Sedmero největších historických tajemství

Těchto sedm tajemství nenechává klidným nikoho, kdo má rád historii a (ne)vysvětlitelné záhady. Pojďme po stopách největších historických otazníků, nad nimiž si lámou hlavu vědci – a často se o nich i dokážou poměrně zdařile přít…

Egyptské pyramidy

Lidé si stále lámou hlavu, jak mohla starověká civilizace postavit tak obrovské monumenty s takovou matematickou přesností, která byla na tehdejší dobu podivuhodná. Pyramidy jsou posledním ze starověkých sedmi divů světa, který přežívá až do dnešní doby. Největší z pyramid na planině v Gize je Velká Chufuova (Cheopsova) pyramida, která je vysoká 145 metrů a zabírá 13 akrů půdy. Základna pyramidy by údajně pojmula i Baziliku svatého Petra v Římě, katedrály ve Florencii a Miláně, Westmenister Abbey a Katedrálu svatého Pavla v Londýně. Přestože o účelu i vzniku egyptských pyramid koluje řada mýtů, které jsou označovány jako nevědecké, shoduje se vědecký svět na tom, že se jednalo o hroby králů. U některých pyramid je jedna a více dalších, menších pyramid, které někdy sloužily jako hroby manželek. A ony zmíněné nevědecké teorie? Vesměs vycházejí z toho, že aby mohli středověcí lidé takové monstrózní stavby postavit, musela by být tato civilizace geniální. A protože se najdou tací, kteří tvrdí, že v té době nebylo nemožné postavit tak symetrickou stavbu, není divu, že na scénu přicházejí i oblíbení mimozemšťané.

Stonehenge

Obrovský kamenný kruh, jehož původ a účel se zatím vědcům nepodařilo zcela objasnit, stojí na pláni u Salisbury asi 130 kilometrů jihozápadně od Londýna. Podle správkyně objektu Sary Luntové toho zbývá hodně k objevení, protože se zatím odkryty jen necelé dvě třetiny místa. Stonehenge, který je na seznamu světového dědictví UNESCO, ročně přitahuje na milion návštěvníků. V tomto místě otevřeli i muzeum, které mapuje historii objektu. Není to tak dlouho, co archeologové z univerzit v Birminghamu a Bradfordu dospěli s pomocí moderních technologií k překvapivému závěru, že známá megalitická stavba nestála v krajině jako osamělý monument, nýbrž že byla obklopena nejméně 17 dalšími svatyněmi. »Tohle radikálně mění náš pohled na Stonehenge. V minulosti jsme byli toho názoru, že Stonehenge bylo osamocené, ale tak to nebylo… šlo o něco obrovského,« popsal objev vedoucí projektu Vince Gaffney.

Ďáblova bible

Ďáblova bible, latinsky Codex gigas, vznikla na přelomu 12. a 13. století v benediktinském klášteře v Podlažicích u Chrudimi. Ve středověku byla přirovnávána k sedmi divům světa. Lidový název Ďáblova bible získal rukopis díky postavě čerta vyobrazené na jedné z jejích stránek. K obrázku se váže legenda, podle níž ďábel pomohl neobyčejně rozsáhlý text sepsat jednou člověku – mnichovi, který zhřešil – později známému jako »Velký písař« za jedinou noc a zachránil ho tak od smrti, kdy měl být zazděn nadosmrti, pokud dílo nezvládne sepsat. A proto se objevuje v knize i ona postava ďábla… Ve skutečnosti by však někdo, kdo by něco takového před 800 lety napsal, musel být abnormálně zručný. Odborníci se dnes shodují, že – i podle písma – Codex gigas sepsalo více autorů. Ještě zajímavější však je, že i přes pověst o pekelném původu nebyl Codex Gigas nikdy zatracen inkvizicí, ale naopak se stal středem zájmu učenců i milovníků umění a kuriozit. A dodnes se vědci o tajemství Ďáblovy bible přou… 

Svatý grál

Když blahosklonně pomineme fakt, že historická osoba Ježíše Krista je záhadou samou o sobě, můžeme se vydat po stopě relikvie, která s ním úzce souvisí a rovněž zaměstnává archeology, historiky i teology. Svatý grál je pohár či nádoba, ze které údajně pil Ježíš Kristus při Poslední večeři. Tato relikvie má mít zázračnou moc a po celá staletí po ní lidé pátrají. Podle nejstarších legend Josef putoval s Máří Magdalenou do Francie. Grál zde měl chránit rytířský řád templářů. Podle jiné legendy Svatý grál i s Josefovou rodinou dorazil do Glastonbury ve Velké Británii, kde byla založena první britská křesťanská obec. Odtud se odvozuje přítomnost grálu na Artušově kulatém stole. V dnešní době bývají jako svatý grál označovány nedosažitelné předměty nebo myšlenky, které se snaží člověk vyzkoumat nebo rozluštit, čímž by měl dosáhnout zásadního pokroku. Dávné tajemství však baví nejen odborníky, ale i filmaře, kteří o svatém Grálu již natočili řadu slavných děl počínaje Indiana Jonesem a konče Šifrou mistra Leonarda, která na základě slavné knihy Dana Brownea přichází s revoluční teorií o tom, že svatý Grál není nádoba, ale neúprosné tajemství, které převrací na hlavu celé křesťanství. Podle něj byla Marie z královského rodu a Ježíšovi potomci existují dodnes…

