Vzájemná úcta, přátelství a láska – to jsou pravé Vánoce. A také s dárky a s dobrým jídlem. To jsou symboly, které spojují vánoční svátky na celém světě. Někdejší pohádkové kouzlo Vánoc, jak jinak než bílých, spočívající v radosti z rodinných setkání a dodržování tradic, postupně nahradila honba za dárky a sháněním peněz na ně. Vánoce dávno nejsou svázány pravidly diktovanými církví, každý je pojímá po svém. A je to tak dobře.
Zastavení první – advent
Původně pohanské svátky zimního slunovratu ve většině předkřesťanských kultur byly spojeny s oslavou očekávaného návratu světla, Slunce. Tak jako většina pohanských svátků i ty, které si později přisvojila církev, byly vždy spojeny s přírodou a jejími cykly. Křesťanská církev marně bojovala s pohanskými zvyky, a tak přistoupila k jejich přetvoření v křesťanské oslavy. K naději přinášející do života lidí a přírodě symbol Slunce, přidala narození Páně. Nezatratila mnohé z pohanských zvyků, ale naopak je ve svůj prospěch využila.
Tak třeba advent. Začíná čtyři týdny před vánočními svátky. Původně měl čistě postní rámec. Před dlouhou zimou bylo třeba šetřit zásobami, aby se lidé a zvířata ve zdraví dožili jara. Během adventu se také hodně uklízelo, aby mohlo být »staré« nahrazeno »novým«. Dnes, co si budeme povídat, je advent dobou horečného, až bezohledného nakupování kdečeho.
Adventní věnec se svíčkami je relativní novinkou, protože pochází z první poloviny 19. století. Ale jeho prazáklad tvořily pohanské věnce upletené z větví jehličnanů, které byly chápány jako symbol lidské pospolitosti. Dnešní adventní věnec se svíčkami pochází z Německa první poloviny 19. století. Ale věnec z jehličnatých stromů jako symbol návratu Slunce a vzájemné pospolitosti patří ke zvykům dávno předkřesťanským. Výzdoba chvojím, které bylo ozdobeno jablky a červenými stužkami je, jak jinak, opět původní pohanský zvyk.
Zastavení druhé – slunovrat
Vánoce mají základ, jak již řečeno, v pohanských zvycích, v oslavě zimního slunovratu. Tak tomu bylo ve většině předkřesťanských kultur, které očekávaly návrat světla, Slunce. Tak jako většina pohanských svátků i ty, které si později přisvojila především katolická církev, byly ostatně vždy spojeny s přírodou a jejími cykly. Církev k naději, kterou přináší do života lidí a přírody Slunce, přidala narození Páně.
Slunovrat, nejen ten zimní, je předmětem oslav po celém světě. Důvodem oslav zimního slunovratu je vítání delšího dne (delší doby během dne, po kterou svítí Slunce), ústup zimy a sněhu a příchod tepla, lepších podmínek pro růst zemědělských plodin, potažmo více úrody a jídla. Různé kultury si tyto cykly vysvětlovaly jako přízeň bohů a odpovídajícím způsobem je oslavovaly. Každá po svém…
Letos zimní slunovrat nastane v pátek 22. prosince ve 04.29 hodin. Tak praví znalci. Je nejkratším dnem a nejdelší nocí v roce. Slunce se začíná vracet. S příchodem křesťanství vzaly pohanské svátky zasvé. A pokud některé významné dny opravdu nejdou z kalendáře vymazat, jsou alespoň »přemaskovány«. A tak máme Vánoce.
Ano, třeba jen připomenout, že zimní slunovrat v pohanském pojetí byl a je svátkem smrti a následného znovuzrození. Aniž bychom chtěli tímto sdělením znevažovat Vánoce…
Zastavení třetí – stromeček
Pohanská tradice uctívání stromu pochází z rituálu zimního slunovratu, jenž zahrnoval použití stále zelených větví, nejen jehličnanů. Možná i proto katolická církev zdobení vánočních stromků tvrdě, ba dokonce krutě trestala a pronásledovala. I proto ve středověku těžko najít byť jen zmínku o vánočním stromečku.
