ROZUMNÉ PONDĚLÍ PETRA HANNIGA: Kopnutí do autu, aneb Když můžeš, tak musíš

Už nějaký čas se předpokládalo, že ani generál Hynek Blaško, kterého nepodpořila SPD, ani Josef Skála, ani Jaroslav Turánek nebudou mít dostatek podpisů pro kandidaturu na prezidenta. Naděje vlastenců se upínaly k osobě Aleny Vitáskové, kde z kuloárů prosakovalo, že pouze ona z vlasteneckých kandidátů má dostatek potřebných podpisů pro kandidaturu. Však jsem ji též chválil v jednom z minulých článků s názvem »Klobouk dolů, paní Vitásková«.

Politická vědma Jana Volfová mi však řekla: »Vitásková nakonec kandidovat nebude.« Po mé otázce proč, mi odpověděla, že v pořadu Aby bylo jasno Jany Bobošíkové prohlásila, že od úplného prvopočátku říkala, že pokud nesežene sto tisíc podpisů, tak kandidovat nebude.

Nu dobrá. Zásadovost je ve většině případů chvályhodnou vlastností, ovšem asi nikdo z těch, co podepisovali její petiční archy, ale hlavně ti, co pro ni sbírali podpisy, a věřte, není to příjemná práce, určitě nepočítali s tím, že i když bude mít dostatek věrohodných podpisů, tak že vzdá boj.

Její argumentem bylo, že při menším počtu podpisů než sto tisíc není šance na zvolení, ani na postup do druhého kola. To je sice pravda, ale kdy bude mít tato odbornice na energie možnost vystupovat ve všech možných médiích, než při prezidentské kampani. Určitě by byla relevantní kandidátkou a média by ji zvala, protože ta komerční potřebují nějaký vzruch, zajímavost, kvůli sledovanosti a tudíž atraktivity pro inzerenty.

Když člověk poslouchá ony debaty těch, kterým agentury přisuzují úspěch, tak při neúčasti Andreje Babiše, který velice moudře, tak jako prezident Zeman před pěti lety, na ty debaty zvysoka kašle, tak se může unudit k smrti. Alena Vitásková též argumentuje tím, že při počtu menším než je sto tisíc, by nedostala dostatek prostředků na prezidentskou kampaň.

I to je tak trochu pohled člověka, který se pohyboval na vysokých stupních. Byla by však kandidátkou těch, kteří peníze nemají a měla by jejich sympatie. Sám jsem to zažil, do prezidentské kampaně v roce 2018 jsem dal méně než 50 tisíc, přesto jsem neskončil poslední, ale předstihl jsem toho, komu bylo do kampaně dáno šest milionů. Právě to, jak jsem diskutoval, jak jsem odrážel útoky moderátora DVTV Veselovského, mi přineslo sympatie voličů.

Paní Vitásková je dnes známější politickou veličinou, než jsem byl tehdy já. Ona byla dokonce v tomto polistopadovém režimu ve vězení, a zažila si dno. I to by hrálo obrovskou úlohu v její kampani a nemusela by do ní dávat ani korunu. Při absenci věrohodných vlasteneckých kandidátů by sice asi nepostoupila do druhého kola, ale mohla by skončit na třetím místě. I když…

Řada těch s tím jediným správným názorem je velmi dlouhá. Každý z nich, pokud budou všichni vystupovat v debatách, a statistika není nafukovací, by dostal maximálně po 10 %, ať si sázkaři a agentury říkají, co chtějí. Například všude v preferencích vyhrává generál Petr Pavel. Ovšem senátor Pavel Fischer je pro režimně nakloněné voliče volitelný bez smítka pochybností. Je ke všemu velice dobrý diskutér, s profesionálně připravenými modulacemi hlasu a pohybu rukou. Ostatně studoval na francouzské škole pro špičkové politiky. Umí řeči a to velice dobře. Takže Fischer sebere hlasy generálu Pavlovi. Dále Marek Hilšer je atraktivní pro mladší voličky, kterým je politika šuma fuk. Hezoun k pohledání (typ Emmanuela Macrona). Však také díky tomu, že byl na prezidentského kandidáta před pěti lety velice mladý, tak přeskákal všechny možné kandidáty. Ve výtěžnosti rovnice náklady/zisk byl první (já byl v roce 2018 druhý).

Ale pozor. Proti Hilšerovi se objevil mladý úspěšný podnikatel a bývalý populární sportovní moderátor ČT Karel Diviš. Stejně mladý jako Hilšer, s názory asi podobnými, ale kdo dnes z těch, kteří jsou přilepeni k oficiálním zdrojům, řeší názory. Navíc Diviš je až démonicky podobný americké filmové hvězdě. Pamatujete? Pretty Woman, každý rok tento romantický film v obsazení Richard Gere a Julie Roberts běží v televizích. Bude to načasované před volbami tak dobře, jako četník Arazim před senátorskými volbami v Brně.

Třetí na příčce, hezká mladá Danuše Nerudová, česká Zuzana Čaputová, jak jsem kdesi napsal. Ta sice může velmi úspěšně zaútočit na pozici generála Pavla, což se jistě v reálu stane, ale při účasti Aleny Vitáskové by ženská loby měla na výběr. Protože mnozí říkají, prezidentkou by měla být žena, je to moderní. A tak by bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu mohla překvapivě získat až 18 % a to by ji do druhého kola posunulo.

V jedné ze současných písní se zpívá něco na ten způsob: »Když můžeš, tak to učiň«. Alena Vitásková, na rozdíl od ostatních vlasteneckých kandidátů Hynka Blaška, Josefa Skály a Jaroslava Turánka, mohla. Ale neučinila tak.

Víte, vidím v tom takové přirovnání. Tým prohrává 4:0, útočník ve čtyřicáté minutě druhého poločasu dostal nádhernou přihrávku od spoluhráče, blíží se k soupeřově brance, všechno podle regulí, není v ofsajdu, soupeřova obrana se nestačila vrátit ze středu hřiště, útočník je sám proti brankáři. Najednou mu bleskne hlavou. Za těch pět až maximálně deset minut i s prodloužením to nemůžeme vyrovnat. Tak to kopne do autu.

Paní Vitásková, moc jsem Vám fandil. Hlava mi to nebere. Hození flinty do žita. Koho teď budu volit? I kvůli Vám jsem se vzdal kandidatury, abych neředil vlastenecké hlasy, i když mi spousta přátel říkala, jdi do toho. Vlastně nejenom kvůli Vám. Když mi nově zvolená senátorka, která je považována za vlasteneckou, nechtěla dát podpis s tím, že kandidatura na prezidenta je vážná věc, tak jsem veškerou činnost směřující k prezidentské kandidatuře zastavil z minuty na minutu. Říkal jsem si, paní Vitásková má víc jak 50 tisíc podpisů, podporuje ji prezident Zeman. O. K. Budu mít koho volit.

A navíc. Pro koho bych vlastně měl absolvovat to mnohdy ponižující martyrium, hádání se s novináři korporátních médií, když by má kandidatura nebyla vážnou věcí, jak mi bylo sděleno někým, koho já jsem naopak podporoval.

Dávám si od našeho smutného politického hemžení pauzu a začínám se více věnovat rodině, synovi a vnoučatům. Protože v tom našem vlasteneckém rybníčku je vše marnost nad marnost.

Petr Hannig, předseda Rozumných a bývalý prezidentský kandidát