Home Pel mel STŘÍPKY Z NAŠÍ KRAJINY: Rybníky od Poděbrad a Nymburka

STŘÍPKY Z NAŠÍ KRAJINY: Rybníky od Poděbrad a Nymburka

Zaniklý rybník Blato

Řekne-li se slovo »rybníky«, většina lidí si vybaví jižní Čechy, někteří Bohdanečsko na Pardubicku a ještě někteří naše nejstarší rybníky v okolí Žďáru nad Sázavou. Že rybníky byly i na Poděbradsku a Nymbursku dnes ví jen málo zasvěcenců. Je to tím, že z bývalého rybničního hospodářství ve středním Polabí zbyly do našich dob jen nepatrné trosky, a to způsobilo, že velká většina prací o českém rybnikářství a rybnících, a to i v pracích historických, se o něm téměř nezmiňuje, až na několik krátkých zmínek a úvah z padesátých a sedmdesátých let minulého století.

Z faktu, že oblast za Nymburkem patřila do roku 1291 hradišťským a později sedleckým cisterciákům, lze usuzovat v tomto kraji na starší rybníkářskou tradici již ve 13. a 14. století. Na pravém břehu Mrliny mohl existovat již v 15. století Chlebský rybník a menší rybník v místech pozdějšího rybníka Bobnického. Největší rybník Blato, na levém břehu Mrliny, byl zřízen již ve 14. století a byl zásobován »splachovými vodami«, patrně tedy zejména z dlouhého hřbetu mezi Oškobrhem (295 m n. m.) a Vršálem (cca 210 m n. m.). Podmínkou pro další rozvoj místního rybnikářství bylo vytvoření větších pozemkových celků v období po husitských válkách. To se roku 1437 na Poděbradsku podařilo Jiřímu z Poděbrad a zčásti o něco později královskému městu Nymburk. Následně hrálo značnou roli zklidnění politické situace po střetech mezi Českým královstvím a Uhrami, ke kterému došlo až po smrti Jiřího roku 1470. Kromě vlastnických vztahů a politické situace, mohly hrát svou roli i přírodní podmínky, tedy i meteorologické a hydrologické extrémy.

Nejdříve po roce 1445, ale spíš až po roce 1470 vznikl Sánský kanál, který u tvrze Badry odbočoval »Baderskými stavidly« od řeky Cidliny. Odebíral tak podstatnou část průtoku, aby tak přivedl dostatečné množství vody do »poděbradských blat«, bezodtoké oblasti, o jejímž charakteru předtím nemáme spolehlivý doklad. Rybník Blato se tak stal již koncem 15. století, díky pánům z Kunštátu, zdaleka největším rybníkem v Čechách. Jeho plocha totiž mohla přesahovat 10 km2. Přitom podle dostupné historické dokumentace byl u nás ve stejné době patrně největším rybníkem rybník Dvořiště s plochou asi 3,5 km2. Podle pravděpodobnější verze vzniku Sánského kanálu (1470 anebo dokonce 1475) mohl být zakladatelem celého nového rybničního systému Blata snad Hynek z Kunštátu a na Poděbradech.

Výhodou Blata bylo, že teoreticky nepotřebovalo žádnou hráz, nehrozilo proto ani její protržení. Hrází byly patrně odděleny, asi až později, části původní sníženiny pro relativně menší rybníky (např. rybník Úmyslovický čili Rohlík a rybník Vyhlíd jižně od něj), takže plocha Blata se asi poněkud redukovala na 9,7 km2. Voda ze Sánského kanálu se napouštěla stavidly v obci Pátek. Bylo to před profilem dnešního mlýna v Pátku, který ale tehdy ještě neexistoval. Nejasné jsou okolnosti zbudování Nových mlýnů u obce Odřepsy na Sánském kanále (15. století) o němž se traduje, že byl náhradou za mlýn v Libici na Cidlině, kterému se za nové situace nedostávalo vody.  Sánský kanál ale nebyl jediným oslabením průtoku Cidliny. Po roce 1470 byl zbudován ještě »Bačovský kanál«, který dotoval další rozlehlý rybník Bačov (odhad plochy alespoň 2 km2) na tehdejším kolínském panství. Bylo to logické, Kolín totiž patřil od roku 1471 Viktorinovi a později Hynkovi z Kunštátu. Rybník Bačov i s odtokovým kanálem směrem k Velkému Oseku je zobrazen na schematickém plánu z roku 1655 a popsán jen jako »Rybník«. Jako značně zarostlý a mělký rybník je ještě vyznačen na mapě prvního vojenského mapování. Pozůstatkem tohoto rybničního systému je dodnes alespoň zčásti tzv. »Bačovka« ústící v NPR Libický luh do Labe.

