Jarek Nohavica: Když mi někde nedovolí hrát, lidi si mne najdou

Představovat ho je asi nošením dříví do lesa. Známe ho jako textaře, básníka, písničkáře, překladatele, libretistu, přeložil a přebásnil písně Vladimíra Vysockého, Bulata Okudžavy, Leonarda Cohena. A stejně jsou věci, které možná uslyšíte poprvé. Možná to, v jakém pořadí se naučil hrát na kytaru, klavír, housle, harmoniku nebo na flétnu. Možná to, o kom by napsal a o kom nenapsal píseň. Nejen o tom je rozhovor pro iportaL24.cz s Jarkem Nohavicou.

Určitě jsem nepřečetl tolik rozhovorů s vámi, jako Martina Kociánová, ale bylo jich dost. Zkusit se tedy zeptat na něco originálního je dost těžké. Proto položím otázku, na kterou se vás »určitě ještě nikdo nezeptal«: O kom je písnička Pane prezidente?

Hádejte. Napovím vám. Napsal jsem ji po těch velkých povodních u nás ve Slezsku a na Moravě v roce 1997. Smutný z toho, jak se náš tehdejší pan prezident na tu spoušť přiletěl vrtulníkem z Prahy podívat, zakroužil nad námi, odletěl a v té naší černé vodě si ani nohavice nesmočil.

Ale teď už vážně. Začnu trochu netradičně. Covid-19 »přispěl« ke vzniku televizního kanálu ČT3. Tam jsem měl možnost poprvé vidět dva díly Divadélka pod věží, které mi do té doby unikly. Jeden byl z roku 1982 a druhý z roku 1983 a hostem Marie Rottrové jste byl vy. S ohledem na první pořad se zeptám: Kdy jste naposledy hrál ragby, skládal Rubikovu kostku? Sbíráte ještě společenské hry?

Ragby v sedmdesáti si fakt nezahraješ. Už zvládám jen mistrovství světa ve Francii u televize. Teď to mám jako velkou zábavu. Rubikovu kostku skládá namísto mne můj vnuk a jsem na něj pyšný. A ty společenské hry pořád nadšeně sbírám, hraju a šířím jejich slávu.

Ve druhém pořadu jste zpíval písníčku Dialog u televizoru o Pepovi a Máně, ale je spíše známá jako Váňa a Zina – vydařená je obzvlášť verzes akordeonem Roberta Kuśmierského. Jak došlo k rozdílům v názvech?

Vzpomínám si, že se píseň tvůrcům pořadu moc líbila, ale báli se, že by si vrchnost mohla myslet, že se malinko vysmíváme některým ruským občanům. Konkrétně Zině a Váňovi. Což jsme společně s Vladimírem Vysockým samozřejmě dělali. Takže přikázali změnit jména. Za což se i na dálku autorovi překladu, Milanu Dvořákovi, omlouvám. Pak už to vždy byli jen Váňa a Zina.

Jsme-li u překladů – překládáte radši Vladimíra Vysockého, Bulata Okudžavu, nebo třeba Leonarda Cohena? Dá se to vůbec takto hodnotit?

Překládám rád nejen písně, ale například i opery a nerozlišuji. Je to velmi zábavné, naplňující, dobrodružné, těžké, ale fakt krásné. Pořád mne to potkávání s cizími dušemi baví. A navíc je to hra s češtinou. Kterou miluji.

Nedávno bohužel odešel hudební publicista zásadního významu Jiří Černý, který mj. třeba Ovarovou revoluci Jaroslava Hutky (kde mj. zpívá o stařecké zlosti…) označil za umělecky slabou, a vás nešetřil za převzetí Puškinovy medaile za zásluhy o upevnění přátelství mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur. Jak na Jiřího vzpomínáte?

Jiří byl u toho, když jsem poprvé veřejně vystoupil. Stál hned za pódiem a pozorně mne poslouchal. Jakoby divadelní nápověda. A takovou nápovědou mi vlastně celý život byl. Zažili jsme toho spolu spoustu. Neskromně cítím, že Jirka byl jakoby členem mé rodiny. A problémy rodiny se nemají veřejně ventilovat. Sorry.

Jak vlastně vznikají vaše písně, co je dříve – muzika, nebo text? Vaše texty zpívají i jiní interpreti – je těžší psát pro někoho jiného?

Muzika a text vznikají téměř vždy až na malé výjimky ruku v ruce. Slovo a melodie se navzájem inspirují. Psát pro jiné je těžší. Ale díky této těžké textařské práci jsem se naučil řemeslu. Na otextovávání takových Chicago se fakt něco o frázování naučíte.