V 16. století se rozhodla s vánočním stromečkem smířit. Jeho větve měly napříště symbolizovat věčný život, který slibovala věřícím. Vánoční stromky se začaly objevovat v kostelích, v 17. století pronikaly do německých šlechtických sídel a později i do měšťanského prostředí. V Rakousku-Uhersku (tedy i u nás) i jinde (například ve Francii) se první zdobené vánoční stromky objevovaly až v polovině 19. století. Byla na nich jablíčka, ořechy, perníky a jiné sladké pečivo a ještě později též lojové svíčky. Ty byly ve 20. století nahrazeny svíčkami voskovými. Pokud se chcete přiblížit tradici z přelomu 19. a 20. století, potom stromek zavěste ke stropu špičkou dolů nad štědrovečerní stůl a ozdobte ho jablky, perníčky a ořechy.
Zastavení čtvrté – vánoční dárky
I dárky pohané rozdávali, byť ne v rozsahu, jaký se objevuje dnes. Podle staré tradice se o svátcích slunovratu obdarovávali milenci a manželé jablkem. Později také perníkovými postavičkami Adama a Evy, někdy i se symbolem hada. Dnes to s »dárkováním« přeháníme, je zapomenuto, že darem, byť sebemenším, vyjadřujeme lásku, úctu a ochotu pomáhat. Proto i drobnost postačí.
Součástí vánočního dárku však má být i překvapení! Podstata vánočního dárku, jako dárku z lásky, postupně mizí a nahrazuje ji snaha ohromit cenou, či snahou (povinností?) splnit všechna přání, ať jsou jakkoliv náročná. A třeba se kvůli nim i dlouhodobě zadlužit. Není původní myšlenka lepší?
Zastavení páté – jmelí
Odpradávna lidé věřili, že jmelí ztělesňuje živoucího ducha a je symbolem života a ochranným talismanem. Keltové údajně jmelí sekali zlatým či stříbrným srpem a po odseknutí se nesmělo dotknout země. Přikládala se mu moc vyvolat nebo udržet svazek mezi dvěma osobami opačného pohlaví. Jmelí má prý i moc ochránit před čarodějnicemi a zlými duchy. Čím více kuliček na něm najdete, tím více štěstí vás v příštím roce čeká. Jmelí zavěšené nad štědrovečerní tabuli přinese štěstí a každému stolovníkovi splní jedno přání, pokud ho zašeptá do první zapálené svíčky na vánočním stromečku.
Jmelí podle tradice přináší štěstí a lásku, ale jen v tom případě, když je darované. Traduje se, že se má zavěsit nad dveře či na lustr a tak nechat po celý rok, až do příštích Vánoc. Pokud má na sobě alespoň jednu, poslední bobulku. Jakmile i ta odpadne, má se staré jmelí spálit. Tím se odežene vše špatné.
A trocha romantiky – »líbačka« pod jmelím, kterou muži tak rádi a s láskou (i úctou k ženám) beztrestně využívají. Pod zavěšeným jmelím mohou políbit jakoukoliv ženu. Počet políbených je však omezen počtem kuliček. Po každém polibku by se měla jedna kulička ze jmelí utrhnout. Nejsou kuličky, není líbání…
Nejlepším dárkem je jmelí zelené. Přináší prý obdarovaným zdraví! Tak praví historie, v níž se zlaté, stříbrné a jinak barvené jmelí nepoužívalo. Zato se celé věky věřilo a dosud věří v léčivé vlastnosti jmelí. Každopádně darované jmelí nosí štěstí, a tak je dobré před Vánoci i při vánočních návštěvách s sebou snítku zeleného jmelí přinést.
Zastavení šesté – vánoční čarování
Ano, nejkouzelnějším dnem Vánoc je Štědrý den a kouzelnou dobou pak Štědrý večer. Základem je, jak jinak, slunovrat. Ale ne všechny zvyky jsou spojeny s radostným očekáváním. Tak například – po celý Štědrý večer mají na slavnostním stole hořet dvě svíčky. Zhasne-li jedna z nich, věřilo se, že do roka zemře hospodář nebo hospodyně.
