Jsme na konci. A v koncích

Určitě do první desítky nejvysmívanějších zvyklostí socialistického Československa patří tzv. razítko v občance, stvrzující pro kontrolní orgány, že daný občan pracuje, že se nefláká, není příživník. Nenahraditelná povinnost plynoucí ze zákona – kterou polistopadová doba – a dnes se ukazuje, jak moc – postrádá. Navzdory všem těm pomluvám, kterým ono razítko po listopadu 89 čelilo a doteď čelí.

Člověk je od přírody tvor líný, pohodlný a z této vrozené podstaty logicky hledá ty nejméně namáhavé způsoby, jak bezpracně a co nejrychleji přijít k penězům. Ono razítko bylo jediným možným bičem, jak tuto lenost v maximálně možné míře paralyzovat. Jistěže i tehdy mnozí práci flákali a v pátek v poledne už byli na chatě. Ale o to přece nejde, protože v pondělí ráno od šesti už zase museli zařezávat a i ti největší flákači aspoň něco vyprodukovali. Tohle ovšem po roce 1989 zmizelo, každý se mohl živit, jak chtěl a… začalo se krást, poněvadž obecně řečeno: klasická práce jako taková se stala až tou poslední, tou nejzazší variantou pro zajištění obživy. Na typické rčení zkraje divokých devadesátek – »přece nejseš tak blbej, abys pracoval, notabene rukama«, si vzpomenu dost často.

Výsledek toho je tristní, nesrovnatelně tristnější než vyrabované armádní sklady a státní kasa ve prospěch Kyjeva. Tohle, co se za moment chystám vyťukat do klávesnice, je ten úplně nejzásadnější problém, jenž umožnil všechno to zlé, kromě jiného i ty vyrabované sklady a od ucha k uchu zívající stání erár, jenž, kdyby měl sanice, vykloubil by si je. Tím zíváním.

Lidem se nechce pracovat, poněvadž nemusí. Odvykli si. Žádné razítko po nich nikdo nežádá. Kardinální chyba. Jo, podnikají, ale nepracují. Aspoň já v těchto dvou pojmech, nahlížených optikou bezmála 34 let existence demokratické České republiky, spatřuji rozdíl zásadní. Pracovat v mých čích znamená tvořit hodnoty, Podnikat v mých očích a ruku v ruce s tou zmíněnou čtyřiatřicetiletou optikou (rozuměj podnikat po česku) = podvádět, krást, parazitovat, zneužívat, lhát, klamat, vydírat atd. Výjimkám budiž provolána čest, hovořím obecně.

Co chce básník, aniž bych se za něho považoval, těmito několika větami říct? Zhruba tolik, že na seznam.zpravy.cz jsem se včera dočetl toto: »Česko se otevírá migrantům. Do firem přijdou tisíce Filipínců i Mongolů«, zněl titulek a komentář začínal slovy: »Ukrajinci, Filipínci i Mongolové. Od ledna jich v českých firmách přibydou desítky tisíc. Počítají s tím vládní programy, které navyšují kvóty pro zahraniční zaměstnance. Mají pomoci vyřešit nedostatek zaměstnanců v Česku. … ‚Pokud bychom neměli Ukrajince, Filipínce, Vietnamce, zavřeme to. Situace je taková, že máme ve firmě polovinu externích zaměstnanců,‘ říká například David Bednář, ředitel Drůbežářského závodu Klatovy, který je druhým největším zpracovatelem masa v Česku.«

To ale není zdaleka všechno. Ta chrochtající čuňata ve Strakově akademii namísto opětovného uzákonění povinnosti pracovat (nijak jinak se z toho nevyhrabeme, bez onoho pomyslného biče to nejde, protože logicky jít nemůže) přišla s řešením, popsaném v citovaném komentáři na seznam.zpravy.cz takto:

»Plán na zlepšení situace už je na cestě. Vláda totiž schválila několik programů na posílení migrace ze třetích zemí. Dohromady otevřou v příštím roce cestu do českých firem dvaceti tisícům kvalifikovaných pracovníků především z Ukrajiny, Filipín a Mongolska, v menší míře pak z Moldavska, Gruzie a Bosny a Hercegoviny. Kromě toho kabinet předpokládá, že hladový pracovní trh posílí během příštího roku dalších 20 tisíc Ukrajinců z řad uprchlíků. Celkem tedy 40 tisíc lidí.«

Bliju. Pradón – bliji, tak je to spisovně. I ten dobytek má pud sebezáchovy, a když mu hoří stáj, dá se aspoň na útěk. Horší je, když si v té hořící stáji ještě libujete a sprostě napadáte ty, kteří chtějí ten oheň hasit.

Začalo to hned po listopadu 89, že jsme se dobrovolně vzdali toho, abychom si svoji zemi spravovali sami. A od toho už byl jen krůček k tomu, aby se tradiční práce, natož manuální, stala tím posledním, čím by se většina obyvatelstva chtěla živit. Však si přece všechno dovezeme, nač tu draze vyrábět a pěstovat, když na západě mají všeho nadbytek a přetrhnou se tam, aby vyplnili každé přání, které nám jen na očích uvidí, že?

Děsí mě pomyšlení, že my vlastně dneska zvláště na tu fyzickou, řemeslnou práci už ani nemáme lidi. Ne na počet, ale tak manuálně zručných, že by to či ono řemeslo mohli vykonávat bez rizika, že si při první příležitosti useknou prst, uříznou ruku, pustí do sebe 220 voltů, popálí se apod. Proč je nemáme? Protože si přece všechno dovezeme…

Že práce je tou matkou pokroku opravdu, není sporu. My jsme se práce vzdali, a že i pokroku, o tom nejlépe svědčí ty tisíce avizovaných Filipínců, Mongolů, Ukrajinců a kdo ví, koho ještě, kteří nyní budou s požehnáním Fialových pacholků rádoby zachraňovat to, čemu se oficiálně říká české národní hospodářství. Nenechme se vysmát. Tenhle rychlík dojel na konečnou…

Robert Fish