Když se budeme věnovat i druhé složce písní, tedy hudbě, hrál jste dřív na kytaru, klavír, housle, harmoniku nebo na flétnu?

V 10 letech housle, ve 13 kytara, ve 20 flétna, ve 40 harmonika, v 50 klavír. Hraju na ně, ale neovládám je. Něco o tom vím. Viděl jsem totiž zblízka velké muzikanty.

Jste po zajímavé »šňůře« – koncert v zámeckých zahradách v Lednici, pak čtyři dopředu vyprodané v Praze v rámci Prima Hvězdného léta pod Žižkovskou věží a následně Zámek Litomyšl. Na rozdíl od Anny Netrebko Vás tedy do Prahy »pustili«…

Za komunistů jsem měl dvakrát zákaz a nemohl jsem hrát nikde. Dneska se cítím být naprosto svobodný. Když mi například nedovolí hrát v Lucerna music baru, zahraju pod Žižkovskou věží. Lidi si mne najdou.

Ptát se, jestli vás stále baví hrát, je jistě zbytečné, vždyť »dokud se zpívá ještě se neumřelo« 🙂

Ano, zbytečná otázka 🙂

Zmínil jsem slovo hrát, ale ve vašem případě má i druhý význam – ve dvou filmech jste hrál zásadní roli. Vlastně hrál – vaše role se v nich jmenovala Jarek Nohavica. Umíte ještě NTAK?

Když na něco přijdete krutou životní zkušeností, nesete si to sebou už celý zbytek života.

Když jsme se trochu vrátili do historie, ať už bližší či vzdálenější, můžeme jít ještě kus dál? Jak jste prožil vojnu – Když mě brali za vojáka svádí k tomu, že vznikla tam, ale spíše to vidím na Přelezl jsem plot. Ale možná, že se mýlím…

Dva roky vojny v Uherském Hradišti v polovině sedmdesátých let byly pro mé písničkaření zásadní. Složil jsem tam několik písní, které mne nasměrovaly k tomu, abych nakonec došel tam, kde jsem dnes. Jinak z těch písní z Hradiště dodnes hrávám Heřmánkové štěstí, Přelezl jsem plot, Masopust, Jednu neděli. A zmíněného Vojáčka jsem napsal až v roce 1982.

Jak jste vnímal rozpad Československa?

V listopadu 1989 jsem zpíval na demonstraci v Bratislavě. Pak jsem se potkal se slovenskými přáteli a při povídání u kávy s nimi jsem pochopil, jak touží po svém samostatném státě. Přál jsem jim to a rozuměl jsem jejich touze. Přeju jim to dodnes. A jsem rád, že jsme to zvládli tak úžasně přátelsky.

Někdy v době, kdy jsem byl v Praze na internátu, myslím v roce 1986 nebo 1987, jsem slyšel poprvé »Dobrý den sportu zdar, fotbalu zvláště«, brali jsme to jakofotbalovou hymnu (později vylepšenou doprovodem na harmoniku). U té pravé baníkovské vám sice mnozí přisuzují autorství, ale což takhle dát si hymnu hokejového brankáře? Třeba takového, který dostal mnoho ran pukem do hlavy, a zanechalo to na něm následky…

Já vám rozumím 🙂 Jestli ale dovolíte, o tom, kterého máte na mysli, nic psát nebudu.

Ale když už bych psal hymnu hokejového brankáře, psal bych ji o naší ostravské legendě, Josefu Mikolášovi. Na něj jsme chodívali jako kluci. A když jsem ho pak poznal zblízka a viděl jeho tvář zjizvenou z hokejových časů, kdy se ještě nenosily masky, ustrnul jsem v úctě.

A když přeskočím dalších několik let, v roce 2006 jste se stal jedním z prvních Pirátů v ČR, když jste dal veřejnosti k dispozici zcela zdarma nové hudební album Pražská pálená a postupně pak ještě další čtyři. Předběhl jste tak dobu o 14, 15 let, kdy se po internetu šířily nakonec i koncerty – ale to mělo jiný důvod… V té době vzniklo album Máma mi na krk dala klíč, jehož titulní píseň se dotkla velice osobně i mne. Celé album je vnímáno jako návrat ke kořenům. Kdy přijde další? Základ už možná máte.

Základy už mám. Jedu pro cihly. Musí být pevné.

Zbyšek Kupský