Také další novátorský přístup generála Petra Pavla jsme mohli v jeho vakuovém období zaznamenat. Týkal se Visegrádské čtyřky, nebo skupiny, chcete-li. Podle něj by se měla zreformovat a namísto »více azimutů«, tedy zaměření své zahraniční politiky flexibilněji než Brusel, stanovit cíl: »Více Západu« a tak se odpoutat od euroskeptického Maďarska a vlastně i Polska, které nebýt konfliktu na Ukrajině a jeho historické nenávisti k Rusku, je vlastně také antibruselské. Jen Slovensko by zřejmě vzal jako partnera, i když se zmínil o vytvoření jiného seskupení, než je Visegrad, tedy takového, které by sjednotilo všechny bývalé postasocialistické státy a snad i Rakousko ve stejném seskupení, a to ve stejné nenávisti k Východu. Pochopitelně vůdčí silou bychom byli my. To ovšem z jeho úst nezaznělo, ale, jak zatím dokázal a jak se snaží dokazovat premiér Fiala, nemohlo by tomu být jinak.
Můžeme se zeptat: Proč jen Slovensko je z této úvahy vynecháno? Je to jednoduché. Prezidentka Čaputová myslí jako on a premiér Heger jako Fiala. Naši bratři a sousedé jsou ovšem o kousek dál. Mají euro a jsou připraveni, ač to odmítá tisíce mladých mužů, což vyjadřují v podpisové listině kolující po Slovensku, poslat slovenské vojáky bojovat proti Rusům. Není to nic nového. Jenže ono Slovensko má problém. Podzimní volby zřejmě smetou premiéra Hegera, a pokud vyhrají předpokládaní favorité, pak Heger zmizí i se svými válečnickými vizemi. Je ovšem pravdou, že nacionalistické Slovensko má vzhledem k účasti ve 2. světové válce svou Rychlou divizí své zkušenosti a právě z východního bojiště. Nakonec se však její jádro stalo součástí protinacistických partyzánských jednotek plukovníka, později generála, Saburova (kapitán Nálepka), aby se později příchodem vojáků, kteří se dostali do sovětského zajetí, stalo součástí »československého armádního sboru« jako 2. čsl. paradesantní brigáda, jejímž velitelem byl plukovník Přikryl. Byli nasazeni na straně povstalců při Slovenském národním povstání.
Podle našeho pana generála by se tak projevila naše sounáležitost k Západu, kam patříme. Zřejmě ovšem by už nešlo o protiváhu takovým »hráčům«, jakými je Německo a Francie, případně ještě Itálie, a pochopitelně také byrokratům z Bruselu, ale o jiný cíl, sdružit se v boji proti Rusku a dodávat Ukrajině bez ohledu na své vlastní zájmy nejen zbraně, ale cokoli, oč požádá Kyjev. Ten má ovšem jeden jediný cíl. Porazit svého východního souseda a způsobit, že velké Rusko podle plánu nevypracovaného v Evropě, by se mělo rozdělit, stejně jako tomu bylo po Velké válce s Rakousko-Uherskem, na malé státečky, jež by se staly plně závislé na Západu. Nejde již tedy o podobný plán, jako byla Malá dohoda v dobách před Mnichovem, jež byla sdružením států úzce napojených na Francii a tedy na Západ, které spolu chtěly spolupracovat. V novém seskupení by cíl už byl předem daný.
Je jasné, že Visegrádská čtyřka byla a je trnem v oku bruselským byrokratům. Může narušovat jejich záměry a dokonce za společný jednací stůl přivést občas Slovince i Rakušany, jak se již vícekrát stávalo, a být silnou opozicí proti zájmům mocných, v jejichž čele je formálně Brusel. Dokonce může kazit záměry »světového společenství«, tedy seskupení západních tzv. demokratických států a dalších satelitů, a generál ví, co je subordinace a co znamená, když se ji někdo pokouší narušit.
Nevím, nač se ještě máme těšit s nástupem generála na trůn. Prý chce být aktivním prezidentem a nejen přihlížet. Bojím se, že právě v tom je nebezpečí. Narušování svobod daných nám Ústavou už bylo dost, a jak víme přímo od Víta Rakušana a jeho okolí, čeká nás období, kdy budou jiné názory údajně nebezpečím pro »naši křehkou demokracii«.
Generál se tedy chce zapojit. A už zapojuje. Kam až chce zajít, zatím nevíme. Nemáme totiž zkušenosti s generálským nebo pologenerálským režimem, jako mají Řekové, Španělé, Chilané, Brazilci, nebo třeba Myanmar.
Jaroslav Kojzar