Planeta Země je omezená kvantitativně i kvalitativně, lidstvo za ní nemá náhradu a přesto s ní zachází jako s předmětem na jedno použití. Pokud nenapravitelně naruší její globální životodárné ekosystémy (a dělá pro to opravdu hodně), při své vysoké zhýčkanosti nemusí přežít. Lidi se vzájemně pobijí o mizející přírodní a ekonomické zdroje a o možnosti dalšího kořistění na přírodě i druhých lidech. Ano, kromě stále akutnější hrozby zničení lidstva ve třetí světové jaderné válce hrozí i světová ekologická katastrofa, kterou lidstvo nemusí přežít.
Prý nemáme věřit sýčkům. Ve jménu svobody a demokracie máme usilovat o blíže nedefinovanou tržní prosperitu a bojovat s blíže nedefinovaným totalitarismem (snad je totalistou každý, kdo neprosazuje kořistnické velmocenské zájmy USA na úkor druhých), alespoň podle jedněch, zjednodušeně řečeno technokratů. Však on rozvoj vědy a techniky stávající problémy dříve či později vyřeší k všeobecné spokojenosti.
Druzí, nejčastěji radikální ekologové (nejsou myšleni ti, kteří se starají o jednu či dvě přírodní rezervace a dozvíme se o nich zpravidla jen v souvislosti s nějakým drastickým investičním záměrem či úřední zvůlí) či environmentalisté (dál environmentalisté, byť ani to není přesné), volají po důsledné ochraně přírody, krajiny, životního prostředí, udržitelném rozvoji a udržitelném životu. S těmi prvními se nepřekvapivě nemohou shodnout. Problém je, že na obou stranách věci nejsou ani černé, ani bílé. Těžkých chyb se dopouštějí obě strany sporu. Environmentalisté mají pravdu, že cesta k udržitelnému rozvoji a životu lidstva nemá alternativu. Problém je, že cesta, kterou prosazují environmentalisté, k udržitelnosti nevede. Environmentalisté se dopustili řady i hrubých chyb a odmítají si je přiznat. Pokračují po slepé koleji a nechtějí vidět, že tím nahání vodu na mlýn technokratům všech odrůd.
Ignorování militarimu
Je pravda, že bohaté západní země, nelítostně vykořisťující země třetího světa, předstíraje úsilí o veřejné blaho, měly v 80. letech 20. století v běžné ochraně životního prostředí proti někdejším socialistickým státům na svém území určitý náskok. Škody způsobené Západem a jeho nadnárodními firmami v rozvojových státech se nepočítaly, podobně některé zjevné environmentální výhody socialistických států sovětského bloku, viz vysoký podíl kolejové dopravy a nízký podíl náročné a hrubě závadné dopravy silniční a letecké. Na základě středních vrstev se na Západě zformovalo v některých zemích silné environmentální hnutí, reprezentované nejen stranami zelených. To však nebylo a není s to formulovat základní cesty k dosažení udržitelnosti, natož je prosazovat.
Nejmarkantněji je to vidět na otázkách války a míru. Zatímco němečtí zelení v 80. letech vyrostli na boji proti militarismu a válce, viz kampaň proti umístění amerických raket středního doletu Pershing 2 s jadernými hlavicemi s rychlým doletem do Moskvy ve Spolkové republice Německo v roce 1983, po sjednocení Německa v roce 1990 podporovali německou politiku rozbíjení Jugoslávie, vyzbrojování Chorvatska, vojenské zničení Srbské Krajiny a bombardování srbské části Bosny letectvem států NATO včetně německým v létě 1995 spojené s následnou genocidou krajinských a bosenských Srbů. Zločinné letecké bombardování srbsko černohorské Jugoslávie na jaře 1999 dokonce aktivně podpořili i z ministerských lavic.
České environmentální hnutí se tehdy prakticky rozštěpilo na menšinovou protiválečnou ekologickou levici a převažující válku tolerující pravici, která si ale činila a činí nároky na vedení boje za udržitelnost. Tento rozkol zůstává dodnes a citelně oslabuje české environmentální hnutí.
Přepadení Afghánistánu na podzim 2001 a Iráku na jaře 2003 vojsky USA, Velké Británie a Polska pod smyšlenými záminkami se sice obešlo bez německé účasti, ale Německo se zapojilo později pod hlavičkou »mírové mise«. V okupovaném Afghánistánu tak znovu vyrostl Tálibán, který po dvaceti letech vyhnal západní okupanty a jejich loutky ze země. Samozřejmě se u Kábulu nebojovalo za Prahu, ale za americké zájmy. V Iráku a v Sýrii západní válečné angažmá a masový teror okupantů vytvořily příznivé podmínky pro vznik tzv. Islámského státu a ještě hrůznější teror islamistický, jehož obětí se ve velkém stávali nejen homosexuálové, křesťané, Kurdové a šíitští muslimové. Na podpoře islamistů v Sýrii a Libyi se Německo přímo vojensky podílelo. Původně francouzský útok na Libyi vzápětí podpořily další státy NATO. V roce 2011 nedošlo k větším protestům, protože se podařilo západním elitám v Evropě mírové hnutí zásadně rozložit. Environmentalisté mlčeli. Asi si nepřipouští, že k šíření evropských hodnot patří také genocida, války, drancování dobitých států, a od jisté doby také nelegální migrace převážně mladých muslimských mužů do Evropy a její sílící tichá i násilná islamizace ad.
