chytře. Jinak by nepřišel Listopad, i když se stále nemohu zbavit pocitu, že v onen den šlo o zpravodajské hry, jež jedna strana domyslela špatně.
Je tomu dnes jinak? Jsme podřízeni Bruselu dokonce podepsanými dokumenty a těmi méně podepsanými, ale o to více svazujícími, Spojeným státům. Dokonce se musíme podřizovat hloupým opatřením, měnit zvyklostní názvy a plnit nařízení, která jsou pro nás málo výhodná anebo dokonce proti našim zájmům. Máme však víc svobody? Možná v tom, že více můžeme křičet na ulicích a jednou za čas podlehnout mámení mnoha stran, jež cosi slíbí, ale po volbách si stejně dělají, co chtějí. Pak se nám vysvětlí, že to jinak nešlo a že koaliční partneři měli jiné představy, jinak by s námi »do holportu« nešli. Jen pro osvěžení paměti: Daně vám nebudeme zvyšovat (před volbami)… a dnes nám je Fialův tým ve svém »balíčku« zvýší dokonce nad rozumnou normu.
Množství stran ve volbách rozmělní jednotu. Tak lze lépe s lidmi manipulovat. Přitom rozhodující média jsou v soukromém vlastnictví, hlásají názory svých majitelů. Českou televizi, myslící, že je svědomím národa, v to počítaje. Ten, kdo je mimo, nemá právo na úspěch. Až příliš často totiž tato média vydávají jednostranné informace, které lze těžko ověřit, a tak mnozí, při jejich stálém opakování, nakonec podlehnou a připojí se k proudu. Nutit je netřeba, tlak opakovanosti většinou vítězí.
Máme víc demokracie? Pokud počítáme množství stran, kterým můžeme dát svůj hlas ve volbách, ano. Jenže nikoho poté, co se dostane k moci, nelze odvolat, ať již udělá, co chce. Jen jestliže se »odkloní od zákonů«, ale to pak z jeho politické strany na jeho místo nastoupí další adept v pořadí a jede se dál. Volit se znovu nemusí. Demokracie tedy zvolením kandidáta končí, proto takový boj o to dostat se nahoru. Tam se už rozhoduje podle vlastních či stranických potřeb. Zvolen bývá většinou ten, kdo je nejvíce znám, kdo umí nejlépe mluvit, komu se dostane lepší podpora v médiích anebo, kdo je pohlednější či dokonce nosí lepší kravatu (i to tady bylo). Na programu často moc nezáleží. Stejně to po volbách bude jinak.
V naší demokracii jsou i záležitosti, o nichž ani lidé nemohou rozhodovat. Či spíše nesmějí. Proto jsme vstoupili do NATO, aniž měli lidé právo se k tomu vyjádřit. Stejně tak jsme podepsali tzv. Lisabonskou smlouvu, kde jsme se zbavili, jako stát, řady dosavadních suverénních práv. Dnes se údajně budeme zbavovat dalších a necháme o sobě rozhodovat bruselské »ouřady« nebo velké státy v tzv. kvalifikované většině. Současný státní prezident už pro to lobboval. Bude to znamenat více demokracie? Nikoli. Více svobody pro nás v Česku? Ne. Také v tomto případě se lze vyjádřit záporně.
Máme svobodu projevu? Na papíře ano. Dokonce se můžeme s opozičním programem scházet na Václavském náměstí v Praze. Jenže nejde o ten Václavák, ale o přístup k médiím. Někdo dostane více možností, aby své názory, své ideje, vyslovoval celostátně, jiný může hovořit jen k svým příznivcům jednou za čas pod Myslbekovým Václavem nebo na náměstíčku v Hornídolní či v hospodě U draka. Kdo pak má víc nadějí na své zvolení do parlamentu či jinam, je bez diskuse. Když je nakonec dotyčný zvolen, už se nemusí nikomu zpovídat a celé následující čtyři roky je v podstatě nedotknutelný a ti, co si dovolí ho kritizovat, případně opoziční síly, jsou pro něj trolly a, jak je dnes módní, »proruskými (nebo jinými) šváby«, atd. Také tomu se říká demokracie, i když byl vlastně pro absenci třetiny nebo dokonce dvou třetin voličů, kteří nepřišli k volbám, zvolen do funkce a s ním desítky »jeho lidí«, které pak porůznu rozmístí, nepatrnou menšinou.
Den boje za svobodu a demokracii byl údajně u nás v listopadu 1989 dovršen. Vyhrála prý svoboda a demokracie.
Minulý režim skončil nejen na nedostatku demokracie, alespoň v pojetí z Helsink a v bruselsko-washingtonském výkladu, ale ten nový se nepoučil. Vlastně ani nemohl. Pokud by se pokusil zajistit skutečnou demokracii, jistou rovnost možností pro všechny, brzy by narazil. Zájmy kapitálových skupin ze zahraničí i z domova měly jiný program. Demokracie a svobody buržoazního typu zcela vyhovovaly. A vyhovují dodnes. Bylo jen třeba »šedé zóně« (termín mé spolužačky Jiřiny Šiklové), která dělala změnu, dát její »panem et circenses«, tedy chléb a hry a zdání, že do něčeho může mluvit. Jen ta svoboda při tom vzala a dále bere za své. Lid totiž už dávno není zdrojem moci. Zbylo jen heslo.
