Pravda může vypadat různě. Může být obyčejná (třeba když venku prší a někdo řekne »venku prší«) nebo např. šokující (to když kriminalista usvědčí nečekaného pachatele), a pak také existuje »pravda«, kterou jsem si pro sebe nazval »svatouškovská«, chcete-li pravda přespřílišná, která už nehraje tu hlavní a jedinou roli, jíž by hráti měla, ale ve svém výrazu se situuje do role spíše strojené. Najednou jí je všude nadbytečně, k neudýchání a hlavně k neuvěření.
Čím méně je tato pravda pravdivá, tím intenzivněji o své pravdivosti přesvědčuje. Jako když se vášnivý kuřák před ostatním chlubí svojí vůlí, že s cigaretami seknul a chodí si zapálit za roh, aby ho nikdo neviděl. Prostě svatoušek. Pro jistotu jsem si ve slovníku synonym našel varianty pro slovo »svatoušek« – pokrytec, licoměrník – bylo mi nabídnuto.
Sama o sobě jako by se tahle svatouškovská pravda zhmotňovala. Kyne jako zadělané těsto na buchty. Nabývá na objemu, neboť není uvěřitelná, ač tak chce za každou cenu působit.
Shrnuto a podtrženo, abychom přešli k meritu věci – čím více tahle svatouškovská pravda usiluje o věrohodnost, tím méně důstojnou roli hraje, neboť pravdu jako takovou akcentuje přespříliš. Servíruje ji totiž teatrálně ve zcela nereálné podobě. Činí ji zoufale přespřílišnou, neb se jí zoufale přespřílišně podbízí.
Přečtěte si čerstvý blog ministra vnitra Víta Rakušana pod názvem Vnitro, to není lehká disciplína. Budete-li chtít, po pár větách pochopíte, proč jsem se v úvodu rozepsal o té přespřílišné pravdě. Rakušan ji do textu namlel takové kvantum, že tak silný koncentrát pravdy ve skutečnosti snad ani nemůže existovat. Stal se jakýmsi lhářem pravdy – jestli mně rozumíte.
Raději vám z toho blogu pár vět ocituji, pak snad už budeme mít jasno definitivně.
Cituji:
* Nečekal jsem dny zalité sluncem, úřednické kanceláře plné úsměvu, dokonce jsem ani nepočítal s potleskem a plácáním po ramenou. Čekal jsem tvrdé bitvy. Boj o charakter úřadu. Ministerstvo represe změnit na ministerstvo bezpečí a funkčního státu. A mimochodem – to jsem nevzdal ani náhodou.
* Jasně, chyby jsme určitě dělali sami … ale je všechno jen náhoda? Ten tlak na STAN, ta urputná pozornost a snaha najít cokoliv nového, nejlépe každý den. To není jenom uraženost ješity, který dostal pár knokautů v televizních debatách. To je součást války o charakter téhle země. Být skutečně na západě, nebát se pomáhat třeba Ukrajině, nebát se Putina označit za válečného zločince, neuvažovat na rozdíl od vždy připraveného čísla dvě Havlíčka o tom, že by nám soudruzi z východu stavěli jadernou elektrárnu. Tihle hoši chtějí svůj byznys, prachy, vliv a pocit moci. Čím absolutnější, tím lepší. Kamarád Vladimir je velký vzor.
* Aby vypadnul STAN z vlády, je potřeba zabít mě. Zničit, znevěrohodnit.
* Rakovinu je potřeba léčit. Mnohdy radikálně, bolestivě, často má terapie nežádoucí vedlejší účinky. Tahle vláda to slíbila. A já se do toho, bohužel jako jeden z mála, pustil.
* Zajímavý postřeh, který nám dává trochu jiný úhel pohledu, měl v Reportéru novinář Jaroslav Kmenta: »Změna od dob Babišovy vlády proběhla zatím pouze na postu policejního prezidenta a ředitele civilní rozvědky ÚZSI…« Tedy dvě zásadní změny v mé režii. Dodal bych, že jsem také vymetl trafikanty a vlivové skupiny z dozorčí rady České pošty a na podzim bude mít tahle zbytnělá instituce i nového ředitele. A tohle všechno se, samozřejmě, neodpouští…
* Pojďme se ale zaměřit na Petra Mlejnka a jednu z našich tajných služeb. … Mám na něj kladné osobní reference od lidí, kterým v této oblasti důvěřuju. On sám nabídl reference dalších důvěryhodných expertů.
* Ale, přátelé, je tady především vnitro. V očích holek a kluků z holdingu centrum moci, kontroly nad státem, silovými složkami. Tihle lidé prostě nemohou z podstaty své nátury ani uvěřit, že jsem jako ministr nikdy neviděl spis týkající se kauzy našeho spolustraníka. Nevěří a neumí si představit, že nekontaktuju vyšetřovatele, nevytvářím tlak, prostě se to nepokouším »nějak zařídit«.
* Dovolím si nakonec neskromně říct, že i přes počet bojišť, kde jsem vedl a vedu válku, se za své působení na vnitru nemusím stydět. A mám chuť vám všem dokázat, že na vnitru se dají dělat moc zajímavé a užitečné věci.
Kromě jedné nepatrné zmínky nic o sebereflexi, nic o kolosálních průšvizích, které STAN soustavně produkuje od 17. prosince loňského roku, kdy prezident republiky tuto vládu národní zrady bohužel jmenoval.
Snad jediné, co bych mu věřil, je, že se na vnitru dají dělat moc zajímavé věci. O tom asi nikdo z nás nepochybuje. A užitečné také, byť jen pro někoho.
Také cítíte, jak ta Rakušanova pravda vytéká z hrnce, jak se valí po schodech dolů a zaplavuje všechno kolem – jako v té pohádce Hrnečku, vař. Tam to sice byla kaše, ale jde o ten mechanismus… Svatouškovský Vít a jeho strojená, přespřílišná pravda. Tu nyní pan ministr odprezentoval na blogovém molu jako módní hit podzimu a zimy 2022.
Prostě v podání pana Rakušana moc »pravdy« škodí. Taková je pravda. Ta obyčejná, kterou popisuji v úvodu. Jak on nenahlíží do těch spisů svých spolustraníků, nikoho nekontaktuje, prostě, jak píše: »…nepokouší se to nějak zařídit…« – to už spíše uvěřím tomu, že ještě do zimy poteče ruský plyn Nord Streamem 2.
Holt, všeho moc škodí. I pravdy. Zvláště té hrané, licoměrné. »Pravde veriť, pravdu žiť a pravdu brániť« – pronesl generál M. R. Štefánik.Potíž je v tom, a tady si bez obav troufnu hovořit za vás, pane ministře, že vy tomu, co jste napsal (opravdu vy?) sám nevěříte, proto jste té pravdy psal tolik – v opačném případě byste nebyl svatoušek, ale svatý – tudíž v pravdě nežijete, tedy logicky pravdu bránit ani nemůžete. Leda tu vaši, tu jo. Ten módní hit podzimu a zimy 2022. O tom jste nás přesvědčil i v tomhle blogu, jenž jsem si přečetl, byť zrovna mně nebyl určen… Proč? Protože jste se podepsal »Váš Vít Rakušan«.
Promiňte, ale vy »můj« rozhodně nejste…
Pavel Votruba