Samozřejmě, kde se válčí, organizují tzv. barevné revoluce k rozvrácení příslušných zemí, či kam se posílají teroristé, jdou stranou všechny humánní hodnoty včetně úvah o udržitelnosti. Naopak tam kvete bída a terorismus, který se může přenášet a také přenáší i do Evropy.
Hrubě chybné bylo rozšiřování vojenského paktu NATO na východ, v rozporu se zárukami o nerozšiřování, které daly západní mocnosti v letech 1990-91 Sovětskému svazu a Rusku. Chybné bylo rychlé zvyšování vojenských výdajů po roce 2001. Ani dva biliony dolarů vynaložené ve světě na zbrojení a války v roce 2020, z toho téměř 40 % připadalo na USA, environmentalistům nestálo za výraznější nesouhlas, ač bylo v příkrém rozporu s úsilím o ochranu životního prostředí a udržitelnost, a to i v případě neprodukování válek. Hypoteticky, kdyby se mělo přerozdělit 50 % rozpočtu ministerstva obrany, byla by v každé rozumné zemi o ty peníze mezi civilními resorty pořádná rvačka. Podobně by tomu bylo, kdyby ty peníze měla získat ochrana životního prostředí. I zde je dluhů a potřeb hodně. Ano, je mnoho rozumných objektivních potřeb občanů, jež zůstávají neuspokojené, ale výdaje na zbrojení a války letí vzhůru a environmentalisté mlčí! To není levicová politika ani politika vedoucí k udržitelnému rozvoji a žití!
Environmentalisté mlčeli i k sílící západní politice rusofobie, k násilnému státnímu převratu na Ukrajině, do kterého USA »investovaly« pět miliard dolarů, k nelegálnímu nastolení brutálního neobanderovského režimu masového teroru, krutého národnostního útisku neukrajinců (asi poloviny obyvatelstva Ukrajiny) a k rozpoutání války proti vlastnímu obyvatelstvu, odmítajícímu nové pořádky. Idiotská byla snaha začlenit Ukrajinu do Severoatlantické aliance jako jeho úderné pěsti proti Rusku, musela vyvolat vojenský střet s Ruskem. Nyní environmentalisté skřípou zuby a většinou potichu doufají, že banderovská rusofóbní Ukrajina Rusko vojensky porazí a to jako velmoc skončí.
Jistě, nejen v ČR vládne hysterie a strach. 25. února 2022 byla obnovena cenzura, za údajnou podporu Ruska jsou v Česku trestně stíhány stovky lidí, o řád se zvýšil i počet politických vězňů, takže podmínky pro dialog jsou tristní. Ani proti obnovované cenzuře environmentalisté neprotestují. Prý i proto, že protestující proti vládě pětidemolice Petra Fialy (ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN, piráti) odmítají také Zelenou dohodu pro Evropu.
Ignorování společenského rozvalu
Základní příčinou rostoucího společenského rozvratu Západu po roce 1989 je přezrálý pozdní kapitalismus, hledající svou záchranu ve stále zvrácenějších ideologiích. Kromě ekonomického neoliberalismu (Klausův trh bez přívlastků, který mimo jiné zplodil velkou ekonomickou krizi 1929-33, německý nacismus a druhou světovou válku), militarizace (svědčí prý hlavně USA a Velké Británii, byť data mluví o něčem jiném), vojenské, ekonomické i kulturní války, kterou vede Západ proti nezápadnímu světu, přišly na svět další. Nově jde zejména o ideologie multikulturalismu (tj. snaha zničit evropské národy organizováním masové migrace převážně kulturně nekompatibilních muslimů do Evropy a »rozředění« domorodé evropské populace pod rouškou humanity, což vede mimo jiné k četným No Go Zonám, kam se již neodvažuje chodit ani policie, k sílícímu islamistickému teroru vůči domorodým Evropanům a jejich kultuře, nevyjímaje hořící kostely a nedávno i hořící předměstí větších francouzských měst) a genderismu, tj. frontálnímu útoku na heterosexuální rodinu, základ společnosti, pod rouškou pseudohumánní ochrany malé menšiny tzv. LGBT. Praktické vydávání poruchy sexuálního chování za normální věc hodnou obdivu a šikany heterosexuální většiny obyvatel za normální chování patří k předním zvrácenostem současného západního světa.
