S Petrem Kotvaldem o hitech, snech, lásce, ale i covidu či českých rádiích

Petra Kotvalda netřeba příliš představovat. Zpěvák, který začal svou kariéru v roce 1981 díky Karlu Vágnerovi a jeho orchestru, a to po boku Hany Zagorové a Stanislava Hložka, učinil o pět a půl roku nato zásadní rozhodnutí, když se vydal na sólovou dráhu. A tam se mu daří do dneška. Není to ale vždy jednoduché, o čemž by mohl vyprávět v souvislosti s covidem, zrušenými koncerty, ale i prazvláštním přístupem některých rádií. Přesto mi kladl na srdce, ať rozhovor vyznívá pozitivně. Protože pozitivní nálada sálá i z jeho písní, dodávám já…

Naše interview začnu možná trochu netradičně. Petře, vy jste za ta léta v showbyznysu absolvoval spoustu rozhovorů. Řekněte, co byla ta nejotravnější otázka, na níž jste musel či musíte opakovaně odpovídat?

Myslím, že ze všeho se dá vylhat (smích). A když je nejhůř, dá se říci: »No comment«. Ale musím přiznat, že jste mě tou otázkou na úvod docela zaskočil. Zkrátka, nemám favorita mezi neoblíbenými nebo otravnými otázkami.

Tak se zeptám ještě na něco podobného, ač jiného. V časopise Stadion kdysi byla nepsaným pravidlem otázka »Co jste ještě neřekl žádnému novináři?«…

No vidíte, beru zpět, tak zrovna tohle je pěkná blbost! Takže jste si sám odpověděl na tu předchozí otázku (smích).

Víte, je fajn, když je novinář připravený. Pak je mi hned sympatičtější a celý rozhovor mě víc baví. Díky tomu si mnohdy vzpomenu na věci, které mám zasunuté někde vzadu v mysli, a kdyby mě svou šikovností nenamotivoval, tak je ani nevyslovím. Nedávno se mě jeden váš kolega novinář ptal, jestli také už nenapíšu knížku. Samotného by mě to ani nenapadlo, ale možná by se, s něčí pomocí, dala napsat.

Víte, na jedné straně děláme PR rozhovory, které jsou vlastně propagací aktuálních aktivit, že jste něco nazpíval a že něco vyšlo, a pak na druhé straně takové, kdy otázky jdou do morku kostí. Mám pocit, že na ty v dnešní době není tolik prostoru. Je to skoro jako s písničkami. Začínám mít pocit, že příběhy v písních jsou vlastně zbytečné. Že dřív jsme daleko víc vyprávěli, daleko víc sdělovali – a měl jsem pocit, že s tím, co jsem zažil a pak popsal v hudbě, se může někdo ztotožnit. Jako by na něco takového dnes nebylo místo. A navíc, točit celá alba začíná být skoro bláznivý luxus, když jsou jejich prodejní čísla obecně nízká. I když ne tak docela. Adele jich prodává desítky milionů… Ale to jsem asi odbočil.

Ani ne, naopak jste mi docela nahrál na otázku. Není podle vás škoda, že se muzika dnes víceméně stahuje z internetu a doba takzvaných dlouhohrajících desek je něčím jako pravěkem?

I když se nám to nemusí líbit a má to svá úskalí, stahování hudby je faktem a je jistým měřítkem. Čísla, kolik lidí zhlédlo vaše video nebo stáhlo vaši písničku, tedy jistá masovost, znamenají, že to, co jste vytvořili, někdo poslouchá a že vaše činnost má nějaký smysl. Ale kouzlo to nemá, to s vámi souhlasím. Není to takové, jako když jste se s konkrétním CD pomazlil, někam jste si pro něj zašel, ušetřil si na něj – a pak jste ho mohl třímat v rukách a listovat bookletem. Pustil jste si ho v nějakém konkrétním prostředí, třeba na nějaké párty s kamarády, nebo jen se sluchátky na uších někde v koutě.