Začátkem 16. století vznikaly v Polabí další velké rybniční projekty na Hradecku a Chlumecku, např. slavný rybník Čeperka anebo Žehuňský rybník na Cidlině, položený ještě nad Baderskými stavidly. Poděbradské panství se stalo roku 1495 komorním, tedy majetkem krále. Další kanály, kterým se Blato odvodňovalo směrem do rybníků Hrádkovského a Budiměřického byly povoleny Vladislavem II.

Jaký byl tedy náš největší rybník Blato? Blato, zaniklý rybník severně od Poděbrad, byl součástí Poděbradské rybniční soustavy. V době své existence patřil mezi největší rybníky v českých zemích. Plocha hodně přes 900 ha zabírala území mezi obcemi Pátek, Kouty, Úmyslovice a Senice. Hlavní zdrojem vody pro tento rybník byla zaniklá Nová strouha, která se oddělovala u Odřepes od Sánského kanálu a napájela soustavu rybníků severně od Poděbrad. Rybník Blato zanikl v době katastrofálního sucha roku 1790. Ale nejen pro sucho, ale i z důvodů pěstování nových zemědělských plodin, které měly zahnat hlad a bídu lidu tehdejší monarchie, a později tyto pozemky měly přispět k průmyslovému rozvoji království českého. A díky cukrovarnictví také přispěly.

Obecně se soudí, že ubývání rybníků odstartovala třicetiletá válka. Rozhodující byly změny v zemědělství a početní nárůst obyvatelstva zejména v 18. století. Jinými slovy, viníkem zániku většiny rybníků byl hlad po orné půdě, po půdě rybničních pánví, které slibovaly značné výdělky. Tak jak se prosazovaly v 18. století víc a víc osvícenské názory a z nich odvozené hospodářské teorie, přestávalo mít rybniční hospodářství pověst výnosného podnikání. Pokud přihlédneme k obdobím, kdy k rušení rybníků na celém našem území docházelo, je dalším možným faktorem počasí, resp. důsledky několika velmi teplých a suchých period (1761–1766) a (1781–1811). Význam některých těchto období podtrhuje i fakt, že jako minima vodních stavů byly vyznačeny některé roky těchto období (např. 1761, 1782, 1790, 1800 a 1811) na hladových kamenech v Labi. Toto období bylo bohaté i na další extrémy. Jen zdánlivě paradoxně jsou to i tuhé zimy a jejich důsledky, jako tvorba nezvykle velkých sněhových zásob, neobvykle silný zámrz na řekách i na rybnících, a také pověstné povodně v letech 1784, 1785 a 1799.

Oblast nymburského rybničního systému se nacházela na pravém břehu Mrliny. Rybníky byly napájeny většinou systémem kanálů (Vestecký kanál), který se odpojoval z Mrliny v Křinci a byl podpořen pravostrannými přítoky zejména Křineckou Blatnicí. Mrlina na svém horním toku pramení v oblasti Markvartické plošiny ve výšce 378 m n. m. nedaleko Sobotky pod vrchem Čakan (399 m n. m.). Za pozornost stojí silně vějířovité uspořádání povodí dolní Mrliny mezi Netřebicemi a Budiměřicemi, které vytvářejí zprava Křinecká Blatnice, Ronovka, zbytky systému Vestecké strouhy a potok Klobuš. Zleva jde o Velenický potok, prokopané odvodňovací kanály (soustředěné do Blatnice a druhé výpusti Blata od Koutů) a napájecí Sánský kanál zaústěný již přes sto let také do Mrliny. Jsou výsledkem přinejmenším přes 500 let trvajících poměrně radikálních lidských zásahů do vývoje povodí.