Zavádění LGBT výchovy již do základních škol je zločin na mladé generaci. Přitom jsou to radikální muslimové, kteří mají rodinu za posvátnou a v souladu s Koránem vraždí homosexuály, nově i v Evropě. Levice i bojovníci za udržitelnost by měli rozhodně vystupovat proti těmto zrůdným ideologiím, ale buď je brání (klasicky v někdejší EU15), nebo mlčí, čímž je v ČR tiše podporuje. Někteří na levici je podporují i otevřeně. V Polsku tzv. proevropské strany včetně tamní Levice a zelených dokonce pořádají demonstrace s vlajkami LGBT proti stávající pravicově konzervativní vládě PiS, která mimo jiné hájí heterosexuální rodinu. Duhové průvody ale nejsou znakem svobody a rovnoprávnosti, ale totálního mravního rozvalu společnosti, kde se normální heterosexuální rodina dostala na pranýř. Jako kdysi v rozpadající se Západořímské říši.
Ignorování sociálních problémů
Ekologisté jsou přesvědčeni, že bojují za sociální spravedlnost. Mají-li na mysli případy typu »snížení úrovně znečištění zmenšuje poškozování lidského zdraví«, mají jistě pravdu. Škodliviny jistě více či méně poškozují lidské zdraví, byť u mnohých trvají spory o míře tohoto poškozování. Jinak je tomu s tradičními problémy sociální spravedlnosti.
ČR má dnes třetí strategii udržitelnosti. První (Ambrozka) mírně osekávala nedostatečný sociální pilíř udržitelného rozvoje, druhá (Dusíka – SZ) zásadně osekávala tento pilíř, třetí současná (Brabcova) ho mírně posilovala. Environmentalisté na hrocení četných sociálních problémů a u druhé strategie udržitelnosti ČR na rozbíjení beztak nedostatečného sociálního pilíře udržitelnosti neviděli nic špatného, resp. prakticky nereagovali. Zřejmě měli za to, že jsou v souladu s udržitelností. Přitom ožebračování chudých zostřuje celou řadu sociálních problémů a zhoršuje i klasické problémy ekologické (vyšší znečišťování ovzduší v důsledku domácího spalování odpadů včetně dioxinů, aby chudí na venkově vůbec přežili). Největším nepřítelem životního prostředí byla, je a bude bída, která má zejména u bezdomovců absolutní rozměry. Samozřejmě se s ní těžko bojuje, když se vědomě či nevědomě vyznává neoliberální ekonomie.
Také asociální řešení řady praktických environmentálních problémů, prosazované EU, ČR a nevládními environmentalisty, ukazuje, že je jim sociální spravedlnost a tím i samotná udržitelnost lhostejná. Jádro nevládních environmentalistů podpořilo i hrubě asociální »Topolánkův batoh«, protože v něm bylo několik zanedbatelných, ale také několik hrubě chybných opatření k »ekologizaci«.
Ignorování ekonomických problémů
Zdá se, že hloupé heslo environmentalistů z 90. let 20. století »Co je ekologické, musí být i ekonomické«, se mnoha nevládním environmentalistům vrylo hluboko pod kůži. Je to vidět zvláště v nesmyslném boji proti jaderným elektrárnám. Tento boj těžce poškozuje ochranu čistoty ovzduší, stability klimatu i sociálně ekonomický rozvoj, což ale protijaderným environmentalistům zjevně nevadí, přitom kupodivu ignorují i kardiální problém jaderných zbraní. V bezhlavé podpoře obnovitelných zdrojů paliv a energie (zejména energie proudící vody, větru, Slunce a biomasy) razí zásadu, ať to stojí, co to stojí. Takže v prý nejúspěšnější fotovoltaice je z veřejných rozpočtů ve velkém dotována instalace fotovoltaických elektráren, ceny jimi vyráběné elektřiny a v létě se dnes leckde platí i za to, že z nich někdo elektřinu odebere. Ale podle bojovníků za obnovitelné zdroje je i tato elektřina ekonomicky rentabilní! Jistě, příznivější přírodní podmínky mají ve Středomoří, na Sahaře, v subtropech a v tropech. Ale problém nepravidelné výroby elektřiny z fotovoltaických elektráren mají i tam.
