Pro ty, kdo se zabývají politikou, může být velmi inspirativní britský seriál Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére. A i když je celý pojatý vtipnou formou, dává dokonalý vhled to toho, jak politika ve skutečnosti v zákulisí velmi často vypadá. I současné dění nám to občas ještě potvrzuje, byť se i ona »politická elegance« stále více vytrácí.
Ve výše zmíněném seriálu se například často stává, že vysoce postavený politik musí učinit nějaké rozhodnutí, no a aby měl pocit, že skutečně rozhoduje on, jsou mu předloženy tři možnosti – vždy si ale nakonec vybere tu předem danou, protože u zbylých dvou je mu taktně vysvětleno, že by například vedly k třetí světové válce. Stejně tak to funguje i s personáliemi a platí to pochopitelně i pro »všelidová hlasování«. V zájmu zachování zdání demokracie jsou na funkci vždy nominováni nejméně dva lidé, ovšem jeden je natolik nemožný, že volba je fakticky formální, nebo se to naopak udělá tak, že oba kandidáti jsou naprosto stejní a je jedno, komu funkce připadne. V obou případech si ale skuteční loutkovodiči s vysokou pravděpodobností přijdou na své.
A jsou to právě Britové, kteří nám tento týden ukázali, jak se to v praxi dělá. Mám na mysli pochopitelně volbu nového předsedy Konzervativní strany. Jenom ve zkratce připomeňme systém, jak volby probíhají – poslanci strany (kterých je nyní 361) hlasují opakovaně o jednotlivých kandidátech, přičemž vždy vypadne ten s nejmenším počtem hlasů. Hlasování takto probíhá do doby, než zbydou poslední dva, z nichž si poté vybere celá členská konzervatiní základna (asi 200 000 lidí).
Poslanci se od začátku netajili tím, že jejich jednoznačným kandidátem je bankéř Rishi Sunak, bývalý ministr financí. Naproti němu stála především Penny Mordauntová, která se těšila největší možné oblibě členské základny, jak to ostatně ukazovaly průzkumy i kurzy sázkových kanceláří. Podle průzkumů by v členské volbě porazila kohokoliv, tedy i favorita poslanců…
No a co se tedy nestalo? Do poslední trojice se dostala Mordauntová, Sunak a Liss Trussová. A byla to právě poslední jmenovaná, která nakonec získala důvěru poslanců utkat se o post premiérky proti Sunakovi, když Mordauntovou překonala o pouhých osm hlasů. Jinak ale není bez zajímavosti, že když se podíváme, jak se v jednotlivých kolech vyvíjel počet hlasů pro Sunaka, je zřejmé, že určitá »rezerva« byla »převedena« právě pro Trussovou.
Proč? O Trussové se nadá totiž sice říct vysloveně nic špatného, krom toho, že jako ministryně zahraničí projevila fatální nedostatky ve znalosti geografie, jinak ale také působila na ministerstvu financí, je zastánkyně volného obchodu a odpůrkyní obchodních regulací. Londýnská City tak má fakticky dva kandidáty za cenu jednoho a i poslanci mohou být spokojeni, protože Trussovou vzhledem k jejím pomýleným výrokům lze volit opravdu jen na truc… Každopádně 200 tisíc konzervativců může zvolit buď A, nebo A, B není na skladě…
Zdá se to cynické? Možná, ale pořád je to ještě ta relativně čistší forma politiky, která je daná zákulisním vyjednáváním a propočtem možností.
I u nás to dříve vypadalo tak, jako by se politici učili právě z onoho slavného britského seriálu, a i když se to možná zdálo často nechutné, pořád to byla politika. Nyní to už ale vypadá, že generace odkojená Jistě, pane ministře/premiére pomalu (nejen u nás) vymizela. Na všechno se už jde jen čistě hrubou silou a nikdo ani nezastírá, že to, co chce protlačit, prostě udělá a hotovo. Žádná známka alespoň snahy o jednání se už nekoná…
Tomáš Cinka