Ani známý a mnohokrát s Vánocemi spojovaný zvyk házení střevícem není zas tak veselý, jak se traduje. Má (prý) dva významy. Směřuje-li špička střevíce k východu z bytu či domu, házející dům opustí – což mohlo znamenat veselku, ale i cestu na hřbitov. Nepříjemná představa…
S vánočním čarováním souvisí louskání ořechů, nejen vlašských, ano, po štědrovečerní večeři. Smrt si prý přijde pro toho, kdo rozlouskl ořech se suchým jádrem. »Zubatá s kosou« si údajně přijde i pro toho, kdo po příčném rozkrojení jablka najde v něm místo hvězdy křížek.
Zastavení sedmé – pouštění lodiček
Po večeři se pouštěly lodičky – dodnes to patří k nejoblíbenějším vánočním zvykům. Vydlabaná půlka vlašského ořechu s kouskem tenké vánoční svíčky (tzv. narozeninové jsou nejlepší) se po zapálení pokládaly do umyvadla či vany s vodou. Každý aktér čarování si musí lodičku připravit sám. Měl by si před tím (jen v duchu) položit »nějakou« otázku (pokud věří v čarodějnou moc Štědrého večera) a čekat na to, že mu lodička »odpoví«.
Lodička zůstane u břehu – nečekají vás žádné změny, když se potopí, hned či až po chvíli, snaha zlepšit svou situaci v roce příštím bude marná. I po dobrém začátku se vaše snažení mine účinkem.
Pluje bok po boku s jinou lodičkou – láska a přátelství, též výhodná obchodní spolupráce. Čím déle plují vedle sebe, tím bude vztah pevnější.
Pokud ještě věříte v čarovnou moc Štědrého večera a také na pouštění lodiček, nabízíme jen namátkou několik tradičních výkladů.
Všechny lodičky v kruhu – v rodině bude přátelství, úcta a tolerance.
Jedna lodička uprostřed kruhu – její »majitel« potřebuje ochranu a pomoc.
Lodička mimo rodinný kruh – její majitel v příštím roce rodinu opustí.
Lodička potopí jinou lodičku, potom vězte, že její tvůrce chce své plány uskutečnit za každou cenu.
Lodička sama dopluje k druhému břehu, potom i bez pomoci získáte vše, po čem toužíte… A tak dále.
Snad jen k podpoře vaší vánoční fantazie přidejme, že když zhasne svíčka v plující lodičce, která se sice nepotopí, ale zůstane v přístavu, je vám ve skutečnosti záležitost, na kterou jste se ptali, lhostejná.
A ještě jednou ořechové lodičky, tentokrát s méně známým výkladem. Jejich pouštění bylo důležité i pro těhotné ženy. Díky jim se mohly dozvědět, zda čekají holčičku nebo chlapečka. Stačí vypustit jednu velkou a jednu menší skořápku. Pluje-li menší skořápka napravo od větší, narodí se chlapec, pokud plave po levé straně, narodí se holčička. Když se k malé lodičce přidruží další, narodí se více dětí najednou. Zhasnutí jedné ze svíček věští budoucí komplikovaný vztah rodičů a dítěte. Lodičky se měly po věštění vždy spálit, aby se umocnila kladná věštba a oslabila ta negativní.
Zastavení osmé – lití olova
Jde původně o keltský zvyk, druidové (kněží) prý tajemství lití olova velmi dobře znali. Měli ve společnosti významné postavení a jejich znalosti nabízely lidem řešení řady životních problémů. Z roztaveného olova vlitého do studené vody vykládali druidové budoucnost člověka. Můžete to zkusit i vy. Olověné kuličky zakoupíte v prodejnách rybářských potřeb. Roztavte je na starší, již nepotřebné ocelové lžíci či naběračce nad otevřeným plamenem. Připravte si nádobu se studenou vodou a po roztavení olovo vlijte do vody. Lžíci s olovem dejte těsně nad vodní hladinu, nesmíte lít z výšky! Jde doslova o zdraví! Pára by je mohla poškodit. Po chvilce olovo zchladne, můžete je tedy vyjmout a začít s věštěním. Pozor na křehkost olova, polámané tvary se k věštění nehodí.