Chápu, že ekonomy a skutečné energetiky jímají mdloby, ač většinou nevědí o nemalých kontroverzích obnovitelných zdrojů energie v rámci ochrany životního prostředí, které ale environmentalisté energetici ignorují. Klasicky pálení biopaliv, vypěstovaných na zemědělské půdě, jež prohlubuje ve světě hlad a bídu. Pálení dřeva, které poškozuje dřevozpracující průmysl a navazující obory a sem tam i existenci lesů, základu ekologické stability na souši. Evropská unie i ČR ale tak dál »úspěšně řeší« klimatický problém, přičemž ho reálně prohlubují. Že na jihu mnozí občané mřou hladem a bídou, je prý jen malá vada na kráse. Nevládní environmentalisté dlouhá léta podporovali i ničení tropických deštných pralesů nejen v Indonésii v zájmu pěstování palmy olejné coby biopaliva, přitom v úhrnu emise skleníkových plynů, hlavně oxidu uhličitého CO2 a metanu CH4, původců zhoubného oteplování, se tak zvýšily asi 6x!
Václav Klaus a spol. k 1. lednu 1992 prosadili do obchodního a občanského zákoníku zlou zásadu, že »škody způsobené řádně povolenými a provozovanými technologiemi nese poškozený, nikoliv jejich původce«. S hořkostí musím konstatovat, že v boji proti tomuto zlořádu jsem po celou dobu osamocený, resp. environmentalistům to příliš nevadí! Hlavně že razí zásadu »Znečišťovatel platí!« Pokud už platí, pak velmi nízký poplatek. Slovenština má pro to slovo jazykově shodné s úplatkem, kterému se hodně podobá.
Ignorování základních problémů v dopravě
Velké environmentální, energetické a další problémy přináší neúměrný rozvoj dopravy. Má dvě řešení – minimalizaci dopravních potřeb (komplexní bytová výstavba včetně občanského vybavení byla bez větších protestů environmentalistů po roce 1989 zavržena, takže se staví byty, bytové domy a někdy i minisídliště a satelitní sídla vesměs bez občanského vybavení, často plně závislá na autech) a přesun části přepravních toků z environmentálně i jinak škodlivé silniční, dále letecké a vodní dopravy na dopravu kolejovou. Tyto priority v reálné politice nevládních environmentalistů bývají uváděny, v praxi ale prosazují šetrnější silniční dopravu ve smyslu zásadního snížení její emisní a hlukové zátěže jejím dalším ekonomickým zvýhodňováním a tím i posilováním na úkor reálně šetrné kolejové dopravy. Čest výjimkám, jako je Český a slovenský dopravní klub, vedený RNDr. Miroslavem Patrikem!
Můj ekonomický rozbor dopravy v ČR shledává tristní věci. Hrubé nekalkulované náklady pěti základních oborů dopravy (dotace z veřejných rozpočtů, z hlediska ochrany životního prostředí pozitivní a negativní daňové úlevy v dopravě, vyčíslená část ekonomických škod ze znehodnocování přírodních složek životního prostředí, způsobovaná dopravou) dávají v ČR 7-8 % hrubého domácího produktu, jejich čisté nekalkulované náklady (po odečtení výnosů spotřební daně za pohonné hmoty spotřebované příslušnými obory dopravy a výnosu zpoplatnění užívání silnic) 5-6 % HDP. Tyto výpočty jsem uskutečnil za ČR a za roky 1993-2010, jde tudíž o dlouhodobou tendenci. Skutečnost je ještě horší, protože dělící efekt silnic dálničního typu neumím ocenit. Zřejmě je tomu podobně i v jiných státech nejen EU. Po odečtení ekonomického přínosu dopravy – její přidané hodnoty – je pět základních oborů dopravy v ČR v hluboké národohospodářské ztrátě, přitom nešetrná silniční doprava v mnohem větší než šetrná doprava železniční. Jinak řečeno, dopravu máme extrémně nákladnou, podvazující hospodářský rozvoj (že kapitáni nejen české dopravy blábolí o prosperitě dosahované přednostní výstavbou dálnic, na tom nemůže mnoho změnit) a silně zvýhodňující jednak dálkovou mezinárodní veřejnou dopravu a jednak ekologicky hrubě závadnou silniční a leteckou dopravu, o podvazování rozvoje a nejednou i existence odlehlejšího venkova nedostatečnou dopravou nemluvě. Na této zlé skutečnosti se podílí i čeští zelení, kteří s podporou většiny nevládních environmentalistů v roce 2008 prosadili zásadní snížení zpoplatnění užívání silnic pro vozidla s nižšími emisemi – až na devět let ve výši až dvou třetin užívaných sazeb! Přitom tyto poplatky jsou i tak nedostatečné svou výší.
Za celosvětovou debilitu je nutno označit zachovávání mezinárodních mnohostranných smluv o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovaných paliv a energie a mezinárodní námořní, námořně letecké, vnitrozemské vodní a mezinárodní letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty, zavedené kdysi na podporu mezinárodního obchodu a později i na podporu cestovního ruchu. Jen ČR tak v letech 2015-20 mezinárodní dopravu českých podniků podporovala částkou mezi 35-50 mld. Kč za rok, z toho na paliva připadalo 12-20 mld. Kč/rok. Podivné je, že na žádné z 27 světových klimatických konferencí žádný stát nenavrhnul zrušení těchto archaických perverzních daňových osvobození, resp. smluv o jejich poskytování charakteru zvykového práva. Ani státečky, kterým hrozí zatopení stoupajícím mořem. Přitom jde o tržně konformní opatření na ochranu klimatu.