Uvědomil jsem si, jak se všechno za dobu mé kariéry změnilo. Začal jsem zpívat profesionálně v roce 1981 spolu s Hankou Zagorovou a Standou Hložkem, a až do toho roku 1986, kdy jsem se vydal na sólovou kariéru, se vydávaly převážně vinyly. V osmdesátém sedmém roce, kdy jsem vydal své první album Přísně soukromá sci-fi, už jsme říkali, že by bylo fajn, kdyby to vyšlo i na kazetě. A byla to obrovská bomba, když jsme na ní vydali album Gejzír v roce 1988. No a u Hyde Park v roce 1991, to už přicházela na řadu i cédéčka, která se nějakou chvíli doplňovala s vinyly, a pak už zůstala výhradně jenom bez nich. No a najednou jsme přešli do doby, kdy jenom sdílíme datové soubory, a vinyly se vrátily jako příjemný doplněk pro fajnšmekry nebo ty, kteří stojí jakoby mimo hlavní proud…

Na druhou stranu je fascinující, jak se mění technologie a co čas s muzikou dokázal udělat. Ale pořád platí, že člověk chce být tím, kdo je poslouchán, a tak je potřeba, aby byl i stahován. Technické možnosti jsou dnes neuvěřitelné, a když potkáte někoho, kdo má nápad a je tvůrčí, pak se to, co dělá, může v jeho rukách proměnit v zázrak. V něco nádherného.

Na rozdíl od mnoha českých interpretů máte to štěstí, že nejste zpěvákem jednoho hitu, ale že jich máte více, a stále znějí éterem. Ale pořád mi přijde, že českých písní je v rádiích málo. Jak hodnotíte jejich playlist v nynější době?

Popravdě nemám naprosto tušení, jak se tvoří hudební formáty rádií, a myslím, že to netuší ani mnozí rozhlasoví manažeři. Já už se za roky setkal i s tím, že hudební manažerka hit-rádia se stala po čase manažerkou potravinového řetězce. Přitom byla tím, kdo tvoří hudební vkus posluchačů, dá vašemu singlu zelenou nebo ne a má tak ve svých rukách osud naší, třeba roční studiové práce. Soukromá rádia s jasně stanoveným formátem mají své vize a muzika k nim určitě patří. A jestli je baví nebo se jim hodí písničky moje a mých kolegů, je jen na nich. Ostatně, na pokusech jakkoli jim vnutit písničky svých interpretů už pohořeli mnozí manažeři a vydavatelství.

Prvního června mi vyšel nový singl Tak pojď…už můžem a už za dva dny byl první v digitálních prodejích, před Žbirkou a Rammsteiny, kteří tu zrovna hráli. Pro mě je to jasná kladná zpětná vazba. Vydali jsme to momentálně nejlepší z nás. Fandové mě podrželi a vyslali mi jasný vzkaz. Zároveň jsme ve stejný den singl rozeslali i všem rádiím v téhle zemi. Jaká bude jejich reakce, zjistíme do pár týdnů.

Jak se na vás podepsala covidová doba? Bylo všechno špatně, nebo jste na těch uplynulých dvou letech našel i nějaká pozitiva?

Oblíbené Dva roky prázdnin Julese Vernea to tedy zrovna nebyly. Ty jsem miloval, ale tohle bychom si rádi odpustili. Dva roky jsme chtěli, ale nesměli. Svět se zastavil, přestali jsme se nedobrovolně potkávat a na otázku kdy a kde, jsme neznali odpověď. Ale konečně je tu léto, slunce, voda, plavky a drink na ledu. Jak zpívám: Už můžem!

Ano, váš kalendář je, jak jsem se tak díval, poměrně přeplněný. Jak se těšíte?

Já si to užiju! Pro mě je to nejvíc! Být mezi lidmi, zpívat pro ně – to je smysl mého života!

A jednadvacátého června natáčíte klip ke zmíněné skladbě Tak pojď…už můžem…

Ano, je to tak. Mám z toho obrovskou radost. Na počátku roku nás svedla se skladatelem Martinem Blažkem a producentem Arminem Effenbergerem chuť tvořit a touha navázat na tradici umění točit zábavný pop, co zní svěže. Máme hotové čtyři songy a čekat s letním singlem rok, až bude celé album, prostě nešlo. Pro klip máme už lokaci. Letiště na Plzeňsku a obrovskou halu, která má 15 000 m². A v ní se bude prohánět červený kabriolet. Když všechno dobře půjde, tak k 1. červenci, nebo alespoň k datu mých narozenin 8. července, by mohl mít klip premiéru.

Vidíte, narozeniny… V rámci svých šedesátin jste před třemi lety natočil několik nových věcí, včetně rozverné skladby Šedesát, ale já se vás zeptám úplně jinak. Jak to děláte, že vypadáte na nějakých čtyřicet?