Archa úmluvy

A opět se dostáváme k legendárnímu filmovému archeologovi, tentokrát k dílu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy. Nicméně, hledání cenného atrefaktu se objevuje hojně i v dobrodružné literatuře, filmu a počítačových hrách. Archa úmluvy byla truhla obsahující nejcennější židovské náboženské předměty: Desky zákona s desaterem, Áronovu hůl a manu. Její popis je součástí 25. kapitoly biblické knihy Exodus. Izraelci ji brali do bitev, jelikož podle pověstí vždy, když jste drželi skříňku, šlo o bitvu vítěznou. Měla obsahovat světlo a oheň, který si mohli lidé brát. Poté co byla archa ukradena z původního místa a převezena, následovala vždy na tom místě nějaká pohroma. Uchovávána byla v Jeruzalémském chrámě a ztratila se po zničení chrámu v roce 587 př. n. l. Etiopské legendy vypráví o jejím přenesení Menelikem do Aksumu, hlavního města Etiopie, kde se stala jedním ze základních pilířů tamní křesťanské církve. Před zničením chrámu v 16. století fanatickými muslimy byla archa úmluvy údajně přenesena do bezpečí na jeden z ostrovů na jezeře Tana. Její stopy jsou však nejasné, navíc se hovoří o tom, že archu mohl zakopat ve svém hrobě již král Šalamoun. A tak nelze ověřit ani to, zda platí, že když ji vezme někdo z nečistou duší, vyvolá tím pohromu…

Atlantida

O nalezení legendárního ostrova Atlantida, na kterém se v období 10 000 let před naším letopočtem vyvinula vyspělá civilizace, se pokouší již celé generace badatelů a dobrodruhů. O existenci tohoto mytického kontinentu se dodnes vedou spory, jelikož jediným zdrojem informací jsou Platónovy spisy, ve kterých se zmiňuje o atlantském státu a dobyvačných válkách s Atéňany. Podle filozofa však celá atlantská kultura zanikla po zemětřesení kolem roku 9600 před naším letopočtem, kdy se údajný kontinent potopil pod hladinu moře. Někteří vědci tvrdí, že v dané době nemohla vzniknout tak moderní civilizace, a označují Atlantidu za zdařilý Platónův výmysl se snahou ilustrovat ideální státní zřízení. Ovšem pozor, prý byla nedaleko Kanárských ostrovů objevena pravidelná síť drah, která svým umístěním odpovídá jedné z možných lokací bájného města Atlantidy. Podle expertů, kteří při průzkumu mořského dna údajné »ulice« zaznamenali, jde o architektonické dílo vytvořené člověkem. Právě lokace dle někdejších zeměpisných definic je potíž sám o sobě. Atlantida se měla nacházet ve vnějším oceánu za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv). Řekové Atlantský oceán považovali za světový oceán obepínající tři kontinenty – Evropu, Afriku a Asii. Podle této definice tedy Atlantida mohla ležet kdekoliv mimo Středozemní moře, od Švédska po Indii.

Turínské plátno

Turínské plátno je relikvie, o níž se zejména v katolické církvi traduje, že je plátnem, do nějž krátce po ukřižování bylo zahaleno tělo Ježíše Krista, poté co jej z kříže sňali Josef z Arimatie a Nikodém. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie od roku 1578 uchovávána. Pro věřící je na záhadné látce otisk Kristova těla a krev z ran, které utržil při bičování, mučení a ukřižování. O jeho autenticitě dosud panují spory. Vatikán ho nazývá významným symbolem Kristova utrpení, k jeho původu se však zatím nevyslovil. Teoriím o autenticitě plátna nahrávají například použitý materiál, způsob tkaní, otisk mince z roku 29, použité k zatlačení očí mrtvého, a přítomnost pylu a otisků endemických druhů rostlin. Najde se však řada kritiků, kteří tvrdí, že se jedná o středověké falzum. Vědci uhlíkovou metodou již v roce 1988 zjistili, že plátno zřejmě pochází ze středověku, z 13. nebo 14. století. Někteří na to nicméně namítají, že datování může být zkreslené znečištěním a požadují analýzu většího vzorku. To však Vatikán odmítá. Proč? Bojí se snad závěrů opravdu nestranných a nezávislých odborných analýz? Testy navíc nevysvětlily ani to, jak se na plátno dostal otisk muže s ranami podobným těm, které dle bible utržil Kristus. Na konci roku 2009 vatikánská vědkyně na základě zkoumání nápisu na plátně oznámila, že bylo užito na zakrytí Ježíšova těla. Důkazy však chybí, a tak můžeme i o Turínském plátně hovořit jako o jedné z největších historických záhad…

Markéta Bodláková