Problémem je i zběsilá snaha environmentalistů prosazovat cyklistickou dopravu, protože se tak daří ještě více srážet intenzivní silniční dopravou a zvláště pak neukázněnými řidiči aut a jízdních kol a nově i elektrokol a elektrokoloběžek těžce decimovanou nejzdravější dopravu pěší. Za debilitu považuji pokus zrušit lokální železniční trať za účelem přeměny jejího tělesa na cyklostezku.
Ignorování základních problémů zemědělství
Podle každého významného náboženství ekonomika musí v první řadě dát obyvatelstvu obživu. Základem obživy obyvatel bývá zemědělství. Československo bylo v 80. letech i při značné rozežranosti a nejednou i otylosti značné části obyvatel mírně přebytkové v potravinách našeho klimatického pásma, leč zle prováděná transformace ekonomiky obecně a zemědělství obzvlášť po roce 1989 za většinové podpory environmentalistů Česku potravinovou soběstačnost vzala. Redukce zemědělství pokračovala i po vstupu do Evropské unie za hrubě diskriminačních podmínek pro české zemědělce. Rostoucí potravinová nesoběstačnost ČR zatěžuje ekonomiku a hrozí být vážným problémem politickým (dovoz můžou ohrozit sílící změny klimatu, idiotská politika embarg ad.), ekonomickým (potraviny na světovém trhu můžou zásadně zdražit) a zdravotním (mimo EU si s hygienickými normami těžkou hlavu nedělají).
Pokles zemědělské výroby se v ČR uskutečnil vesměs v živočišné výrobě, byť vážně klesla i za socialismu nedostatečná produkce ovoce a zeleniny. Prudce se zvýšilo pěstování řepky (třetina pro výrobu bionafty), nejerozivnější kukuřice (třetina na bioplyn) a malá část obilí se používá na výrobu biolihu. Hluboký deficit má dnes ČR v pěstování zeleniny a ovoce, ve výrobě vepřového a drůbežího masa. Soběstačnost v hovězím mase zajišťuje prudký pokles jeho spotřeby, soběstačnost v mléce zásadní zvýšení dojivosti krav při drastickém snížení jejich počtu. Představa environmentalistů, že problém vyřeší jimi hodně propagované vegetariánství, je mimo realitu, nejen vzhledem k nedostatečné sklizni ovoce a zeleniny v ČR. Zásadním problémem se ukazuje redukce chovů skotu a prasat asi na 40 % stavu 80. let v roce 2020, neboť se tím zásadně zostřil problém ani za socialismu ne příliš hojných zdrojů statkových hnojiv. Bez hnojení statkovými hnojivy úrodnost půdy bere za své, půda ztrácí humus a degraduje, klesá její schopnost zadržovat vodu, je více zranitelná větrnou i vodní erozí atd. Ekologická katastrofa zemědělství na Pálavě má více příčin, ale nedostatečné vyživování statkovými hnojivy ani zde nelze opominout.
Fialova vláda přišla kromě jiného s programem »Antibabiš«, tj. s poškozováním zemědělců s cílem likvidace největšího zemědělského podniku v ČR. Zlí jazykové vcelku realisticky zjišťují, že zničí všechny zemědělce v Česku s výjimkou největšího Babišova Agrofertu a dál zhorší stav beztak značně narušené zemědělské krajiny. Zdá se, že tento perverzní program má tichou podporu většiny environmentalistů.
Zelená dohoda pro Evropu byla rozvinuta o rozhodnutí vybít podstatnou část stád dobytka, neboť, tak jako jiná zvířata a lidé, prdí kromě jiného i poměrně silný skleníkový plyn metan. Navíc tak učinila podle zásady, že všechny členské státy mají snížit stavy dobytka o stejné procento. Potravinově nesoběstačné Česko stejně jako Nizozemí s desetinásobnou intenzitou živočišné výroby na hektar zemědělské, resp. orné půdy, v Nizozemí na bázi masivního dovozu krmiv z rozvojových států. Ani zde nemají environmentalisté problém.
Zelená dohoda pro Evropu
Zelená dohoda pro Evropu (Green Deal), tj. rozhodnutí snížit antropogenní (lidmi vytvořené a emitované) emise skleníkových plynů členských států Evropské unie na polovinu do roku 2030 a do roku 2050 na nulu, tj. dosažení klimatické neutrality, obráží obrovský avanturismus vedení EU a až neuvěřitelné diletantství. Samotný cíl Zelené dohody – dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality, tj. státy EU by měly v přepočtu na CO2ekv. emitovat jen tolik antropogenních skleníkových plynů, kolik jich jsou s to na svém území zachytit a odbourat nebo bezpečně uložit – je správný. Prosazovaný způsob jeho naplňování je ale sebevražedný.