To vůbec není pravda. Vypadám na tolik, kolik mi je, a vám se to jen zdá. Kdo ví, třeba je to tím, že se k sobě snažím chovat tak, abych si neubližoval… Ne, že by to o mně platilo vždycky, ale párkrát jsem dostal zdravotní ťafku a slíbil jsem si, že uberu.

Býváte ještě po tolika letech zkušeností před vystoupeními a koncerty nervózní?

Znervózním jen ve chvíli, kdy kolem sebe nemám tým, na který jsem zvyklý a na který se můžu spolehnout. A co se týká publika? Zdravé startovní napětí je motivující. Jinak není důvod být nervózní, protože pod pódiem jsou především ti, kteří mě chtějí slyšet a vidět. A protože to máme s publikem vzájemné, taky se na něj těším, je to pro mě za odměnu. Tak proč se strachovat? Dokonce je zábavné sledovat ty, kteří nejdou vyloženě na mě.

Jako na festivalech, plesech a podobně?

Přesně. Kromě lidí, kteří tam směřují na mě, a kteří mě chtějí slyšet, je tam vždycky pár týpků, co doprovázejí třeba své blízké, nebo jdou jen tak kolem. To je výzva! »No tak se ukaž, kamaráde!« A po chvilce vidíte, jak se pohupují, pak zvednou ruku, a nakonec si i zařvou Gejzír nebo Mumuland. To je bašta (úsměv)!

V roce 1986 jste opustil populární projekt a dal se na sólovou dráhu. S ohledem na cíle, které jste si tehdy dával, byl by ten mladý Petr Kotvald spokojený, kam to postupem času dotáhl a co dokázal? Třeba kdyby měl v onom šestaosmdesátém věšteckou kouli…

Radost je základ. Sny jsou nutnost a cíle fajn. Ty se mění v čase. Omezuje nás prostor, některá naše, a i neovlivnitelná rozhodnutí, zdraví, ale také události, které se v daném prostoru odehrají. Zažil jsem skvělý nástup v osmdesátkách a skvělá devadesátá léta. Další velkou vlnou byl rok 2001, kdy jsme díky Mumulandu oslovili novou generaci posluchačů. Písničky Jindry Parmy a Pavla Cmírala mě dokázaly opakovaně dostat zpět na vrchol pro jiné publikum. Celou kariéru a každé vystoupení lemuje obrovská radost z toho, co dělám. A z toho, že mohu být s lidmi, s nimiž se cítím nejlépe. Na jevišti i mimo něj.

Ve vaší tvorbě hraje zásadní roli láska. Už jen v názvech písní. Milujem se čím dál víc. Už po nás, lásko má, jdou. Ukradnu tě lásko. Milujeme… Co pro vás vlastně láska v životě znamená?

Samozřejmě, láska je něco, po čem toužíme snad všichni a po celý život. Myslím, že je to přímo životní nutnost. A přitom je láska nehmatatelná. Ale ta bolest, když je raněná! A ta euforie, když nás potká. A těch přídomků, které může mít. Od platonické, přes žhavou, horoucí, až po nešťastnou. Je to něco, co ovlivňuje naše životy, k čemu se upínáme a co opěvujeme – konkrétně my umělci. Je to zvláštní, ale nějakých devadesát procent mé tvorby je o lásce nebo se k ní nějakým způsobem obrací. Bez lásky to zkrátka ani dál nepůjde.

Na prahu léta zní tato otázka divně, přesto ji položím. Petr Kotvald a vánoční turné – to jsou pro mě synonyma. Jenže v covidových letech Vánoce hrajou glórijá ani další sváteční skladby nemohly zaznít. Plánujete letos vánoční šňůru, nebo s ohledem na tradiční drsné virové podzimy raději zůstáváte při zemi?

Vánoce hrajou glórijá budou! Snad už nikoho nenapadne nás všechny tak zásadním způsobem omezovat. Bojím se, že atmosféra strachu z covidu, raket, plynu nebo bůh ví z čeho, má navrch. Hlavně, aby to takhle nebylo i s našimi láskami a přátelstvím. Mohlo by se nám taky stát, že se nebudeme chtít potkávat, a co by bylo ještě horší, že by nebylo o čem zpívat.

Petr Kojzar