A mezi ty vlády počítám také Evropskou komisi. Po několika týdnech jednání se evropští lídři dohodli na částečném zákazu dovozu ruské ropy. Naštěstí Česká republika díky maďarskému premiéru Orbánovi získala výjimku 18 měsíců na dovoz ruské ropy, ale poté by měla spadnout klec.
Stále si to neumím představit, že bychom za 18 měsíců dokázali zajistit dopravu potřebného množství ropy do naší země z jiných zdrojů nežli z Ruska. Ale dobře, to zřejmě není taková tragédie. Za rok a půl se dá stav prolongovat. Asi ani nic jiného nezbude.
Výsledkem tohoto rozhodnutí evropských lídrů je, že dále roste cena ropy Brent, která se již dnes dostala až na 120,80 dolaru za barel. Jen tak mimochodem, před rokem byla jednu dobu cena barelu ropy Brent na zhruba 65 dolarech.
Během roku tedy došlo k cca dvoutřetinovému nárůstu ceny ropy. To, že na cenu ropy působí především takováto rozhodnutí v politické oblasti, vyvolávající nejistotu a obavy z budoucího vývoje, je zřejmé.
Ukrajinský prezident Zelenský si rozhodnutí EU pochvaluje. V jeho zemi, díky tomu, že ruská armáda rozstřílela rafinerie, nejsou běžně k dostání pohonné hmoty. Na benzín či naftu do aut se stojí dlouhé fronty. Předpokládám, že nikdo z nás by si něco podobného nepřál i u nás. A to by mohlo nastat, pokud bychom skončili s ruskou ropou předčasně. Jedna z prvních věcí, která mě v této souvislosti napadá, je rychlé ukončení války na východě a jihu Ukrajiny.
Ukrajina obdržela ze Západu masivní finanční pomoc a také velké dodávky zbraní. Jen ze Spojených států to byla pomoc Ukrajině od počátku konfliktu (včetně té schválené, ale neposlané) v hodnotě 53 mld. dolarů. Evropská unie v tomto týdnu rozhodla, že pošle Ukrajině jako dar finanční výpomoc ve výši devíti miliard eur. Především na zajištění běžného chodu státu a na krytí zvýšených armádních výdajů. Kromě toho proudí zejména z východo- a středoevropských zemí na Ukrajinu starší sovětské zbraně, tanky ad., jejichž použití ukrajinští vojáci bez problémů zvládají.
Otázka plynu zatím ustoupila do pozadí, země Evropské unie plní své zásobníky na plyn za fantaskní ceny, o kterých se donedávna nikomu ani nezdálo.
Dnešní cena za jednotku plynu (Mmbtu) se vyšplhala už na 8,5 dolarů. Ještě před rokem byla na třech dolarech a před dvěma roky mírně nad dvěma dolary. Prostě, krizové situace zvyšují ceny. Ale ceny zvyšuje také poptávka, když jednotlivé země EU plní hlava nehlava ruským plynem svá úložiště. Činí tak za velmi vysoké ceny. Tyto ceny mohou samozřejmě ještě růst, pokud bude konflikt z nějakých důvodů eskalovat.
Mantra většiny evropských politiků, že je potřeba odstranit stav, kdy Rusům de facto financujeme válku na Ukrajině placením jejich dodávek plynu a ropy, je dováděna do dokonalosti. Dříve nebo později se odstřihneme od relativně levných ruských energetických surovin a přenecháme tyto levné energetické suroviny Číňanům, Indům, ale také dalším zájemcům z Latinské Ameriky, Asie a Afriky.
Nemůžu si pomoci, ale zdá se mi, že sankce Západu vůči Rusku možná nutí Rusy k větší vynalézavosti, ale Západ naopak dostává tvrdé ekonomické rány.
Inflace v EMU, tedy v zemích platících eurem, přesáhla úroveň osmi procent. Naše inflace je podle ČSÚ někde kolem 14 %. Nechci příliš zpochybňovat tato čísla, ale když se podívám na meziroční srovnání vývoje cen řady klíčových potravinářských výrobků, dochází k nárůstu o desítky procent.
K nárůstu zhruba o 50 % došlo také u pohonných hmot (a prodejní ceny nejspíš budou v závislosti na růstu cen ropy dále stoupat). Nárůst cen plynu, alespoň v Praze, dosáhne ve II. čtvrtletí alespoň pro klienty Pražské plynárenské 55 %.
Elektrárenské společnosti zvyšují ceny zatím o nižší desítky procent, ale to je jen začátek. Můj odhad reálné inflace v Česku se pohybuje někde mezi 20 až 25 %.
Nárůst mezd zaměstnanců je minimální. Důchody rostou se zpožděním, podle zákona připraveného předchozí vládou. Domnívám se, že je možné očekávat pokles reálné mzdy nejméně o 15 %. Tedy životní úroveň českého obyvatelstva poklesne o více než osminu.