Dříve olovo lili a obrazce vykládali jen keltští kněží, dnes si odlitek musí každý zhotovit sám, včetně výkladu obrazce. Při jeho tavení a lití třeba myslet na svá přání, trápení apod. Při čtení významu použijte fantazii. Aniž bychom vás chtěli navádět či ovlivňovat, vězte, že rovné čáry znamenají spokojený a klidný život. Vlnité pak naznačují nejasnosti, zmatky, cestování, duševní zmatky, půlkruh pak falešného přítele, zradu či rozchod s milovaným člověkem. Jeden uzavřený kruh vám ovšem přinese finanční zisk, více dobře vyvedených kruhů údajně nabízí štěstí, blahobyt a hodně dětí. Dva kruhy – svatbu, dva porušené kruhy naopak rozchod s partnerem, zrušení zásnub či svatby. Výkladů obrazců z litého olova je bezpočet, některé nabízejí štěstí jiné neštěstí. Jak již to v životě bývá.
Zastavení deváté – věštby o lásce
Mnoho štědrovečerních věšteb se týkalo lásky. Děvčata dávala na Štědrý den pod polštář svým milým hřeben se svými vlasy nebo část svého oděvu. Kterou? Netušíme. Muž, který na polštáři spal, po probuzení věnoval první myšlenku dívce, které vlasy či část oděvu patřily, brzká svatba byla prý jistá.
Magické zrcadlo nabízelo dívkám budoucnost. Na čisté (jaké jiné, že?) bílé plátno stačí postavit skleněnou nádobu naplněnou čistou vodou, podloženou kouskem lesklého plechu, a za ní dvě hořící svíčky. Do takto zhotoveného zrcadla se pak asi hodinu dívka musí bez vyrušení dívat, citlivějším osobám údajně stačí 10-12 minut. Upřený pohled dívky uvedl do transu a zjevila se jim jejich nejbližší budoucnost. O tom, co dívky viděly, se nemluví…
Dívky nesměly psát o Štědrém dnu dopis svému milému. Znamenalo by to to brzký rozchod. Pánové však zřejmě mohli psát, jak chtěli. Anebo jen tato tradice předjímá lenost mladých (nejen mladých) mužů psát dopisy?
O Štědrém dni se mohly dívky dozvědět něco o svém budoucím ženichovi. Stačilo zabouchat na kurník. Jestliže se ozval kohout, byl čas na to, aby se dívka chystala na svatbu.
Zastavení desáté – neobvyklé »čáry«
Proč se následující štědrovečerní kouzlení týká (podle tradice) prakticky jen dívek, těžko říci. »Chlapácké« a klučičí magické triky jsme v archivu nenašli. Pokud nepočítáme následující, budoucím mužům nikterak nakloněné… Když se pometlem vyčistila pec od popela, malí chlapci po něm přeběhli, aby se v noci nepomočovali. Ale proč jen oni? Děvčata se mohla pomočovat? Naštěstí staré klasické pece dnes najdete jen sporadicky v muzeu nebo v některém ze skanzenů. A zkuste se zeptat některého z mladíků co je to pometlo, po kterém mají přeběhnout. Ano, je to smeták, metla vázaná z březového proutí atd.
Podle směru kouře ze sfouknuté svíčky se také určovala budoucnost. Když kouř stoupal vzhůru, byl ten, kdo svíčku sfouknul, příští rok zdravý. Kouř směřující do kouta místnosti nebo ke kamnům znamenal, že zůstane doma. A komu šel kouř ke dveřím, ten měl odejít z domova.
Jiří Janouškovec
ILUSTRAČNÍ FOTO – pixabay