Naše symboly a první známka

Symboly jsou symboly, zvláště pak, když vycházejí z tradic. Je 18. prosince 2023, před sto pěti lety naši předkové, naši praprarodiče či prarodiče, dostali veliký dar. Napřed svobodu – to bylo 28. října, pak něco, co mělo jejich rozhodnutí stvrdit.Pro ty, pro něž je dnes darem modrá vlajka s hvězdičkami a případný úspěch kontraverzního a málo pravdě odpovídajícího filmu Bratři v americkém Oscarovi, nebude ten mnou míněný dar mnoho znamenat. Jak víme ze současných vědomostních soutěží, dnešní mladí lidé znají lépe, kdo je Lady Gaga, než třeba co byla Osma a proč zemřel Karel Čapek. Vědí hodně o »agentu 007«, ale málo o hrdinech protinacistického odboje, anebo celý soubor nepravd. A běda, kdybyste se zeptali na jméno prvního českého krále či třeba, kdo napsal hudbu k naší národní hymně. Přitom jde mnohdy o symbol. Našeho národa, jeho historie, dokonce jejich bytí.

Symboly napomáhaly ve svých dobách vytvářet společnost, podporovaly vlastenectví (mimochodem, není pro mne vlastencem, kdo přede mnou mává praporem evropanství a češství je pro něj jen závažím na noze). Takovými symboly či třeba vzory, jež vzbuzují pýchu, mohli být lidé – Hus, Žižka, Karel IV., král Jiří, Václav Budovec z Budova, ale i písně Kde domov můj a někdy dokonce Hej, Slované, či korunovační klenoty a Pražský hrad. Mohly a stávaly se. Nemohou za to, že často musí ustupovat novým momentálně vyzdvihávaným »svatým« a že nám současná moc vsugerovává podle pokynu našich amerických přátel »jedině správné chápání dějin« a vytvořila si k tomu dobře placený aparát a schéma, které když překročíme, dopustili jsme se provinění, za něž můžeme, nebo dokonce jsme, potrestáni.

Takže – dnes je 18. prosince a před sto pěti lety se zrodil další symbol. Byla jím první československá poštovní známka a na ní byly zobrazeny Hradčany. Nyní někteří hnidopychové kritizují to, že v pozadí vychází Slunce. To je prý ahistorické, ageografické. Navíc z východu nemůže přijít naděje, tam je nepřítel, který ohrožuje naší svobodu a začlenění do Evropy. Jak vidno, hůl, když se chce psa bít, se vždycky najde.

Tehdy však obojí bylo symbolem. Jak Pražský hrad, tak Slunce vycházející národu. Autor, český malíř Alfons Mucha, si zvolil tento námět. A udělal správně. Neměl to jednoduché. Ani čas k vymyšlení kompozice nedostal. Přišli za ním… nezapomeňme, že válka stále nebyla ukončena a ještě několik dnů se na frontách střílelo…, z Národního výboru, tehdy vedeného Švehlou, za spoluúčasti Rašína, Soukupa, Stříbrného a Šrobára, a požádali ho, aby vytvořil návrh na první československou známku. To bylo 30. října. Stát už existoval, ale o tom, jaká bude jeho forma, se ještě definitivně nerozhodlo a teprve v ten den se Martinskou deklarací Slovensko plně přihlásilo k Československu.

Švabinský byl jistě zaskočen, ale nezaváhal, i když termín pro návrh byl šibeniční: 24 hodin. Byl vlastenec. Pracoval již šest let na slavné Slovanské epopeji, díle, jaké nemá obdoby nejen ve slovanských zemích. Mistrnému secesnímu cyklu se měl teprve za několik let obdivovat celý svět a obdivoval. Tady však šlo o zakázku, která se měla stát jedním ze symbolů nového státu a ani Mistr, na něhož dopadala část slávy Sarah Bernhardové, jehož plakáty znala nejen celá Paříž, nemohl odevzdat druhořadé dílo. Ani námět mu nedali. Však si s tím nějak poradí.

A tak ho čekala noční práce. Napřed zvažoval vytvořit portrét Jana Husa, pak ho napadl letící sokol, ale ani jeden z těchto námětů nebyl spojen s počáteční státností českého národa. A svatý Václav? Ne, v žádném případě. Katolická církev byla až příliš spojená s Habsburky. Přišly mu na mysl další a další varianty. Nakonec se malíř přiklonil k Pražskému hradu. Byl majestátní. Vskutku symbolický a Slunce za ním mělo zpodobňovat rozlet národa, a kolem lipové listí, další ze symbolů národa. Druhý den odevzdal návrh. Byl okamžitě přijat. Když dozníval poslední výstřel Velké války, rytci už pracovali na předložené variantě, jež později byla ještě upravována a odchylky na ní jsou dnes dokonce bohatstvím a pýchou sběratelů.

18. prosince 1918 byla první z řady »hradčanských známek« vytištěna. Byla to zelená pětihaléřovka. Postrádala ještě označení »h«, protože nikdo nevěděl, jak se vlastně mince budou nazývat. Stačila tedy »pětka«.

Od té doby vyšly miliony známek, kde lze číst slovo Československo, či po rozdělení státu Česká republika. Šlo o umění, které je snad nejvíce snadné ideologicky zneužít. Dělala to každá doba. Ta první československá známka je ovšem také ideologická. Nemohlo tomu být jinak. Odvolávala se na odkaz českých králů, české státnosti a ohlašovala, zmíněným Sluncem, že český národ »neskonal«, ale nadýchává se k veliké budoucnosti.

Tehdy si nikdo nepřál, abychom se rozplynuli ve »vodách« těch nejsilnějších Evropanů a abychom své já prodali »za třicet stříbrných«, protože nás »milostivě« vezmou mezi sebe. To se stalo až v době eurounijní. Jak se ovšem ukazuje, postupným vysáváním a odnárodňováním bychom se krok za krokem měli stát otloukánkem celé bruselské Evropy. Zatím jsme v etapě, kdy nás jejich řetězce vysávají cenami a svými opatřeními nás mocní z Bruselu ženou do dalších inflačních vln. To ostatní se teprve chystá. Stále však stačí jen měnit ceny energií a vymlouvat se na válku na východě, a dotkne se to všech. Jen dividendy akcionářům měnit nelze.

A ti, co se brání, jsou ponižováni. Dokonce za pomoci jedině »pravé« církve. Být věrný svému národu je totiž trestuhodné a »nemoderní«. A řekněte, kdo by chtěl být v této době »nemoderní«? Proto raději prodám svou víru, historii a svá práva… Pardon. To se mne netýká. Já je prodat odmítám.

Ta první známka byla tedy symbolem. Měli bychom ji asi znovu vydat. Bylo by to záslužnější než přebarvené portréty generálského představitele, které nemají ani sběratelskou hodnotu a jenž už nějaký ten symbol cestou za hvězdami na rameně odmrštil.

Jaroslav Kojzar