Co ukázaly oboje volby? Necelá polovina oprávněných voličů, jen tolik jich během pátku a soboty navštívilo urnové háje české politiky, touží nejvíce po návratu zlatých »dobrých« časů lockdownů, nouzových stavů, roušek, respirátorů, rozestupů, testování a vpichů, o něco méně z oné půlky si zase libuje v nynějších energetických bombách a tuhém protiputinovském odboji, do mrtě dojícím státní rozpočet (jak říká bondovka Jana – »když musíš, tak musíš«) a více než padesát procent, tzn., co do háje nepřišlo, jednoduše rezignovalo. Shrnuto a podtrženo – nula od nuly pošla, do háje pádíme mílovými kroky všichni. Volivše i nevolivše. Voli i nevoli. Tsunami je také jedno, koho splachuje.
»Teď, když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela,« pěje se v oné známé budovatelské písni. Také se tak jmenuje: »Budujeme«. A jak to bude s tou rachotou? Stylově. Ve stylu závěrečné sloky citované písně: »Makat není otročina, která spadla na tebe. Dneska, chlapci, to je jiná – dnes děláme pro sebe!«
Andrej s posíleným Tomiem bude v prvé řadě atakovat vládu, že nemá mandát k panování, jakože nyní ho mají oni = vítězové, byť i ten jejich (ANO + SPD) je stejně odtučněný, jako ten SPOLU s Piráty a STAN.
Čili… stejně jako od loňských parlamentních voleb dosud Fiala jel po Babišovi, pojede zase pro změnu Babiš po Fialovi. Jiné programové teze neexistovaly, neexistují a existovat ani nebudou. Společně snad jen dohlédnou, aby Ukrajina netrpěla a měla vše potřebné, zatímco český človíček, mnohý dětinsky věřící zázraku, neobdrží ani to nepotřebné.
Komunál dostal těžce na frak. Doutnající knot poslední naděje definitivně zhasnul. Dokonce ještě dříve, než elektrárny. Ani jsme nemuseli čekat na toho posledního zhasínajícího. Zhasli jsme se sami.
Závěrečnou otázkou je, co si takový lhostejný národ vlastně zaslouží, když obětoval budoucnost za pár posledních záblesků světla v přítomnosti? A že jsou jedny z posledních, na to vezměte jed… Nedospěli jsme ještě a věděl to i Immanuel Kant, řka: »Být nedospělý, je tak pohodlné.« Bylo. Už nebude.
Jan Čech