Vláda se zatím stará jen o rychlé dodávky zbraní Ukrajině, aby byla pochválena od svých amerických spojenců a možná také v Bruselu. Ale sociální situace širokých vrstev českého obyvatelstva si nevšímá. Přitom inflaci lze do určité míry tlumit. Proč např. prodáváme veškerou vyrobenou elektřinu přes burzu v Lipsku, abychom ji vzápětí kupovali na burze v Lipsku dráž. To nedává žádný smysl. Měli bychom na lipskou burzu dávat k dispozici jen tu část naší produkce elektrické energie, kterou nebudeme potřebovat. A ta ať se vydraží třeba do závratných výšin.
Stát vůbec nevyužil nouzového stavu, aby např. omezil vývoz pšenice do zahraničí, kterou naši producenti, respektive prodejci, nabídli ještě před sklizní do zahraničí samozřejmě za vysoké světové ceny. A už na podzim budeme za světové ceny, nejspíš mnohem vyšší než jsou ty dnešní, nakupovat chlebovou mouku na výrobu chleba a pečiva u nás.
Vláda také mohla využít nouzového stavu k tomu, aby se pokusila prolongovat životnost našich tepelných elektráren, postavených na domácí surovině – uhlí. V nejbližších letech nám budou vlastní zdroje výroby energií velmi milé. Z toho bychom měli vycházet.
Psal jsem už tolikrát o tom, že je možné snížit či odstranit přechodně DPH u plynu či elektrické energie, což by snížilo jednak jejich ceny, snižovalo by to i inflaci a snížilo by to životní náklady lidí i pořizovací náklady českých firem.
Prostě, vláda nedělá nic. Pokud něco připraví, tak jsou to věci, které vesměs nedopadnou dobře. Mám na mysli např. zvýšený příspěvek na nájemné, který měl kompenzovat z veřejných peněz zvýšené náklady domácností na energie. Těch potřebných byly statisíce, ale těch, kdo se o příspěvek přihlásili, bylo asi jen třicet tisíc. Babičky a dědečkové, vidouce složité formuláře, jejichž vyplnění bylo vyžadováno pro rozhodnutí o poskytnutí zvýšeného příspěvku, to vzdali. V zimě se zahřejí zřejmě v kožichu anebo např. v teplých veřejných místnostech jako jsou knihovny, nádraží apod. Trochu to zlehčuji, ale taková je realita. Bohužel.
Vláda tápala také kolem již přislíbeného příspěvku pět tisíc korun pro domácnosti s dětmi s příjmy do milionu korun. Nejdřív se nevědělo, jestli to bude jeden milion hrubého či čistého a několik týdnů se čekalo na projednání a schválení ve vládě. Je to prostě smutné představení.
Takže vláda má určité protiinflační nástroje, které může použít a nedělá to! Možná z neschopnosti, možná záměrně, aby dostala do státního rozpočtu co nejvíce peněz, ale samozřejmě na úkor českého obyvatelstva a českých firem. Třeba proto, aby někteří členové vlády mohli snít o nákupech zbraňových systémů (typu stíhaček z USA za 85 mld. Kč – 30 stíhaček, anebo 50 tanků Leopard z Německa za 20 mld. Kč). K tomu prý ještě přikoupíme dvanáct helikoptér, což bude dalších nejméně 10 mld. Kč. Naštěstí už se příliš nemluví o nákupu více než dvou set obrněných transportérů za více než 50 mld. Kč. Prostě cifry létají vzduchem s lehkostí hodnou virtuosů, ke kterým ovšem současná vláda nepatří.
Také Česká národní banka (ČNB) ještě přikládá svá polénka do ohně. Viceguvernér nás v tomto týdnu informoval, že v ČNB hodlají ještě zvýšit základní úrokovou sazbu, která je nyní na 5,75 %. To znamená, že můžeme očekávat nejméně šestiprocentní základní úrokovou sazbu. Ale firmy přeci nemají na realizaci svých projektů jen peníze v hotovosti. Musí si půjčit. Velké firmy, které mají obchody za eura, mohou získat levné úvěry v eurech. Ale co ty další firmy? Ty, které nemají zdroje financování v eurech. Budou si půjčovat za sedmi či osmiprocentní úroky? A pokud ano, tak tuto cenu peněz promítnou také do cen výstavby či cen výrobků, které produkují. Je to začarovaný kruh, ze kterého se můžeme dostat jen tehdy, pokud se rychle ukončí zbytečná válka na východě a jihu Ukrajiny. Pokud ji někdo chce prodlužovat, pánové Lipavský ad., ať tam zkusí sami posílit český bojový kontingent zhruba 100 vojáků. Předpokládám ale, že ve skutečnosti těch dychtivých k osobní účasti na válce není.
Ukrajinci přes veškerou finanční a materiální pomoc ze Západu nejsou schopni ve válce zvítězit. A Rusko žádný zájem na tom, postupovat do převážně nacionalistické části Ukrajiny, nemá. Rusko chce kontrolovat ruskojazyčné regiony na východě a jihu Ukrajiny, které se snáze smíří s vládou Ruské federace nad svým územím.
Je škoda, že před začátkem války nedošlo mezi Ruskem a Západem (reprezentovaným zejména USA a NATO) k dohodě, která by vyloučila Ukrajinu z účasti na vojenských paktech zaměřených proti Rusku a současně zajistila, v duchu Minských dohod, autonomii v oblastech s převahou ruského obyvatelstva.
Jiří Paroubek