Řeka krve a obětovaní Ukrajinci jako úlitba sponzorům

Ráno v den prvního přechodu řeky Dněpr, kam byla jeho jednotka vyslána v zoufalé snaze získat zpět území od Ruska, se 21letý ukrajinský mariňák probudil »připraven zemřít«. Vzhledem k tomu, že se protiofenzíva zastavila, chtěli totiž ukrajinští vojenští a političtí představitelé ukázat svým západním podporovatelům nějaký pokrok – jakýkoli pokrok, popsal The Washington Post.

Jednadvacetiletý mariňák Dmytro, který je v souladu s ukrajinskými vojenskými pravidly identifikován pouze křestním jménem, vypráví, že za malou odměnu, vyjma několika politických zpráv, překonal řeku smrti.

Dmytro popsal, že ho během přechodu, který trvá 30 minut až hodinu, ho »předhodili vlkům jako kus masa«. Jeho vyprávění potvrdilo šest dalších účastníků operace, jejímž cílem bylo udržet se na Ruskem obsazeném východním břehu řeky. »Máme velké ztráty,« řekl další 22letý mariňák. »Prostě ztrácíme lidi, ale výsledek není žádný.«

Mariňáci, zklamaní zprávami ukrajinského ministerstva zahraničí, které v listopadu uvedlo, že se jim »podařilo upevnit pozice na několika opěrných bodech« na Dněpru, vyprávěli o zraněných vojácích, kteří se topili, nemohli se zraněními plavat nebo je těžké batohy stáhly na dno řeky. Přechod byl tak nebezpečný, že těla některých mariňáků, zabitých v první vlně, která řeku překročila před dvěma měsíci, byla ponechána na místě.

Ukrajina veřejně nezveřejňuje počet ztrát a odmítla upřesnit, kolik mariňáků zahynulo při misi, při níž se zmocnila zpět jen několika kilometrů čtverečních území včetně opěrného bodu v rybářské vesnici Krynky. Mluvčí ukrajinské námořní pěchoty se k tomu odmítl vyjádřit: »K této záležitosti zatím mlčíme,« řekl.

Armáda však přiznává, že se jí podařilo dosáhnout jen několika úspěchů. »Na východním břehu nejsou žádné osvobozené vesnice,« řekla kapitánka Natalja Humeniuková, vedoucí společného tiskového střediska ukrajinských sil skupiny Jih.

Když Dmytro vyrážel na cestu, nesl s sebou tři konzervy sardinek, šest bochníků chleba a 100 liber munice a dalšího vybavení na operaci, která měla trvat několik dní – pokud ji tedy přežije, popsal The Washington Post.

Těsně před východem slunce se Dmytrův prapor přiblížil k mělkému písečnému břehu a rozdělil se do dvojic. Ranní mlha jim poskytovala určitou ochranu před ruskými drony, které je sledovaly z oblohy.

Jejich cílem bylo probít se ke Krynkám – 20 mil proti proudu řeky od Chersonu – kde Dmytro kdysi navštívil své rodiče. Pamatoval si nové ploty a několik malých obchodů, nyní jen hromady trosek.

Zatímco se jeho boty bořily do hustého bláta, pohřbíval myšlenky na svou ženu a jejich dítě – samé hebké tváře a nové úsměvy. Dmytro se o misi dozvěděl několik dní předem a nemyslel si, že je dobře naplánovaná. Nevěděl, co je na východním břehu čeká.

Myslel si, že to nestojí za jeho život.

Johnson – čtyřicetiletý velitel průzkumného týmu, kterého deník The Washington Post označuje jeho volacím znakem – to dobře věděl. V červenci dostal za úkol vyčistit ostrovy, na které se Dmytro měl vydat. Mise ho zavedla přes řeku šestkrát, naposledy v říjnu.

Průzkumný tým se na člunu snažil proplout mělkými mokřady. Johnson byl často nucen táhnout plavidlo zhruba 20 mwtrů, aby se dostal do hlubších vod. Na východním břehu se zákopy změnily ve vodní jímky. Pozice byly mělké a těžko se zpevňovaly. Tým nebyl schopen rozdělat oheň. Oblečení zůstávalo vlhké a studené.

Přestože se Ukrajincům podařilo ostrovy získat zpět, cena byla vysoká. Johnsonův velitel zemřel v září při explozi granátu. Námořní pěchota, která stále přechází, nadále čelí vážnému nebezpečí, řekl.

»Myslím, že je to teď neúnosné,« řekl Johnson. »Nechtěl bych být v pozici, v jaké jsou oni.«

Dmytro popsal, že do osmé hodiny ranní bylo jen 12 z 30 mariňáků nezraněných. Dva zemřeli. Na východním břehu byla vegetace řídká. Les byl silně zaminovaný, takže mariňáci vykopali zákopy a přikryli se pytli naplněnými pískem. »Když všechno vybuchuje ze všech stran, začnete žít minutu po minutě a nemyslíte vůbec na nic,« řekl Dmytro.

Později se další mariňáci přepravovali na lodích. »Mariňáci, kteří dnes umírají, jsou především obsluhy člunů,« řekl 39letý muž s volacím znakem Sawyer. »A to se člověk jen tak nenaučí. Musíte je umět řídit, musíte umět opravdu rychle přemýšlet, zrychlit, vystoupit. Je to samozřejmě tragédie.«

S dalším tuctem posil se mariňáci přesunuli v řadě ke Krynkám, skupina 45 se plahočila ve skupinkách po dvou a třech. Náhle Dmytro zaslechl v jejich zádech střelbu. To musí být omyl, pomyslel si. Průzkumný tým tvrdil, že je to bezpečné, že tu nikdo nebude. Byli to Rusové. Námořní pěchota střelbu opětovala.

Přežili noc a bojovali směrem ke Krynkám, kde se ukrajinské síly uchytily v troskách domů, přičemž ruští vojáci poblíž byli připraveni zmocnit se země zpět. Následující den vybuchl granát, který Dmytrovi do kyčle vrazil střepinu o velikosti zápalky a způsobil mu otřes mozku. Byl evakuován – vynesen přes zničenou krajinu. Místo stromů bylo na zemi několik klacků. Břeh řeky byl rozmetaný na kaši, na níž zůstala těla několika padlých mariňáků, které se pod palbou nepodařilo vyprostit.

»Všechno je rozsekané střepinami, prostě k hrůze a k nepoznání,« řekl Dmytro. Do konce operace podle něj zemřelo nejméně pět dalších mužů a dvacet jich bylo zraněno. Byl poslán domů, aby se zotavil. Po návratu mu bylo řečeno, že bude opět poslán na východní břeh…

(cik)