Ano, od nedělního rána opět hoří lesy Národního parku České Švýcarsko (NPČŠ). Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, boj s ohněm pokračuje, shořelo již i několik domů na Mezné (šíří se zvěsti o létajících ohnivých koulích), oheň pronikl i do sousedního Národního parku Saské Švýcarsko, ohrožena je i velká Pravčická brána a chata Sokolí hnízdo, ráno dým z lesních požárů v NPČŠ vyděsil i mnoho obyvatel Čech, ale situace se mění od hodiny k hodině. Sice už to vypadalo na likvidaci živlu, ale pak vítr udělal své a oheň se rozjel do mnohem většího rozsahu. Bylo nutné evakuovat poměrně rozsáhlé území.
V každém případě je třeba poděkovat hasičům, kteří v těžkém obtížně přístupném terénu za sucha a vedra srdnatě bojují s běsnícím živlem.
Není to zdaleka poprvé a podle všeho také ne naposledy, co se v lesích NPČŠ bojuje se zhoubnými požáry. Příčinou požáru je zřejmě opět hrubá lidská neopatrnost, u některých tolik oblíbená lhostejnost, bezohlednost, kořistění, hazard. Rozdělávání ohňů v lese je dlouhodobě zakázáno, stejně tak kouření v lese. Ale vykládejte to lhostejným »konzumentům« přírody. Jistě, k požáru vydatně přispívá horké suché počasí a kontroverzní správa národního parku.
Rébus národního parku
Zvláštností NPČS je jeho rekordní lesnatost – asi 97 procent. Problém je, že podle starších údajů tuto lesnatost tvoří asi z 60 % nepůvodní smrk, z 30 % invazní borovice vejmutovkou a jen asi z 10 % domácí listnáče, které do daného prostředí patří. To klade na správu NPČŠ, vyhlášeného v roce 2000, vysoké nároky. Nahradit 90 % nepůvodních porostů domácímu druhy je úkol na dvě stě let, na dvě smrková obmýtí. Po vzniku NPČŠ byl vypracován a schválen plán péče o něj, který předpokládal konverzi nepůvodních lesních porostů na přirozené během asi 90 let.
Bylo to odvážné, leč skutečnost byla ještě mnohem horší, než čekali škarohlídi. Kdyby se ale podle tohoto dokumentu postupovalo, bylo by problémů ochrany přírody v NPČŠ podstatně méně. Tragédií bylo, že ekologičtí dogmatici přišli s požadavkem bezzásahového režimu na co největší části území národních parků. Nejprve jej brutálně prosadili v NP Šumava, zákon nezákon. Výsledkem bylo nepřekvapivé, podle nich dokonce žádané, sežrání velké části vesměs nepůvodních šumavských smrčin kůrovcem a zásadní podlomení mimoprodukčních funkcí lesů na Šumavě, zvláště pak ožehavé funkce vodohospodářské a klimatické. Jinak řečeno, regionální ekologická katastrofa.
Taková politika nakonec pronikla i do Národního parku České Švýcarsko. Podnět k ní údajně daly ničivé lesní požáry, způsobené zpravidla neukázněnými návštěvníky. Pracovníci správy NPČŠ je s odstupem několika let vyhodnotili jako přínosné pro národní park a zejména jeho biodiverzitu. Biodiverzita se opravdu mohla po těchto požárech zvýšit. Problém je, že na vyhořelých lesních pozemcích došlo také k destrukci mimoprodukčních funkcí lesů. Destrukce protierozní funkce lesů je ve strmých soutěskách Českého Švýcarska věc tuze zlá.
Když dílem v důsledku monokulturních lesů, pěstovaných podle koncepce z dob Marie Terezie, dílem v důsledku totálně zpackané transformace lesního hospodářství v Česku, kterou ale ekologové příliš nekritizovali, dílem v důsledku sílících klimatických změn (narůstající teploty, vedoucí k letním mnohem větším vedrům a suchům proti minulosti), dílem v důsledku brutálního prosazování divočiny, začala velká (bezprecedentní) kůrovcová kalamita v českých smrkových lesích, rozhodla se správa NPČŠ ponechat tamní smrkové lesy na pospas kůrovcům, bez ohledu na 90 letý plán konverze druhové skladby lesů. Za velkého sucha 2014 – jaro 2020 kůrovec tedy nelenil a sežral zde podstatnou část smrkových lesů. Správa NPČŠ ponechala uschlé smrčiny na místě s výjimkou míst, kde ohrožují turistické stezky.
Nastal efekt »ekologického hospodaření«, dobře známý z nedávných obřích lesních požárů na jihozápadě USA. Zatímco za indiánů tam hořelo často, ale hořely vesměs jen malé plochy, po převzetí správy ochránci přírody počátkem 20. století nastolili politiku nezasahování. Staré dříví se v lesích začalo hromadit. Když v posledních letech přicházela stále větší a ničivější letní vedra a sucha, stačilo ke vzniku a následnému rozvoji obřích, těžko zvládnutelných lesních požárů málo. Na stejný problém narážejí hasiči při hašení současného požáru v NPČŠ. Množství uschlých smrků ve stoje i v leže velmi dobře hoří, zvláště za sucha a vedra.
Díry v zákoně o ochraně přírody a krajiny
Jinak velmi dobrý, bohužel v praxi často nedodržovaný zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny má jisté systémové defekty: vůbec neřeší »bezzásahový režim« a neuvádí, že bezzásahový režim neznamená omezení hubení invazních druhů (nepůvodních, rychle se šířících a naše domácí ekosystémy ničících druhů rostlin a živočichů). Občasný zásah proti invazním druhům pod rouškou tmy (jdeme v noci, nejsme však zloději, ale komise), je nedůstojný státní ochrany přírody, ale na vině je děravý zákon a dlouhodobé hrubé podceňování boje s invazními druhy v Česku. Od 1. 1. 2022 je konečně účinná evropská směrnice o potírání invazních druhů. O jejím dodržování si ale není třeba dělat iluze.
Jan Zeman