O jaké zemi sním? Vypůjčil jsem si slova Václava Havla z jeho první etapy vládnutí. Mám ovšem jiná přání, než měl on. Já totiž sním o zemi, kde nerozhodují peníze, kde každý má stejná práva a stejné možnosti, kde důchodci nejsou na obtíž, kde se nenakupují zbraně pro útok, ale pro obranu, kde elektřina, kterou jsme vyrobili, je naší elektřinou, kde to, co slouží všem, také všem bude patřit, kde bude dostatek léků pro všechny, co je potřebují, kde nás nebude inflace zbavovat našetřených úspor, kde si mocní nebudou přidávat zároveň s tím, že budou ukrajovat a ubírat ne mocným, kde se nikdo nebude bát vyslovit svůj názor kvůli možnému postihu v zaměstnání, kde muž bude zase mužem a žena ženou a rodina základem státu a státní politiky, kdy naši vojáci nebudou jezdit po misích, aby pacifikovali ty, kteří myslí jinak než Brusel a Washington, kde bude dost práce pro všechny… O takové zemi sním a takovou bych chtěl, abychom odkázali našim vnukům a pravnukům.
Jaroslav Kojzar
Bohužel, už nemusíme poukazovat „jen“ na sociální problémy, korupci nebo byrokracii současného režimu.
V posledních několika letech již zažíváme opakované výpadky v zásobování některými druhy základního zboží.
A co hlavně: lidská práva. Fialův režim zavádí cenzuru a brutálně potlačuje svobodu slova. Po mnoha desítkách let zase máme politicky pronásledované a dokonce politické vězně.
Buržoaznímu režimu v podstatě zbývají jenom ty banány…
Ještě je třeba vzpomenout ministryni války Černochovou, která v ČT24 blouznila u Moravce o tom, že jaderné údery taktickými jadernými zbraněmi na Ukrajině představují pro ČR nulové riziko. Zaštiťuje se při tom Danou Drábovou, která má na tričku napsáno – Chcimíři všech zemí vyližte si prdel (toť doslovná citace předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ČR Dany Drábové).
Za pakt mezi Rychetského Pětikoalicí a USA a zvací dopis pro nové americké okupanty ČR, který podepisuje Černochová je historicky zodpovědná Fialova vláda a celá Rychetského Pětikoalice. Jednou se budou za toto svinstvo spáchané na tomto národě a zemi zodpovídat. Pamatujme si jejich jména.
Ještě jsem zapomněl na válečného štváče Pavla, který je také podepsán pod okupační smlouvou pro americké okupanty do ČR, jak to stvořila Černochová s Fialou a Rychetského Pětikoalicí.
Životní úroveň se v ČR od sametové revoluce zdvojnásobila. Výdělky zaměstnanců jsou nyní proti roku 1989 v průměru čtrnáctkrát vyšší, zatímco ceny stouply jen sedminásobně.
Brázda, Fiala a Rychetského Pětikoalice s Pavlem si půjčují deficitní peníze a zvyšují dluh ČR. Těmito půjčenými penězi pak uplácejí lidi v ČR, kteří je prožírají svými dovolenými v zahraničí a živí svými půjčenými penězi cizáky.
Jednou Čechům skončí tyto hody na dluh za půjčované cizí peníze.
Takže pracující byli okradeni o úspory.
Že za 34 let vzroste životní úroveň, by mělo být normální. Alespoň za socialismu to normální bylo.
Za současného režimu se přesunula velká část výroby do rozvojových zemí, zrušily se normy garantující kvalitu, není embargo ani studená válka. Snížila se porodnost, tedy nastal konzum namísto investic do dětí. Vzrostla zadluženost, včetně té vnitřní (nedostavěné dálnice, žádné vysokorychlostní železnice).
Za těchto okolností výsledky buržoazního režimu nijak skvěle nevypadají, že?
Zvlášť když svět na nás nečekal.
Děkuji pane Kojzare za hezký a pravdivý článek. Společnost se stala neurvalou a rvavou bestií jako smečka vlků ,která se dnes prohání po naší zemi ,aby ulovila další kořist.
Soudruhu Kojzare, už jste byl položit kytičku za zmlácené studenty na Národní třídě tou vaší bolševickou demokracií ?.
Česká televize opravdu není soukromá ❗❗ Na rozdíl od Rusy placeného iportalu24.
Brázda, komunisté neslaví rozbití republiky, rozkradení republiky a její ekonomickou, mravní a morální a politickou devastaci a zpustnutí po puči 1989. Zapiš si to Brázda za uši. Chodíš Brázda na iPortaL24, pořád sem lezeš se svými havloidními bláboly a ještě jsi se nic nenaučil. Jestli to není Brázda tím, že jsi obyčejný prosťáček a oběť polistopadového režimu v rozbitém Československu.
Vzpomeňme na demonstrantku, kterou právě v té době zabila západoněmecká policie. Když už se zpráva o ubitém studentu Šmídovi ukázala být lží nových mocipánů. Jednou z mnoha lží.
Jméno německé demonstrantky, která byla zastřelena německou policií v roce 1989 v Západním Německu při demonstraci, bylo Silke Maier-Witt.