Rybníky na levém břehu Mrliny, zejména rybníky systému souvisejícího s rybníkem Blato, byly od 15. století zásobovány z povodí Cidliny prokopaným kanálem. Dnes se pro něj užívá název Sánský kanál.  

Na místě někdejších rybníků byly později zřízeny velkostatky Blato, Šumbor, Havransko atd. Blato se však polem nestalo. Na mapách stabilního katastru a druhého vojenského mapování vidíme pastviny. Blato se tak stalo znovu »blatem« anebo rozsáhlou pastvinou s mokrými loukami a zůstalo jím ještě dlouho. V době katastrofální povodně na Labi, která nastala pouhých 10 měsíců po známější povodni koncem března roku 1845, se totiž Blato znovu naplnilo.

Výjimečné svědectví o zdejším kraji podává o několik let později B. Němcová, a to za svého pobytu v Nymburce (1848–1850), když píše A. Fričovi: »Močariny po vlhkých lukách obrostlé jsou sítinou a povrch vody pokryt je širokým listem vodní růže [leknín, (Nymphaea), pozn. autora] a drobnolistou lemnou [okřehek (Araceae), vodní rostlina s drobnými lístky, pozn. autora]. Po lukách pasou děti stáda krav, černé, rezavě bílé a šedé barvy, na nichž viděti dobré chování. Selské domky s dřevěnými podsíňkami [předsunutý štít stínící průčelí domu, ještě dnes častý a typický znak lidové architektury Nymburska, pozn. autora] a štítami slaměnými střechami bělí se uprostřed sadů ovoce již zbavených. Po návrších viděti háje březové a borové, okolo kostelíčků leporosté kmeny jasanů, mohutné duby a krásné lípy, jichž ožlutělé listí větřík střásl a po rovině roznáší.«

To byl jen další rozměr Blata, tedy rozměr krajinářský a také botanický. V řadě odborných pojednání z 19. století jsou totiž spojeny nálezy někdy dnes vzácných bylin s fenoménem »Blatowiese« a také jménem tehdy nejvýznamnějšího českého botanika F. M. Opize (1778–1858) a také L. J. Čelakovského (1834–1902). Tento charakter si udrželo Blato, na rozdíl od parcelovaných rybníků na Nymbursku, nejméně do 60. a 70. let 19. století. Je jisté, že z dnešního hlediska by byl lučinatý ekosystém mokřadů a luk přinejmenším stejně významnou částí polabské krajiny, jako jsou třeba svědecké hory.

Radikální změnu do krajiny bývalých rybníků přinesly meliorace, tj. regulační projekt Mrliny prosazený správcem velkostatku Poděbrady L. Doležalem a podpořený zemědělskou radou. Hlavním cílem regulace Mrliny a melioračního projektu bylo rychlé odvodnění a pokles podzemních vod v daném území. Bylo pamatováno i na závlahy vybudováním pohyblivého jezu v profilu Chaloupky (který však nebyl místními rolníky převzat). Ochrana před povodněmi, která byla v úvodu zmíněna, byla projektována podle výšky únorové povodně roku 1876, kterou L. Doležal označil jako normální velkou vodu. Trochu zdrženlivé hodnocení protipovodňové ochrany vyplývá asi z faktu, že čerstvě regulovaná Mrlina způsobila několik měsíců po dokončení stavby, již za velké a známé povodně z 3. 9. 1890, mnoho škod (nejznámějším dopadem povodně je zkáza Karlova mostu o den později). Protrhla se hráz v Křinci, voda pak zničila dva domy ve Vestci úplně a asi 9 stodol bylo pod vodou, jak konstatoval místní pisatel a dodal: »K velkému žalu konstatovati se musí, že úprava Mrliny, jež přes 400 000 zl. stojí a která takřka věčné břemeno rolnictvu uložila, nevydržela první obtěžkávací zkoušku, ukázalo se nyní, kde špatně bylo stavěno« (Národní Listy z 6. 9. 1890 a 28. 3. 1891). Opětně se Mrlina rozvodnila v rámci vlny přívalových povodní i v květnu 1897.

