Runcimanova mise a »modrá krev«

Třetí srpen! Stalo se něco? Jistě, vždy se něco stane. A v roce 1938? Také. Jenže tehdy se nevědělo, jaký význam zmíněné datum bude mít v dějinách. Do Prahy přiletěl delegát samotného britského premiéra, aby se pokusil »o zprostředkování mezi Čechy a Němci«. Už to ovšem mohlo něco znamenat. Přinejmenším varování. Předpokládejme, že dr. Beneš něco takového předpokládal. Jenže ani ve snu si jistě nepředstavil to, co v příštích šesti týdnech, pokud jde o »jednání« lorda Runcimana a souvislosti, mělo následovat.

Kdo vlastně byl ten lord Runciman? Syn z bohaté loďařské rodiny, sám také loďař, předseda »hospodářské rady« v době krize a diplomat-nediplomat. A ještě dodatek: Kamarád premiéra Velké Británie. Možná, že kamarád není správné slovo pro vládnoucí »siry«, členy sněmovny. V Anglii stačí, že muž navštěvuje jistý klub a schází se se stejně myslícími muži a ženami na »five o’clock tea«, tedy na »čaji o páté«, a je »kamarád«. O Československu nevěděl nic, snad jen to, že by s Německem nemělo válčit. Právě jeho vybral Chamberlain na misi, kterou nikdo nežádal, ale která měla mít svůj negativní podíl na pozdějším Mnichovském aktu.

3. srpna 1938 tedy vystoupil v Praze z britského letadla, když před tím britský premiér sdělil svůj úmysl vyslat misi »dobré (nebo jaké) vůle«, jež by napomohla řešit sudetoněmeckou otázku, prezidentu Benešovi. Ten nehořel nadšením, ale v zájmu míru a klidu se podřídil. Runciman měl s sebou celý štáb spolupracovníků, od pracovníků britského ministerstva zahraničí, po bankéře, pracovníky parlamentu po bývalé konzervativní poslance, velvyslance v Praze a manželku, bývalou poslankyni. Většina z nich také málo věděla o Československu, ale zato měla sklony »chápat požadavky Němců«.

Runciman okamžitě začal jednat. Za oněch šest týdnů se sešel s představiteli vlády, s prezidentem, německými podnikateli, poslanci, zvláštní místo ve svém času však věnoval šlechtě. Každou sobotu a neděli byl někým z představitelů »modré krve« pozván do jejich sídel. Byl hostem Ulricha Kinského v České Kamenici, Adolfa Schwarzenberga v Českém Krumlově, Alfonse Clary-Aldringena v Teplicích, Eugena Czernina na zámku Petrohrad či Maxe Hohenlohe- Langenburg na Červeném Hrádku. Vesměs šlo o sudetoněmeckou šlechtu. Jen Zdenko Kinský ve Ždáru nad Sázavou měl údajně hájit československé pozice (vyplatilo se to – dnes Žďár opět vlastní jeho rodina). Ostatní se stavěli za podmínky henleinovců a později přijali německé státní občanství.

Dnes se můžeme dozvědět, že Britové nic nevěděli o propojení Henleina na Hitlerovo Německo. Je to nesmyslné tvrzení. Jeho účelovost potvrzuje případ agenta A-54, jehož informace československá rozvědka sdílela také s tou britskou. Stačí si přečíst vzpomínkovou knihu Františka Moravce Agent, kterému nevěřili. Čtenář ovšem nepotřebuje ani přiznání šéfa tehdejší československé špionáže. Pokud by to tak bylo, pak by MI6 nebo jiná anglická tajná služba nestály za nic a to pravda není. Možná, že senilní Runciman o tom nevěděl, ale že by nic neznal třeba Ashton-Gwatkin, vysoký pracovník britského ministerstva zahraničí, »šedá eminence« Runcimanovy mise, to by spíše mluvilo pro úmyslnou neinformovanost? O opaku pak svědčí mimo jiné i jeho schůzka s Henleinem dne 3. září v Červeném Hrádku, kdy ho vůdce SdP informoval o návštěvě u Hitlera a jeho postoji k řešení problému. Ostatně o vazbách na Německo se mluvilo všude. Je jen otázkou, komu své informace sděloval a proč nebyly využity. Či dokonce, zda nebyly využity úmyslně.

