Polární záře je pro obyvatele našich zeměpisných šířek jevem poměrně neobvyklým. To obyvatelé polárních oblastí jsou na tom mnohem lépe, nemusí čekat na mohutné sluneční erupce, stačí jim i mírně zvýšená aktivita Slunce. Proto se fotograf Jan Klíma vydal do Norska a toto nádherné i tajemné světlo zachytil v plné kráse.
Kdo by neznal slavnou polární záři. Ať již ze snímků oblohy z dalekého severu či z ještě, alespoň pro nás vzdálenějšího jihu, nebo třeba z divadelní hry Divadla Járy Cimrmana Dobytí severního pólu. Mnozí z nás však měli možnost ji spatřit bez problémů na vlastní oči i u nás. To je však už skoro 10 let. Ovšem i nyní se na ni můžeme podívat. A to díky vítěznému snímku fotografa Jana Klímy v soutěži Česká astrofotografie měsíce za prosinec roku 2022.
Tato fotografie nezachycuje ovšem jen krásnou polární záři. Ukazuje i krásné norské malebné městečko Tromsø s necelými 80 tisíci obyvateli, jenž je 12. nejlidnatější v Norsku. To však není ta nejzajímavější informace. Archeologické výzkumy prokázaly osídlení v této oblasti již v době před 9 000 lety. První písemná zmínka o městečku pochází z doby panování krále Alfréda v Anglii a je datována do roku 892.
Později se Tromsø stalo významným obchodním centrem, kde mimo jiné začínalo mnoho průzkumných výprav do Arktidy. Startoval odsud například Roald Amundsen, Umberto Nobile či Fridtjof Nansen. V roce 1927 zde byla otevřena Observatoř pro výzkum polární záře.
U Tromsø byla během druhé světové války ukryta i německá válečná loď Tirpitz, která zde byla také 12. listopadu 1944 potopena.
Ovšem, na zemi jsme byli již dlouho, obrátíme tedy své zraky k obloze. Tu vlastně na snímku »přesvětlují« zelenavé pruhy pověstné polární záře. Ta je vlastně důsledkem aktivity naší rodné hvězdy Slunce. Ať již během normální sluneční aktivity, nebo v období aktivity zvýšené, proudí od Slunce do prostoru, tedy i k Zemi takzvaný sluneční vítr. Ten je tvořen tokem elektronů, protonů a alfa částic s vysokou energií a rychlostí, který vzhledem k magnetické polaritě směřuje k severnímu či jižnímu zemskému pólu.
Tyto částice slunečního větru se srážejí s molekulami atmosféry. Pokud se nabitá částice srazí s atomem, dodá mu energii a elektrony, které obíhají kolem jádra, se mohou přesunout na vyšší energetickou hladinu dále od jádra. Tím se dostanou do excitovaného stavu, ve kterém však dlouho nevydrží a vracejí se zpět na původní energetickou hladinu. Přitom dojde k uvolnění přebytečné energie vyzářením fotonu. Při tomto ději se emituje elektromagnetické záření. V případě této fotografie se jedná o zelenou barvu kyslíku na vlnové délce 558 nanometru.
Titul Česká astrofotografie za měsíc listopad 2022 získal snímek od Zdeňka Vojče nazvaný Dance of the Demons (Tanec démonů). Právě takto někteří astronomové nazývají oblast oblohy zachycenou na této astrofotografii. A není divu, jeví se jako pohled skrze rozervané a silně zaprášené záclony do okna středověkého hradu, skrytého kdesi v tajemných lesích Transylvánských Karpat. Okno navíc osvícené pouze mihotavým světlem skomírajících svící. I přes jistý strach či neklid evokující souvislosti je to označení jistě poetičtější než LBN 552 a LDN 1228. Pod těmito zkratkami je totiž můžeme nalézt v příslušných katalozích mlhovin.
Jedná se o difuzní temné mlhoviny obřího vesmírného molekulárního mračného komplexu. Objekty tohoto typu zkatalogizovala v roce 1960 americká astronomka Beverly Turner Lynds. Zkratka LBN představuje Lynds‘ Catalogue of Bright Nebulae, tedy katalog jasných mlhovin, LDN pak katalog mlhovin temných. Její astronomická kariéra je spojena například s National Radio Astronomy Observatory Green Bank, Kitt Peak National Observatory nebo například Center for Astrophysics and Space Astronomy v Boulderu. Stejně působivé je i její členství ve významných organizacích, jako například American Association for the Advancement of Science, International Astronomical Union, American Astronomical Society a v dalších.
Celou oblast (Tanece démonů) nalezneme v souhvězdí Cephea, pouhých 12 stupňů od Polárky. Jedná se tedy o oblast cirkumpolární, tedy u nás nikdy nezapadající pod obzor. Co nás na první pohled zaujme, jsou mohutné prachové vrstvy, v pozadí oživené teplými barvami reflexních oblastí. Celý snímek je pak oživen několika jasnými modrými hvězdami. Samotné mlhoviny nalezneme poměrně snadno. LDN 1228 (temná mlhovina) se nachází prakticky uprostřed snímku. V levé třetině snímku pak nalezneme komplex mlhovin LBN 552 (jasných mlhovin). Tato oblast je ostatně nejslabším členem katalogu LBN a je tedy velkou výzvou pro astrofotografy. Jasná oranžová struktura uprostřed představuje reflexní mlhovinu GN 21.00.4, nebo pod jiným katalogem RNO 129. V jejím centru se nachází slabý stelární objekt, protohvězda či velmi mladá hvězda »pohybující« se v Hertzsprung–Russellově diagramu vývojově směrem k »hlavní posloupnosti«.
Podobně bohatý na exotické objekty je i temný mrak LDN 1228. V hustých oblastech molekulárního mračna se nachází shluk mladých hvězd, včetně hvězdy vydávající masivní výtrysk. Na obrázku jsou také vidět četné »Herbig-Haro objekty«. Ty vznikají, když se plyn emitovaný hvězdou setká s oblaky prachu. Často jsou zarovnány podél její rotační osy. Objekty Herbig-Haro mají velmi krátkou životnost, v nejlepším případě několik tisíc let.
Díky astrofotografovi Zdeňku Vojčovi a jeho vítěznému snímku listopadového kola soutěže Česká astrofotografie měsíce nám byl umožněn úžasný pohled do divokých oblastí vesmíru plných nejen temných či jasných mlhovin, ale i exotických objektů vytvářejících neopakovatelné kouzlo vesmíru.
Pavel Suchan