Evropská unie v roce vzniku Zelené dohody (2019) emitovala asi 9 % světových antropogenních emisí skleníkových plynů. Dnes je to prý jen 8 nebo 7 %. Podstatné je, že pokud se nezvolí celosvětově realistický postup přechodu ke klimatické neutralitě, mnoho se nezmění. Energeticky náročné činnosti budou z EU do zahraničí vyhnány (těší se na to v USA, Číně, Indii, Rusku…), EU ještě více klesne v sociálně ekonomické oblasti a z hlediska ochrany stability klimatu v úhrnu nula od nuly pojde.
Situace je o to horší, že autoři Zelené dohody se neobtěžovali spočítat komplexní energetickou a emisní náročnost celého reprodukčního řetězce jednotlivých zdrojů paliv a energie a základních výrobků. Takže nejen tzv. ekologické vytápění elektřinou, ale také vodíková energetika zvyšuje celkovou energetickou a zřejmě i emisní náročnost ekonomiky. Ujištění, že levné a šetrné solární a větrné energie bude dost, klade otázku, a co když nebude? Jak věřit lidem, kteří nerozumí ani bilancím paliv a energie, nebo si s nimi nelámou hlavu? V případě větrných elektráren a hlučně prosazované elektromobility je tolik otazníků ohledně efektivnosti i z hlediska cíle přispět k ochraně stability klimatu, že za takto kvalitní práci se za mých mladých let na Vysoké škole ekonomické Praha (1976-80) vyhazovalo od zkoušky. Ale to prý byl socialismus.
O nepřátelství k jaderným elektrárnám škoda mluvit, podobně o plundrování půdy v důsledku zběsilé politiky výroby biopaliv, budování dalších vodních elektráren, resp. je podmiňujících přehradních jezer. Hyzdění krajiny větrnými elektrárnami je prý drobnost, na rozdíl od drancování tropických deštných pralesů za účelem získání dřeva pro výrobu jejich turbín, které navíc neumíme recyklovat. Také u výroby fotovoltaických článků řada věcí není známa. Připomínám jen, že prý spásonosné fotovoltaické elektrárny v ČR v letech 2009-10 vytvořily obří tunel v úhrnné výši 400-1000 miliard korun, který dodnes kompromituje podporu obnovitelných zdrojů energie v ČR, nevytvořil pracovní místa v Česku, ale v Číně, a vzhledem k vysokým emisím nejsilnějšího skleníkového plynu SF6 vytvořil vyšší celkové emise skleníkových plynů, než kdyby se ona elektřina vyráběla v uhelných elektrárnách.
Zelená dohoda nebyla podrobena analýze dopadů. Prý by dopadly zle. Nebyla podložena ani analýzou měrné náročnosti jednotlivých druhů paliv a energie na emise skleníkových plynů. Za největšího škůdce stability klimatu označila uhlí. Vycházíme-li z emisí z vlastního spálení paliva, je to pravda. Započítáme-li též emise metanu uniklého při těžbě fosilních paliv (asi 0,5 % energetického ekvivalentu u uhlí a 2-6 % u ropy a zemního plynu), vychází nejhůře zemní plyn zkapalňovaný za účelem přepravy tankery, pak ropa, dále zemní plyn přepravovaný plynovody a nejméně špatně černé uhlí. Započítáme-li hrůznou bilanci četných válek o ropu (z velkých válek po roce 1900 ropa nehrála větší roli snad jen v Afghánistánu a na Ukrajině), vychází zdaleka nejhorší ropa. Ta má ale dosud největší podíl na palivoenergetické bilanci států EU, byť to neplatí pro ČR. Ale kdo by dělal základní výpočty energetické a emisní náročnosti získávání paliv a energií a základních výrobků! Ještě by nám mohly položit Zelenou dohodu!
Podotýkám, že výpočty celkové energetické a emisní náročnosti nejsou jednoduché. Když jsem spočítal náročnost přepravních výkonů základních oborů nákladní a osobní dopravy v Česku na energii a na emise, počítal jsem jen vlastní dopravu a emise provázející získávání příslušných paliv a energie. Průměrně 6x úspornější v hrubých a 5x v čistých přepravních výkonech mě vyšla u železniční dopravy než u silniční. Nebyl jsem s to ale vypočítat náročnost výstavby a údržby dopravních cest a dopravních prostředků. Podobně v energetice mám jen palivo od těžby ke spotřebě, ale bez energetické a emisní náročnosti používaných zařízení těžby, dopravních prostředků a spotřebovávajících elektráren, tepláren, výtopen, rozvodů, kotlů apod. Jinak řečeno, výsledky mám přibližně správné, což ale nevylučuje další upřesnění, pokud by se podařilo chybějící náročnost spočítat.
