O Pavlových změnách, chtíči a expodpisu Charty 77

Dost moc jsem nevěděl, o čem dneska psát. Ne že by nebylo o čem, spíš ne a ne najít nejšťavnatější téma… Tak jsem si pohrál se třemi twitterovými (resp. iksovými) výroky Petra Pavla, protože mě napadla super pointa (snad ji oceníte jako já…).

Výrok číslo 1:

Ukrajina dnes bojuje za to, na co má výsostné právo. Svobodně rozhodovat o svém osudu a určit si vlastní cestu. Rusko se od 68’ nijak nezměnilo, i když už se jmenuje jinak. Svou zahraniční politikou i hodnotami zůstalo ve stejných kolejích. I proto Ukrajinu musíme dál podporovat.

(Za to vy jste se, pane Pavle, sakra »nějak« změnil, až o 180 stupňů, i když se jmenujte pořád stejně. Paradox, viďte?

Výrok číslo 2:

Prezidenta @SPendarovski si pamatuji ještě z NATO, když jeho země usilovala o členství. Dokázali překonat spoustu překážek a jen díky tomuto úsilí dnes vlajka Severní Makedonie vlaje mezi 31 členskými státy.

Vás si zas, pane Pavle, pořád ještě pamatuje hodně lidí z Varšavské smlouvy, kdy jste spolu s kolegy důstojníky rovněž překonávali spousty překážek, stavěných vám do cesty stran NATO. (Stevo Pendarovski – severomakedonský prezident, jehož Pavel tento týden hostil – pozn. autora.)

Výrok číslo 3:

Traumatizující zkušenost okupace spoustě lidem způsobila ponížení a zklamání. Tyto pocity dnes zažívá Ukrajina. Chce jenom to, co jsme tehdy chtěli my. Určit si vlastní cestu. Rusko ale ukazuje, že se od roku 1968 nezměnilo.

MY? Jako že i VY? Nééé! Že jste se o těch »chtících« pocitech veřejně ani slůvkem nezmínil před rokem 1989? Podle mě jste si o tom »chtíči vlastní cesty« nešuškal ani pod peřinou na ubytovně opavského Žižkova vojenského gymplu a už vůbec nikoli na koleji VVŠ pozemního vojska ve Vyškově a tuplem ne v uniformě důstojníka ČSLA. Nebo jste se s ním svěřil svým nadřízeným během postgraduálního kurzu 26. oddělení Zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády? Jestli jo, dejte vědět, já se vám veřejně omluvím.

A nyní ta »super pointa«, jíž jsem se před pár řádky výše chvástal. Aby tenhle gumový (ve smyslu bezpáteřní) človíček rehabilitoval své předlistopadové skutky dočista, měl by zpětně zažádat o podpis Charty 77. »Mladej« Benda jistě podělil po »starým« Václavovi (otci), coby jedním z prvních signatářů tohoto opileckého uskupení, nadstandardně živeného bony, markami a dolary ze zahraničí, určité generační, odkazové kompetence, aby tak řekl… a dědovi Všeschopnému jistě rád poradí, jak na to, aby jeho parafa byla kompatibilní s podpisy všech ostatních, čili s podpisy dobovými.

Kdybyste, pane Pavle, náhodou nevěděl, kde »mladýho« Bendu najít, vězte, že v Poslanecké sněmovně. A spěchat nemusíte, Mára má tuhý kořínek, toho odtamtud jen tak nikdo nevynese…

Pavel Votruba