Sedím po letních týdnech doma a prohlížím fotografie z návštěvy Šumavy a Pošumaví, odkud pocházejí naši předci. V parném létě jsme byli nahoře »na pláních«. Fotoaparát zachytil Prášily s cestou na jedno ze šumavských jezer – Prášilské, Antýgl a kameny, jež staletí bombarduje svými vodami Vydra, téměř rovinu mezi Modravou a Kvildou i s cestou k jinému horskému jezeru – Plešnému. Na snímcích jsou tušit slatě, vidět stromy v pozadí a těsně před námi je polní kvítí zářících všemi barvami. Je tu klid, jen ptáci létají v povětří. Lze zahlédnout i několik kravek pasoucích se u vzdálené samoty… Jen ty čmeláky, kteří kolem nás létali, člověk nemůže slyšet. To zachytit totiž náš fotoaparát ještě neumí. Je tady mír. Jak dlouho, jestliže v čele našeho státu je tak bojechtivý vládní tým?
Před osmdesáti pěti lety v červenci zde také mohlo být klidno, ale šlo o klid před bouří. Stačilo jen posunout se o další tři měsíce a nikdo by to tu nepoznal. Vlastně poznal, jen kraj zůstal stejný. Jen lidé se změnili.
Odložil jsem své fotografie a vzal do rukou jiné, které mám ve své archívu…
První… jsou na něm českoslovenští vojáci pod jakousi skalkou. Na ní je umístěn nápis Republiku nedáme. Někteří stojí, jiní sedí na spadlých kamenech. Úsměv a odhodlání lze rozeznat. Je konec září a nezdá se, že by byla už zima.
Druhá… je na něm čtveřice mužů. Daladier, Chamberlain, Hitler a Mussolini. Jednání bylo ukončeno a stvrzeno podpisy. Prý udělali vše pro zachování míru.
Třetí… prezident Beneš za stolem. Za ním knihy, před ním akta. Ustaraný pohled. Zná výsledek Mnichova. Musí rozhodnout. Společně s vládou pak rozhodne. Přijímá podmínky přijaté o nás bez nás.
Čtvrtá… vůz naložený věcmi se smutným vozkou připraveným se vydat na dlouhou cestu. Za ním na domě už visí říšský prapor, i když ještě několik hodin tady je Československo. Nahoře na složených zavazadlech sedí dvě děti. Jediný kůň čeká na povel či zapráskání bičem.
Pátá… generál Wilhelm von Leeb v čele svých vojsk se zastavil na hranici 1. a 2. linie obsazování. Tu první už jeho vojáci obsadili. Dívá se dalekohledem na pláně Šumavy, aby sem s nimi vstoupil zítra. Přesně podle mnichovského harmonogramu. Je ve slavnostní uniformě. Ví, že v dalších dnech bude vydána pamětní kniha zaznamenávající »osvobození sudetoněmeckých bratří«. Mám ji, ale celou ji prohlížet nechci. Československé vojsko Leeb vidět nemůže. Stáhlo se ještě v noci dál do vnitrozemí.
Šestá… němečtí vojáci stojí v řadě před polní kuchyní. Jsou veselí. I ze snímku je zřejmé, jak žertují. Zítra, druhého října se už budou moci napít plzeňského v některé z hospod v Rehberk (v Srní) či v Madr (v Modravě) anebo dokonce v Bergreichenstein (v Kašperských Horách).
Sedmá… Češi se zavazadly odcházejí pěšky z horských vsí dolů do Stach, Nezdic, Malče, Šimanova, aby pak dál pokračovali někam do vnitrozemí. Velká část neví, kam se uchýlí. Snad proto fotograf zachytil jen řadu zad žen obtěžkaných zavazadly a kolem nich jejich děti.
Osmá… Smutný odchod československých vojáků. Jdou se svou výzbrojí ve vyrovnaných řadách. Zklamání je vidět v obličejích. Rozkaz byl jasný: Odtáhnout z hranic. Ten mnohé rozplakal, další ve skrytém zoufalství mysleli na to, co dál.
Devátá… Pořízená jen o několik hodin později. To už se Leebovi vojáci posunovali do obydlených prostor. Na snímku jsou sudetoněmecké ženy, jak se vztyčenou pravou rukou a otevřenými ústy vítají »osvoboditele«. Snad ona ústa právě volají Sieg heil či Heil Hitler.
Desátá… Kašperské Hory. Náměstí. Všude vlají prapory s hákovým křížem. Náměstí je plné lidí. Uprostřed davu němečtí vojáci s polní kuchyní, kteří nabízejí eintopf. »Hladové« sudetoněmecké ženy musí přece dostat najíst, když je Češi léta trápili hladem a nutili žít v nesvobodě.
Jedenáctá… ta sem nepatří. Je pozdější. Ze zákopů u Leningradu. Tady se ten samotný generál Wilhelm von Leeb, velící zdejším vojskům, pokouší vymyslet, jak se probít do hrdinského města. Blitzkrieg je už v zákopech plných bláta a později i neustále mrznoucího sněhu zapomenut. Přesto, že celá Evropa nacistickému Německu dodává zbraně, střelivo a potřebný materiál. Wehrmachtu k odhodlání nepomohou ani tablety s látkou na bázi pervitinu, šňaps či »hrdinská píseň Horst-Wessel-Lied«. A von Leeb? Nedokázal prorazit. Proto s ním byl Hitler nespokojen. Odvolal ho. Nebylo to však nic platné. Ani jeho následovník maršál Georg von Küchler neuspěl. Také tady, i když to stálo na šest set tisíc obětí sovětských občanů, drank nach Osten skončilbídnou porážkou. I zde jistě nemálo sudetoněmeckých mužů padlo »hrdinskou smrtí«.
Poučné, že…
Jaroslav Kojzar
Ta „skvělá“ první republika nebyla suverénním státem, ale fakticky francouzským protektorátem. A jako se svým protektorátem s námi Francie naložila…
Také jsem si letos projel část Šumavy a objevil Prachatice ,kde jsem ještě nikdy nebyl.Nádhera.Zpět k minulosti.Nevím jak dlouho by bránili naši vojáci západní hranici ,ale podle německé akce a získání Francie ,by se něco podobného stalo i nám. Budovat Řopíky bylo jen hloupé opisování od Francie. Nám může jít k duhu jen přátelství s Ruskem i ve vojenské otázce a já věřím, že se tak stane ,vždyť dnešní hloupá politická zabedněnost přesvědčí i váhající voliče.