Realizace Zelené dohody se prý daří
Ano, vedení EU přijímá podivná opatření, která vedou zjevně k úpadku unie, byť mnohé podstatné parametry nejsou známé, takže nejistoty jsou tu citelné. Koronavirová pandemie let 2020-21 srazila spotřebu paliv a energie ve světě i v EU, zejména v roce 2020. Vzhledem k obřím ztrátám na životech i na ekonomice to ale nelze rozhodně považovat v Evropě a v Amerikách za úspěch. 24. února 2022 přišel ruský vojenský útok na Ukrajinu. Ten samotný by byl jen tragédií Ukrajiny a Ruska. Zběsilá podpora Ukrajiny Západem s netajeným cílem zničit Rusko z toho udělalo také tragédii Evropské unie, která se jednak odzbrojila, jednak těžce zadlužila (sedmiletý rozpočet utratila za 2,5 roku, o rozsáhlých úvěrech nemluvě) a stala se vazalem USA a v jejich zájmu sama sebe ničí. Sebevražedné embargování dovozu fosilních paliv z Ruska vyhnalo ceny fosilních paliv na světových trzích do závratné výše. EU to loni stálo 800 miliard eur navíc. Malá část této částky pomohla paradoxně vyspravit ruský vojenský rozpočet. Rubl je dnes silnější, než byl před 24. únorem 2022, zato EU jde do kytek. Rusofóbní Evropská unie tak sama sobě zasadila těžkou ránu, byť to hází na Rusko.
Emise skleníkových plynů v EU prý v roce 2022 klesly. Rád bych ty výpočty viděl, protože je zde tolik neznámých, že je odvaha něco takového již na jaře 2023 tvrdit. Jisté je, že pouhá náhrada dovozu zemního plynu ruskými plynovody za dovoz zkapalněného zemního plynu tankery znamená zvýšení příslušné spotřeby zemního plynu a tím i emisí asi o jednu třetinu. Zkapalňování zemního plynu a jeho zpětná konverze na plyn je energeticky velice náročná. Takže věřte, že se emise skleníkových plynů snížily (možná v EU, u producentů LNG se zásadně zvýšily) a že to pomohlo ochraně stability klimatu. Více prý pomohla extrémně mírná zima 2022/23. Přímé emise GHG za první rok války na Ukrajině byly odhadnuty na 120 miliónů tun CO2ekv.. Nejde zdaleka o všechny emise této války. Stavba rozsáhlých systémů bunkrů v letech 2014-21 na západním Donbase ukrajinskou vládou s podporou Západu jistě spolykala množství energeticky náročného cementu a železa, o nedávno zničené přehradě Kachovka nemluvě. Zastavení provozu jaderných elektráren na Ukrajině též jistě zhoršilo bilanci skleníkových plynů nejen na Ukrajině, byť je to podle protijaderných environmentalistů vlastně pozitivní. Na druhé straně rozval ukrajinské ekonomiky tyto emise citelně snížil.
Otazníky v teorii klimatických změn
Jádrem teorie klimatických změn je fyzikální jev – skleníkový efekt. Způsobuje ho vodní pára, oxid uhličitý, metan, ozón, oxid dusný, freóny, halony a některé další. S růstem koncentrace skleníkových plynů v ovzduší se zvyšují průměrné teploty na Zemi (dlouhodobě zvýšení průměrných teplot na Zemi činí asi 33 stupňů Celsia, takže život na Zemi je možný), s poklesem koncentrace skleníkových plynů v ovzduší se naopak snižují. S růstem teplot tají ledovce a hladina moří stoupá, s poklesem teplot ledovce rostou a hladina moří klesá.
Z hlediska dopadů na oteplování se účinnost skleníkových plynů přepočítává na tzv. radiační potenciál v CO2ekv., tj. v přepočtu na účinek oxidu uhličitého. Aktuálně CO2 = 1, CH4 = 25, N2O = 298 CO2ekv. Donedávna se mělo za to, že vodní pára se na skleníkovém efektu na Zemi podílí 36-72 %, CO2 9-26 %, metan 4-9 %, ozón 3-7 %… Horní hranice odpovídá skleníkovému plynu samotnému, dolní jeho působení ve směsi skleníkových plynů. Rozpětí jsou to značná, navíc nejvýznamnější vodní pára, dále ozón, nemají primární antropogenní emise. Obsah vodních par v ovzduší měl být na Zemi v průměru dlouhodobě stabilní. Při průměrné životnosti vodních par v ovzduší devět dní a jejich vysoké variabilnosti se jejich koncentrace za celé ovzduší Země obtížně měří. V srpnu 2021 tzv. 6. zpráva velkého klimatického panelu na základě dlouhodobých družicových měření zjistila, že koncentrace vodních par v ovzduší Země se v letech 1990-2020 zvýšila v průměru asi o 8 %. To je dost. Klimatologové nám dluží odpověď, co to dělá s koncepcí klimatických změn.
