Jsme servilní národ?

Jsme první – hurá. Kdo jiný se může pochlubit tím, že odebere z USA zbraně za sto čtyřicet či kolik miliard? Proto byl na jednu hodinu do Oválné pracovny Bílého domu v samotném Washingtonu vpuštěn premiér Fiala k senilnímu americkému prezidentu Bidenovi. A nejen zmíněné zbraně, ale cokoli, co činí Spojené státy, nalezne beze sporu naší podporu. Jistě se při tom ani nezeptáme, proč, kolik nás to bude stát a má-li to vůbec smysl. Co USA dělají, to správné jest – tak zní pravidlo.

Byly doby, kdy Československo patřilo mezi závislíky na Francii. Největšími v Evropě. Ta nás pak v Mnichově prodala. Také za okupace se našli Moravcové, Hrubí, Bienertové, Krychtálkové, Vajtauerové, kteří se z nás pokoušeli vybudovat nejvěrnější zemi Nového řádu, jenž se nacistické Německo pokoušelo vnutit světu. Tato doba naštěstí minula. Díky osvoboditelské roli především Rudé armády. O té se ovšem mluvit nesmí. V pondělí se nám Česká televize zmínila, že právě dnes je to sedmdesát let, co byla v rámci Karpatsko-ostravské operace československými vojáky vedenými kpt. Jankem osvobozena první česká obec. Ni slovo o Rudé či Sovětské armádě. Prostě ta jako by nebyla, i když ta československá byla její součástí.

Pak přišla etapa nazvaná sovětská. To jsme zase byli největším pilířem Moskvy a to i mezi dalšími východními zeměmi. Bohužel také v období procesů jsme se snažili předstihnout druhé a jejich poradci dokázali úplně zdevastovat Gottwaldovu myšlenku o československé cestě k socialismu. Neobviňujme však ze všeho ony poradce. Nemohli by »radit«, kdyby tady nenašli vstřícné duše.

Nyní jsme v další etapě servility. Stali jsme se nejdůležitější zemí pro Spojené státy. Naše aktivity mají strhnout nebo varovat druhé váhající. Málokdo si totiž dovolí českého praporonosiče odvrhnout. Mnozí, kteří mají už po krk války na Ukrajině, by raději zasedli k jednacímu stolu, ale zvednout hlas proti českému emisaru se bojí. Ne každý má maďarskou a slovenskou odvahu.

Pondělní přijetí premiéra Fialy prezidentem Bidenem je vlastně podáním hlášení. Zajistili jsme údajně milion nábojů pro další válku na východě, nakoupili jsme nebo nakoupíme zbraně a zbraňové systémy pro naši armádu za mnoho miliard, takže Biden bude mít do dalšího klání s Trumpem argument pro voliče. Mnozí z nich totiž budou mít práci. Koupíme také americký zkapalněný břidlicový plyn, sice daleko dražší, než jsme mohli dostat odjinud, ale pro USA to bude opět znamenat udržení zaměstnanosti. Atd. Navíc jako nadzávazek budeme nutit své evropské sousedy a členy Unie k tomu, aby byli poslušnější k plnění zájmů Spojených států. To vše může mít negativní dopady na nás, ale co bychom nedali za pohlazení od prezidenta USA?

Jenže my? My nikoli. My poneseme důsledky servility. My nepolíbíme Bidena, jako to učinil Václav Havel v případě George Bushe, a nebudeme přijati v Oválné pracovně. My můžeme jen nabídnout české girls americkým ozbrojeným mužům, až se k nám podle smlouvy přijedou utábořit. My, kteří budeme první na ráně prvnímu ruskému odvetnému útoku. Za nás všechny, voliče i nevoliče podivného seskupení, to a mnoho dalšího slíbil premiér Fiala. My jsme jen podhradí, které poplatná média mají připravit k dalším pro něho úspěšným volbám. Jako jistota je tu navíc korespondenční volba. Takto nalezené voliče bude třeba jen přesvědčit, že jsou potomky našich rodáků, že stačí v čestném prohlášení uvést, že např. babička byla skutečně »bohémská sokolovna«, čímž vlastně získají občanství, i když už neumějí ani česky a nevědí často, kde je Praha, a že volit vhodné strany bude pro ně znamenat např. mít právo na mnohem levnější léčbu a mnohé další výhody, které nemají doma. Pak mohou jen přijet a využít výhody zdravotnictví atd.

Jsme tedy prodlouženou rukou Spojených států. Někdy jejím lakmusovým papírkem. Jindy zas marionetou, za jejíž drátky tahá někdo jiný. Zasloužili jsme si to? Asi ano, když jsme do vládních křesel poslali současnou garnituru plnou pochlebování a servility. Uvědomíme si to, anebo budeme strkat hlavu do písku tak dlouho, až naši vnuci budou muset jít do pole válčit stejně, jako tomu bylo ve čtrnáctém roce. Z té doby jsou téměř v každé dědině pomníčky se jmény mrtvých.

Jaroslav Kojzar