Znovu jsem se na televizní obrazovce dívala na starý český film natočený na motivy knihy Karla Čapka Krakatit. Na konci filmu se objevuje scéna s kočím, jenž pomalu jede se svou bryčkou. Tady inženýr Prokop – vynálezce krakatitu, dostane lekci z moudrosti obyčejných lidí. Tím vozkou byl herec Jaroslav Průcha. Ta moudrost je všelidská. Průcha ji vyslovoval tak, že se až zaryla do mozku.
A tak jsem chtěla vědět něco víc o herci, kterého jsem měla ráda. Znala jsem ho z Voskovcových a Werichových filmů Hej, rup a Svět patří nám, z Městečka na dlani, z Bílé nemoci, kde hrál Galenova přítele, lékaře z druhé strany, z Čapkových povídek. Prostě z mnoha filmů, v nichž hrál výrazné, i když třeba vedlejší role. Jeho divadelní jsem pochopitelně neznala. Rozděloval nás věk. Jen jsem si přečetla, že v Národním divadle, v jehož souboru působil, sehrál v Puškinově dramatu roli Borise Godunova, za níž dostal za první republiky dokonce státní cenu, kterou věnoval na zbraně pro obránce republiky. Bylo před Mnichovem, nacisté hrozili, republika byla v nebezpečí.
Dozvěděla jsem se nejen tato fakta, ale také to, že on, lakýrník a zámečník z Plzně byl tak přitahován divadlem, že neskončil jen u ochotnických souborů, ale potom, co pověsil své řemeslo a tedy také životní jistotu na hřebík, se přidal ke kočovné společnosti a později přijal angažmá na Kladně, v Pardubicích a hlavně v Osvobozeném divadle, kde hrál vedle Wericha a Voskovce. Po dalších zkušenostech v Olomouci a v Brně přijal nabídku z Národního divadla. Pochopitelně ji přijal. Tady sehrál mnoho velmi dobrých rolí.
Po válce společně s Honzlem a Dostálem převzali vedení naší první scény. Později se stal šéfem její činohry a režisérem. Asi by seznam jeho her zabral hodně místa. Jen filmů s ním natočených jsem napočítala šedesát devět. Který herec se může něčím podobným pochlubit? Zmínit bych měla také jeho dramatické pásmo Hrdinové okamžiku, o jeho divadelních kolezích, které jsme v minulém roce mohli vidět na stanici ČT3, jíž nám starším letos vedení České televize upřelo.
Jaroslav Průcha byl svůj. Poznal, co je bída. Proto stál vždycky na levicové straně společnosti. To je nyní ovšem velké provinění. Vzpomínám na něj proto, že právě dnes je tomu šedesát let, co zemřel. Bylo to při slavnostním shromáždění na počest jeho šedesátých pátých narozenin v pražském kinu Světozor právě ve chvíli, kdy mu byly předávány květiny. Jeho nemocné srdce nevydrželo tolik pozitivních podnětů.
Dana Lysáková
Tuto nešťastnou zem dají do pořádku zase jen komunisté.
Dnes není co bránit. Kapitalisty a jejich majetky nikdo bránit nebude.
V roce 1989 se socialismus neubránil, přestože k tomu měl všechny možnosti. Za 33 let neokapitalismu se ukázalo, že socialismus byl nejlepší období Československa po 2. sv. válce.
V roce 1989 svoji velmi negativní roli sehráli právě českoslovenští herci, kteří briskně převlékli kabáty a od té doby plivou na socialismus a především na své předlistopadové dílo. Hanba je při tom nefackuje, ale co by herci nesehráli kapitalismu za třicet stříbrných?
Soudružko Lysáková, příště při tom opisování z internetu trochu více pozornosti. Dnes opravdu neuplynulo od smrti Jaroslava Průchy 65 let, ale přesně 60.
A možná byste se mohla spíše zamyslet proč vás všichni ti levicoví umělci v průběhu vaší vlády opustili a v roce 1989 se naopak stali hlavními hybateli změny režimu.
Karle, děkujeme za upozornění, i když opět Vaší formou 🙂 . Ale jistě i Vy jste pochopil, proč tentokrát došlo k překlepu: když někdo zemře v den svých 65. narozenin, lehce se stane to, co jste objevil. Sám jste tu několikrát napsal – a nakonec v diskusi i potvrdil – že nečtete vše úplně pozorně, ale tady jste svou pozornost opět prokázal 🙂 .
Jen jsem si jména Karel Brázda nevšiml pod články na jiných webech. A že tam je chyb někdy požehnaně – a zejména pravopisných nebo překlepů 🙂 .
Z
Za socialismu totiž mohli svobodně pracovat i pravicoví umělci. Naopak od privatizačního puče je každý občan s náznakem levicového smýšlení utlačován a levicoví umělci už si ani neškrtnou.