Pokud ještě jsme, jsme kdo/co?

Jestli mě spolehlivě vždycky něco dostane do varu, jsou to nelogické argumenty vydávané za logické. Třeba jako v tomto případě… Nebo vám to přijde logické? Tohle jsou ty opěvované přínosy našeho členství v EU? Čtěte pozorně, já budu zatím psát dál…

1. Česká republika je v produkci obilí maximálně soběstačná a skoro polovina produkce se vyváží.

2. Podle hlavního ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy se koncem května obchodovala tuna pšenice na pařížské burze v rekordních číslech. »Průměr za posledních 10 dní totiž činí 10 500 korun. Od ceny na burze v Paříží se odvíjí nakonec také cena pečiva v Česku. Celkově pečivo letos zdraží o desítky procent,« uvedl Kovanda.

3. V případě nouze Česká republika nemůže stopnout export pšenice kvůli jednotnému evropskému trhu.

Můžete mně říct, proč vlastně Česká republika ještě existuje? Vždyť je to něco dnes už naprosto neuchopitelného. Nebo jinak, teoreticky – když už existuje – kdo nebo co vlastně je? Proč se zemědělci rvou o každou korunu, když ve finále to, kolik u nás bude stát chleba, rohlík a kilo vepřového nebo hovězího – prostě všechno, stejně určuje někdo jiný? Spekulant na burze. K čemu pak je snižování nákladovosti, zvyšování produktivity pracovní sily, zavádění nových efektivnějších metod atd., atd.? Všechny ty, kteří rozhodli o tomto zotročení naší země, bych bez milosti postavil před soud. Při neexistenci trestu smrti je jedinou relevantní sazbou doživotí.

Potravinářské pšenice produkujeme takový nadbytek, že ji ještě i vyvážíme, ale je nám to k ničemu, protože ceny pečiva se odvíjí od pařížské burzy, a pokud bychom měli pšenice nedostatek, což do blízkého budoucna nelze vyloučit, její vývoz zase pro změnu tak či tak nemůžeme zarazit, poněvadž jsme se přivázali k jednotnému evropskému trhu a ten národní zájmy zásadně ignoruje.  

Nikdy nepochopím tu do nebe volající lhostejnost nemalé části obyvatelstva, které doteď pěje chvalozpěvy nad naším členstvím v EU, div že si z toho štěstím neucvrnkává do kalhot. Ta jejich omezenost zachází tak daleko, že ve své zaslepenosti jsou ochotni snad »žrát« i kořínky, jakože každá svoboda něco stojí a hlavně že bolševici už nejsou ve Sněmovně.

Za koho vlastně tak hrstka odvážných dnes bojuje? Za ty zatvrzelé tupce, kteří jsou schopni i byvše hladem vychrtlí na kost a s rty promodralými chladem, z posledních zbytků sil krátce před smrtí vykřikovat, že za to mohou komunisté, kteří tady všechno rozkradli? Skončí vůbec kdy tahle stupidní argumentace? To nevím. Pokud však ano, jedno vím. Bude už pozdě. Jakože pozdě už je skoro teď.  

Pavel Votruba