K drenáži bývalých rybníků Blata, Okřínku a Šumbora přikročil poděbradský velkostatek v letech 1890–1892. Další zlomyslností osudu bylo odvodnění Blata dokončeno v době extrémního sucha let 1892 a 1893. Právě tyto roky jsou mimo jiné vyznačeny i na hladových kamenech nejen v Děčíně, ale i jinde.

Po roce 1918 byla zakládána na Poděbradsku meliorační družstva, Mrlina byla zaústěna pod nový jez v Nymburce proto, aby se zvýšil spád hladin. V červnu 1926 se po silných deštích ve dvou vlnách Mrlina znovu silně rozvodnila. Tato katastrofální povodeň, podobně jako na Klenici, byla zhoršena protržením rybníků. V případě Mrliny to byly rybníky kolem Jičíněvsi a Kopidlna. Voda pak dosáhla výšky mezi 3–4 m a zatopila rozsáhlé oblasti mezi Rožďalovicemi a Vestcem. Další silný déšť 17. 4. 1928 vedl opět k rozvodnění, navýšení hrází Mrliny fošnami ale nakonec odvrátilo scénář roku 1926. Vlivem promrznutí Mrliny až ke dnu došlo za pověstné zimy 1929 k vytvoření bariér a lokálním zátopám u Malého Vestce.

Další meliorační vlnu, která začala v roce 1938, přerušila válka. Po jejím skončení pokračovala do roku 1950 a znovu navázala roku 1958. Odvodnění blat shrnují publikace ze 70. a 80. let 20. století následně: »… tam, kde za vlhkých let zbahnění pozemků bránilo řádnému obdělávání polí, kde počasí brzdilo včasné síje a násilně zkracovalo vegetační dobu, tam kde se ocitly znovu desítky pracovníků, aby na největší meliorační stavbě v republice dokázaly, že moderní technika dovede čelit nepřízni i tam, kde proti člověku se spojila příroda a následky staletí. Na poděbradských blatech vyryly bagry desítky kilometrů otevřených odpadů, které před tím vyrýsovaly ruce techniků… Staletý boj o vodu skončil vítězstvím člověka…«

Období povodní 2001 až 2013, perioda sucha a zadržování vody v krajině 2014–2019

Po období s menší frekvencí povodní, kdy průtok Mrliny přesáhl maximálně hranici 40 m3.s-1 (povodně 1956, 1977 a 1979), přišly začátkem 21. století povodně mnohem výraznější, a to i zde na Mrlině. Vrcholem byla povodeň v červnu 2013 n a úrovni staleté vody. Voda v různé míře zaplavila území u Vestce, asi částečně i na místech původních rybníků Havransko, Vykleckého a Kratonoského. Do rybníka Blato se voda tak jako roku 1846 pravděpodobně nedostala. Výšky těchto moderních povodní najdeme na mostě v Rašovicích.

Nyní, od roku 2014 prožíváme naopak období katastrofálně malých průtoků. Průtoky Mrliny i Cidliny dosáhly v roce 2015, 2018 i v roce letošním, v době letních minim úrovně desítek litrů za vteřinu. V kanálech, které sloužily napouštění či odpouštění rybníků a později melioraci a také v dolní Mrlině, voda v létě prakticky neteče.

Dosáhl staletý boj člověka s vodou skutečného vítězství člověka?

Doufejme, že ne. A až bude čas, podíváme se i na další rybníky.

Podle materiálů uložených v Polabském muzeu v Poděbradech a s mnohými díky paní PhDr. Helence Lipavské.

Václav Ziegler

FOTO – archiv autora

Předchozí článekPlíšková si o finále nezahraje, zato Krejčíková se Siniakovou v deblu ano
Další článekCMG a OBS podepsaly dohodu o produkci pro hry v Paříži 2024

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here