Lord Runciman si tedy užíval šest týdnů jednání a odpočinkových pobytů na zámcích sudetoněmecké šlechty. Byl hostěn náramně. Lze si o tom přečíst v knize profesora Roberta Kvačka Osudná mise.

Už 6. srpna se účastnil velkého setkání šlechty ve Žďáru n./S. Ano, tam, co dnes rodina získala zpět »svůj majetek«. Pozváno bylo tolik hostů, jako by mezi ně měl přijet sám kaiser Franz Joseph. Nechyběl ani Max Hohenlohe, jenž byl později identifikován jako spolupracovník či dokonce člen nacistické SD (také jeho potomci žádali po roce 1989 o navrácení majetku), ani zástupci rodiny Schwarzenbergů.

Na Červeném Hrádku u zmíněného Maxe Egona prince z Hohenlohe-Langenburgu se s Runcimanem sešlo celé vedení Sudetoněmecké strany. Byla to rozhodující schůzka, při níž už tady se shromáždili sudetoněmečtí aktivisté, aby prezentovali »svou nemohoucnost« v rámci československého soustátí.

Nejvýznamnější show však přece jen byla uspořádána před zámkem Petrohrad, kam britský emisar přijel doprovázen petrohradským Černínem (Czernin). Tady už byla uspořádána skutečná manifestace, při níž poslanec Wollner vyslovil známou větu: »Chceme domů do Říše« a dav před ním v uvítanou Runcimanovi začal skandovat: »Sieg Heil… Heil Hitler… Heims in Reich,« aby se, jako vrchol, začaly chvět okenice pod nacvičeně křičeném heslu: »Lieber Runciman, macht uns frei von der Tschechwakei«.

V polovině září si Chamberlein mohl přečíst jeho zprávu. Vlastně ani nemusel. Věděl už své. Také v Praze všechno věděli a ten, kdo poslouchal Hitlerův projev na norimberském Parteitagu (sjezdu) NSDAP, věděl, co může následovat. 15. září vypuklo povstání v pohraničních okresech řízené v podstatě z Německa. To už lord Runciman balil svá zavazadla a dne 16. 9. bez potlesku a jakoby v zapomenutí našich oficiálních míst odletěl do Londýna. V té době nás osobně začal prodávat sám britský ministerský předseda Neville Chamberlein.

Mne na závěr jen napadlo, že by nebylo marné vědět, kolika potomkům šlechty bylo pány Jiřím Skalickým a Janem Rumlem »navráceno« československé státní občanství, což zpochybnilo nejen tzv. Benešovy dekrety, ale i odsun Němců podle Postupimské dohody, a bylo průlomem do předúnorového právního řádu. Hovořilo se o počtu dvou set. Nyní začala další etapa, tentokrát propagandistická. »Modrá krev« je nám představována jako něco, co nejvíc trpělo za předlistopadového režimu a muselo často dokonce opustit svou »milovanou vlast«. Glorifikovány jsou jejich zásluhy a jejich »lidskost a demokratičnost«. Pro nové generace to může vypadat jako pravda, ale nechtěl bych být nevolníkem na panství Kinských či Schwarzenbergů, jako tomu byli mí předci. Bez nich a jejich práce by nikdy nevznikly hrady, zámky, majetky, které právě »pánům« umožňovaly bezstarostně žít a vzdělávat se, na rozdíl od mých předků, a předků většiny našeho národa, kteří často mohli navštěvovat jen základní školy a často měli problém, jak se vůbec uživit. Kdo nevěří, ať si přečte Kočího Boje venkovského lidu v období temna… nebo Pekařovu Knihu o Kosti nebo třeba Jiráskovo Temno.

Jaroslav Kojzar