Od obsazení Francie nacistickým Německem v květnu 1940 v rámci druhé světové války se postupně měnilo i postavení místní židovské menšiny. První protižidovská nařízení byla vydána již na podzim 1940, hlavní vlna pak přišla od roku 1942, tedy po vyhlášení holokaustu nacisty, kdy začalo vyvražďování Židů. V Paříži a jeho předměstích bylo před 80 lety, 16. a 17. července 1942, zatčeno v rámci hromadného zatýkání známého jako Rafle du Vélodrome d’Hiver (Razie zimního velodromu) 13 152 osob (z toho 4115 dětí), které byly dále deportovány do nacistických vyhlazovacích táborů. To byla více než čtvrtina z celkového počtu 42 000 francouzských Židů poslaných v roce 1942 do Osvětimi. Z nich se po skončení dálky vrátilo jen 811, z Pařížanů přežilo jen 25 dospělých a několik dětí.
Nacistický holokaust probíhal již od přepadení SSSR v červnu 1941, ke koordinaci vyvražďování Židů pak posloužila porada v berlínské vile Wannsee v lednu 1942, po které se kola holokaustu roztočila naplno: nacisté a jejich pomahači zavraždili při této genocidě za necelé čtyři roky (od léta 1941 do konce války v květnu 1945) na šest milionů Židů, tedy asi dvě třetiny Židů v Evropě.
Francie patřila za války k těm zemím, kde bylo zachráněno relativně dost Židů. V roce 1940 zde žilo na 330.000 Židů, ze kterých bylo do vyhlazovacích táborů odvezeno přes 75 000 (z nichž zahynulo na 72 500), což znamená, že holokaust přežilo na 75 procent francouzských Židů. Z blízkých zemí přežilo kupříkladu 55 procent Židů z Belgie či jen 20 procent nizozemských Židů. Nejvíce, asi 90 procent Židů, bylo vyhlazeno v Polsku, pobaltských státech, Německu či Rakousku, přes 80 procent v českých zemích a na Slovensku. Z procentuálního hlediska bylo zachráněno poměrně dost Židů kromě Francie třeba i v Itálii, Lucembursku či Bulharsku (na 80 procent).
O zátahu v Paříži v roce 1942 neexistuje žádný archivní obrazový materiál, na místě velodromu (v roce 1959 byl zbořen) nedaleko Eiffelovy věže je nyní náměstí s pomníkem židovského utrpení. Zátah se stal symbolem kolaborace francouzské vlády ve Vichy v čele s maršálem Philippem Pétainem s nacistickými okupanty. Fakt, že se na deportacích Židů podíleli sami Francouzi, patří k nejbolestnějším kapitolám francouzské historie.
První jednání mezi francouzskými úředníky a okupačními silami k židovské otázce v Paříži se konaly začátkem července 1942. Kapitán SS a šéf německé policie ve Francii Theodor Dannecker pak oznámil, že zátah se bude týkat francouzských, ale i všech německých, rakouských, polských, českých, ruských i dalších skupin Židů všech věkových skupin. K dalšímu jednání byl přizván i strůjce holokaustu Adolf Eichmann.
Ředitel městské policie v Paříži Émile Hennequin vydal rozkaz, aby strážníci a inspektoři po ověření identity Židů provedli okamžité zatčení, nediskutovali s nimi či neprojednávali jejich zdravotní stav. Všichni měli být převezeni do sběrných center a úkony měly být prováděny s maximální rychlostí, bez zbytečných slov a komentářů.
Hromadné zatýkání proběhlo 16. a 17. července, na zátahu se podílelo i 9000 pařížských policistů a četníků. Některým lidem se podařilo uniknout díky varování odboje nebo některých policistů.
Po zatčení byla část Židů převezena autobusy do koncentračního tábora v Drancy severně od Paříže. Další část byla shromážděna na velodromu, který sloužil jako dočasné vězení. Velodrom měl skleněnou střechu, která byla kvůli možným náletům natřena tmavomodrou barvou. Tudíž v něm bylo neskutečné vedro, navíc byla okna kvůli bezpečnosti zavřena.
Asi 7000 lidí zde bylo uzavřeno pět dní bez jídla jen s jedním přívodem vody. Ti, kteří se snažili uprchnout, byli zabiti na místě. Asi 100 zatčených spáchalo sebevraždu. Poté byli vězni převezeni do táborů v Drancy, Beaune-la-Rolande a Pithiviers v departementu Loiret a odtud deportováni do vyhlazovacích táborů na území třetí říše.
Ačkoliv byl dán policii příkaz, že se zátah nevztahuje na děti mladší 16 let (tento věk byl stanoven, aby se vytvořilo zdání, že lidé budou posláni do Německa na práci), zrušil ministr Pierre Laval posléze tento rozkaz z „humanitárních důvodů“, aby nebyly rodiny odděleny. Nejmladší dítě poslané do Osvětimi na Lavalův rozkaz mělo 18 měsíců.
Francii po válce dlouho trvalo, než roli státu v deportacích francouzských Židů přiznala. Teprve v roce 1995, krátce po svém prvním zvolení, pronesl prezident Jacques Chirac historická slova, na něž po desetiletí židovská komunita čekala. »Zločinnému běsnění okupanta sekundovali Francouzi, francouzský stát,« řekl Chirac. »Francie tehdy učinila nenapravitelnou věc. Zpronevěřila se svému slovu a své chráněnce vydala katům,« dodal.
Jeho předchůdce ve funkci François Mitterrand toto gesto odmítl učinit, neboť podle něj měl na svědomí deportace vichystický režim, nikoli celá Francie. Mitterrand až krátce před skončení mandátu přiznal své počáteční sympatie k režimu ve Vichy, pro který před odchodem do odboje pracoval.
Krajně pravicová prezidentská kandidátka Marine Le Penová vyvolala v roce 2017 bouři nevole, když popřela odpovědnost Francie za zatýkání Židů v Paříži během druhé světové války. »Myslím, že Francie není odpovědná za Vel d’Hiv,« uvedla Le Penová s tím, že odpovědnost za akci mohou nést jen ti, kdo tehdy měli skutečnou moc, čili němečtí okupanti.
O zátahu bylo natočeno několik filmů, například v roce 1976 film Pan Klein s Alainem Delonem v hlavní roli nebo v roce 2010 filmy Zátah (La Rafle), v němž hraje Jean Reno a který vypráví příběh očima jedenáctiletého Josepha Weismana, a snímek Klíč k minulosti (Elle s’appelait Sarah) s Kristin Scottovou-Thomasovou v hlavní roli.
(koz, čtk)