Emise a koncentrace skleníkových plynů v ovzduší Země solidně měříme od roku 1990, tj. něco přes 30 let. Starší čísla jsou měkká, a čím víc do minulosti, tím jsou »měkčí«. Zhruba před osmi sty tisíci lety končí zdroj koncentrací zvaný »bublinky v ledovcích«. Podobně je tomu se zprávami o vývoji teplot, srážek atd. v minulosti i o přírodně ekologických katastrofách – tj. velkých povodních, vichřicích (tajfunech), suchu atp.
Dlouhodobé dějiny Země ukazují na zásadní vliv dopadu větších kosmických těles. Víme, že dopad planetky o průměru 10-11 km u mexického Jukatánu dorazil před 65 miliony let severoamerické dinosaury, že dopady kosmických těles o průměru něco přes jeden kilometr mají na svědomí dvě potopy světa v posledních 15 000 letech atd. Ukazují i na závažné dopady velkých sopečných výbuchu včetně téměř vyhubení lidí při výbuchu sopky Tambora před 70-71 tisíci lety, což je třetí nejsilnější prokázaný výbuch sopky. Víme také, že velké výbuchy sopek vyvržením množství popela vysoko do ovzduší způsobily v minulosti vícekrát léta neúrody a hladomorů. V tomto směru byly socialistické rezervy potravin na jeden rok spotřeby nedostatečné, leč proti současným třídenním zásobám v Česku vypadaly královsky.
Velké ekologické katastrofy způsobil také pohyb kontinentů. Nejhorší byla asi zkáza biosféry v Antarktidě v důsledku jejího nasunutí k jižnímu zeměpisnému pólu, spojeného s jejím zaledněním. Spojení Střední a Jižní Ameriky vedlo k invazi vyšších savců do Jižní Ameriky a k vymření většiny tamních vačnatců. Atd.
Vliv na klima mají i přírodní cykly, které při zřetězení mohou spustit novou dobu ledovou, nebo naopak ji ukončit a spustit oteplování. K nejobávanějším patří stoupání hladiny moře. V minulosti činilo asi jeden milimetr za rok, dnes jsou to tři milimetry za rok. Pro srovnání, v době vrcholného tání na konci doby ledové ale moře stoupalo o 33 milimetrů za rok.
Zhruba před šesti tisíci lety změna větrů s vláhou způsobila vysychání dosud zelené Sahary. Dnešní největší poušť světa má na svědomí tato změna asi z jedné poloviny. Druhou polovinu Sahary vytvořil svou neodpovědnou kořistnickou činností člověk.
Mezer v poznání je mnohem víc. Je chybné tyto skutečnosti přehlížet. Dosud se klimatologové přou, zda sílící oteplování zvyšuje či nezvyšuje výskyt tajfunů. Časová řada je příliš krátká na jednoznačné závěry.
Četné nejistoty v poznání přinejmenším komplikují snahu o účinnou ochranu před následky sílících klimatických změn. Je třeba si přiznat, že škody způsobené velkými povodněmi, na kterých se podle všeho neodpovědná činnost člověka podílí, jsou nejméně z 90 % funkcí neodpovědné výstavby v záplavových územích, kterou například v Česku nezastavila ani série ničivých povodní a reálně ji uvolnila tzv. »demokratizace protipovodňové ochrany«. Vyjednávání neodpovědného investora s vodoprávním úřadem obvykle končí »prokázáním« bezpečnosti stavby před velkou povodní, často zjevně vylhaným.
Závěrem
Ptáme-li se, jak dosáhnout udržitelného rozvoje, musíme začít vytvořením systému míru, kolektivní bezpečnosti a skoncování s bídou a nejrůznějším brutálním útiskem. Pokud si budeme myslet, že my, Západ, jsme pupkem světa a můžeme si vůči »barbarům« na Jihu dovolit prakticky cokoliv, se zlou se potážeme. Až válka na Ukrajině skončí (doufám, že už brzy), zjistíme, že Západ ztratil nadvládu nad světem, že válku vyhrála Čína, Indie a další státy »Jihu«, které si v ní ani nevystřelily. Spolu s Ukrajinou bude těžce poražena také Evropská unie, vlastně je už teď, protože se ke své škodě stala vazalem Spojených států a ty ji nemilosrdně drtí. Že je v této válce poražen také zjevně nedostatečný potenciál udržitelného rozvoje, není snad třeba zdůrazňovat. Že máme své perverzní evropské hodnoty, bude pro Evropu spíše přitěžující okolností.
Jan Zeman
ILUSTRAČNÍ FOTO – pixabay, Josef Šenfeld, QatarGas