Ty Francie, sladká(?) Francie(?)

Bezprostředně po Pavlově zvolení protektorátním správcem území Čech, Moravy a Slezska gratuloval novodobému von Neurathovi mezi prvními francouzský prezident Macron, vzkázav mu, že… »V Paříži je vítán.« Stejně jako v roce osmatřicátém minulého století i v tom třiadvacátém o bezmála století později snesl se nad tímto vzkazem ze země Galského kohouta Zpěv úzkosti a František Halas se v hrobě obracel jistě několikrát… (Ty Francie sladká Francie… Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon). Také Edvard Beneš se v zahraniční politice orientoval především na Francii, kde léta studijně pobýval, až nám to Daladier v září 1938 sečetl.

Bratrství s Emmanuelem si pochvaluje i jeden z jeho dalších protektorátních služebníků, Petr Fiala: »Jsem rád, že Emmanuel Macron přišel s myšlenkou vytvořit prostor, kde můžeme otevřeně a neformálně diskutovat.« I do Elysejského paláce ho pozval. Eman Péťu.

Z obsahu přiloženého videa, které nám do redakce zaslal čtenář, jenž trvale a dlouhodobě pobývá v Paříži, si však ani za mák nejsem jist, zda když dnes hovoříme o Francii, hovoříme zároveň o zemi, která vůbec ještě existuje.

Nebo jinak – co od téhle sebranky můžeme očekávat? Ti »čistí« od nás už jednou ruce pryč dali, notabene v okamžiku, když jsme jejich pomoc potřebovali jako nikdy. Ovšem co s námi provedou tihle často až do černa snědí (všichni jsou přece »Francouzi«, ne?), toho se docela i bojím. Jistě se s námi mazat nebudou. Mnichov 38 byl jen začátek, byť to málokomu dochází a pak – kdo by si přece dneska vzpomenul na nějaké Vávrovy Dny zrady.

»Ty Francie sladká Francie«… Zase a opět… »Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon«… Vy ho neslyšíte? Já ano. Čím dál hlasitěji.

Robert Fish