Patnáctý listopad roku 1938 začal tichem. Velikým tichem. Celá Praha jako by zmrtvěla. Oblékla se do smutku a čekala. Nač vlastně čekala? Čekává se na smutek anebo ještě větší smutek. Či dokonce, zavinil-li někdo naši bolest, na odvetu? Těch otázek bylo moc. A při tom všechno se vlastně vtěsnalo do jedné jediné: Proč?
Ano, proč musel zemřít student, který 28. října jen manifestoval své právo na republiku, na svobodu, svou hymnu a svůj národní prapor? Na klidné demonstraci, kterou napadali nacističtí bijci. Dokonce i uniformovaní. Výsledkem byl jeden mrtvý, a jeden těžce zraněný – Jan Opletal. Snaha zachránit ho, nevyšla. Zemřel po několika dnech.
A jeho kamarádi? Měli přece právo se s ním rozloučit. A nejen oni. V onom 28. říjnu byla v ulicích celá Praha. Kdokoli mohl být zastřelen. Tak ticho onoho 15. listopadu, všedního dne roku 1939, probudilo podzimní hlavní město, už nikoli republiky, ale protektorátu Böhmen und Mähren. Večer před ním zástupci studentů jednali s pražským policejním velením. Slíbili klidný průběh aktu, dokonce bez projevů a církevních aktivit. Jan Opletal byl z Moravy, Olomoucka, tam v oné době do mnohého stále mohl promluvit farář. Přesto také církev se zdrženlivostí souhlasila. V ulicích však byly stejně stovky, tedy pět set sedmdesát uniformovaných policistů. Kolik neuniformovaných, nebylo nikdy zveřejněno. Nacistické bezpečnostní síly se zatím stáhly. Zatím.
Tělo s rakví bylo umístěno v kapli Hlávkovy koleje, kde Opletal bydlel. V osm třicet se otevřely dveře kaple a studenti, jeden za druhým, mu mohli ještě tři čtvrtě hodiny chodit vyjádřit úctu. Dívky se slzami v očích, chlapci možná se zatnutými pěstmi. Pak rakev odnesli na Albertov, kde byly budovy českých vysokých škol. Tady ostatky přeložili na automobil, jenž měl projet Prahou na Masarykovo nádraží, odkud měly vlakem za doprovodu delegace spolužáků odejet na Moravu, aby v Nákle, odkud Opletal pocházel, byly uloženy do země. Tady už i místní kněz mohl kropenkou pokropit do rodinného hrobu umísťovanou rakev. U toho však již bylo gestapo a zatýkalo. Šlo o první zatčené připsané k 17. listopadu.
Stále však byl listopad patnáctý. Praha se po odjezdu poledního vlaku směrem na východ najednou začala probouzet. Malé hloučky studentů Pražanů se shromažďovaly na různých místech v jejím středu. Perštýn, Václavské náměstí, Národní třída, právnická fakulta… zpěv revolučních a vlasteneckých písní. Nakonec střetnutí s menšími nacistickými a českými fašistickými bojůvkami. Jen u práv zasahovala jednotka SS.
Večer už byl klid před bouří. O této bouři však zatím nikdo nevěděl, pokud tím slovem »nikdo« nemyslíme K. H. Franka, protektora von Neuratha, generála Fredericiho, Hitlera a další berlínské pohlaváry. To však bychom se museli posunout o dvacet čtyři hodin dopředu, do 17. listopadu.
Jen připomeňme, že onen den byl jedním z počátečních článků řetězu, které měly následovat. Prvním byl však Mnichov. Zrada našich »nejlepších přátel«, která všechno začala. Pak přišel 15. březen 1939, koncentráky a vězení gestapa, Heydrichova éra, plán na likvidaci českého národa, převýchova mládeže ve smyslu »nové Evropy« a »nového řádu«. Ale o tom všem až příště.
Dnes nám musí stačit připomenutí toho, co bylo prvopočátkem likvidace české inteligence, a zároveň toho, že šlo o poslední organizovaný masový pokus o revoltu před obdobím osvobozování. Zbylá léta zaplňovaly koncentráky, represe, ponižování a pokus o odnárodňování v zájmu jednotné velké Evropy tehdy vedené Německem. Na počátku k tomu sekundovaly ještě Anglie, Francie a Itálie.
15. listopad 1939 je zatím ve stínu toho sedmnáctého, ale nemělo by to tak být, protože byl svázán nejen s 28. říjnem 1939, ale pochopitelně také s tím, co přišlo onoho 17. listopadu a po něm.
Jaroslav Kojzar