»Na kukuřici a pšenici z Ukrajiny závisí 400 miliónů lidí,« napsal 30. března letošního roku web ČT24. »Vlast prasete je tam, kde roste větší kukuřice,« napsal někdy v 80. letech minulého století rumunský básník, prozaik, dramatik, aforista a nositel řady literárních cen Valeriu Butulescu. Normálně se nechválím, ale tady jsem trefila desítku.
Co? Už to ani nemusím dál komentovat, takže k tomu pouze stručně:
Pro NI je to ideální kombinace. Když tu zvesela chce prodávat něco, čím se jako jedním z mála ještě můžeme chlubit – jen proto, že je to národní, tudíž dosud z jakési laxnosti nevyloupené, a k čemu soudný jedinec vzhlíží s úctou a respektem, je to o té Butulescově »chrochtající vlasti«. Navíc, což je ten nahrávající paradox, ONA se totiž opravdu má kam za tou větší kukuřicí vystěhovat. Reálně, doslova. Není to jen tvůrčí metafora. Shodou okolností nám do sebe obojí výše citované (ČT24 + Butulescu) bezvadně zapadá. To se to pak píše, když nám nahodile sebrané souvislosti samy od sebe píší dokonalý příběh, v němž jedno vzorově váže na druhé.
Tam, co ta větší kukuřice roste, tohle řadu let možné bylo a dosud je. I v téhle době by JÍ tu pšenka kvetla – také doslova. Dělo a děje se to v takové míře, že na to neexistuje měřitelná míra. Rozprodalo se u nich za účelem spekulací všechno, co jen trochu fungovalo. Ještě nedávno se o tom zmiňovaly oficiální mezinárodní statistiky a »naše« země s větší kukuřicí v nich hrála prim (ze stupňů vítězů permanentně neslézala) – korupce, kriminalizace, podsvětí, mafiáni, oligarchové, vraždy na objednávku – jak je vám libo, co vás jen v tomto kontextu napadne. Dnes už je to tabu. Kukuřičná země je nyní vzorem ctnosti. No nic. Koněv také dříve Prahu osvobodil, a teď už ne.
Co s NÍ a s NIMI? Znám i jiné rčení s prasetem, když už se jim tolik věnujeme. O kotli a vařící se vodě. Jen musíme pod ten kotel vydatně přikládat. Z pouhého chtění se voda sama neuvaří.
Marie Krejčíková