Je řada neobjevených čtenářů, neboť se často klade rovnítko mezi četbu a literární fikci. Některé děti ale upřednostňují faktická témata, která je zajímají, před beletristickými příběhy, řekla Anežka Kuzmičová z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Vědkyně, která se zabývá čtením u dětí, zdůraznila, že informační obsahy přitom lidem mohou poskytovat podobné potěšení a rozvoj jako literární příběhy. A větší nabídka takových textů ve školách by mohla i zdánlivé »nečtenáře« snáze dovést ke knihám. Kuzmičová je jednou z letošních laureátek cen Nadačního fondu Neuron. Porota ocenila její ojedinělý přístup k výzkumu čtenářství, kdy kromě osobnostních předpokladů a preferencí zohledňuje i vliv technologií a hodnocení ze strany společnosti.
»Téměř denně zažívám situace, kdy zjišťuji, jak moc se příběhy a fikce vyzdvihují na úkor čtení informačních obsahů. A jak moc mají děti rády informace,« řekla badatelka. Podotkla, že ve školách se však upřednostňuje beletrie a dělení literatury na vysokou a méně hodnotnou. »Nemyslí se na to, že hodně dětí i dospělých může přitáhnout ke čtení četba informačních textů. A že takové texty jim mohou dávat velmi hluboké potěšení a osobnostně je rozvíjet. Sice jinými mechanismy, ale stejně silně jako beletrie a fikce,« uvedla.
»Pokud chceme vychovat další generace dětí ke čtení, je třeba se ptát, co je zajímá,« zdůraznila Kuzmičová. »Když rozšíříme škálu možností, zasáhneme i část populace, kam bychom jinak nedosáhli. Ve chvíli, kdy se vůbec naučím najít si něco, co mě osobně nadchne, je tu mnohem větší šance, že jiskra v jednu chvíli přeskočí i na tu beletrii,« vysvětlila.
Čtení je podle ní náročná aktivita. »Vyžaduje schopnost se nehýbat, soustředit se, udržet pozornost. A tu ‚dřinu‘ lze natrénovat třeba tak, že dítě na webu pročítá informace o svém oblíbeném fotbalovém týmu, pak může dostat encyklopedii, což už je trochu jiná liga, neboť tam bývají delší texty. Může jít přes jednoduchou tenkou knížku, pak se vrátit k digitálním obsahům a pak se může stát, že potká někoho, kdo na něj hluboce zapůsobí, a ten ho přivede ke čtení tlustých románů,« konstatovala Kuzmičová, která vystudovala literaturu na Univerzitě Karlově a Stockholmské univerzitě.
Podotkla, že zájmu části dětí o faktická témata si povšimla už při výzkumu, který prováděla ve Velké Británii. »Britská škola je trochu otevřenější non-fikci a umí více pracovat s tím, co děti samotné zajímá. Je to dané řadou věcí i tím, že tam nevyužívají čítanky a děti si nosí knihy z domova. Někteří učitelé jsou hodně benevolentní a umožňují jim nosit cokoliv,« zavzpomínala.
V tuzemském projektu, který vede od roku 2020, pak podle ní tento jev opět vyvěral ve skupině dětí, která preferovala faktický obsah před příběhy. »U nich bylo vidět, jak cítí ten společenský tlak, cítí se nějakým způsobem neadekvátní,« podotkla Kuzmičová. »A byla tam také skupina dětí, pro které to, co je drží u čtení bez ohledu na žánr, je téma. Pro ně je to nejzásadnější kritérium, aby ta kniha byla o něčem, co je zajímá. A ve chvíli, kdy to tak není, tak od ní odchází,« vysvětlila badatelka. O této části výzkumu pojednává i studie, kterou počátkem října publikoval přední vědecký časopis Frontiers in Psychology.
V budoucnu chce Kuzmičová více propojit získané poznatky s českými školami. V nynějším projektu podle ní tyto kontakty omezila opatření při pandemii covidu-19, kvůli kterým se značná část výzkumu uskutečnila v domácím prostředí a on-line.
(mac, čtk)
FOTO – ČTK/Vít Šimánek