Ten rok byl podzim krásný. Sluníčko o »babím létě« svítilo a hřálo, ale co platno, brzy se chýlilo k západu, rychle se stmívalo a za šera se zkameněliny hledají dost špatně. Na bechlejovickém nalezišti zkamenělin seděl na hromadě diatomitu, hornině, která je tvořena většinou opálovými schránkami rozsivek (jednobuněčné řasy, latinsky Diatomacea), které tvoří nejméně 40 procent jejího objemu, mladý muž, již tehdy známý český paleontolog, a znuděně kladivem štípal právě ten diatomit.
Abych vás alespoň ve stručnosti seznámil s diatomitem. Je to hornina tence vrstevnatá a dobře štípatelná podle vrstevních ploch. Diatomity vznikají ve sladkovodním i mořském prostředí, ale i v oblastech se smíšenou (brakickou) vodou. Existenci velkého množství rozsivek v takových vodách podmiňuje vysoký obsah SiO2. Diatomity na bechlejovickém nalezišti vznikly v sladkovodním prostředí, protože zdejší jezera a jezírka měla velmi příznivé podmínky pro rozvoj diatomáceí, čili rozsivek, půrotože blízké sopečné oblasti (Doupovské hory, České středohoří i hory Lužické) chrlily do ovzduší velké množství sopečného prachu a popele. Sopečný popel je snadno přístupným zdrojem potřebných anorganických látek pro stavbu jejich schránek. Vše se odehrávalo na konci starších a mladších třetihor, někdy před 25–20 miliony lety před přítomností.
Vraťme se však k tomu mladému muži, co znuděně štípal po vrstvičkách diatomit. Ten den neměl valného štěstí, neboť našel jen pár listů, a to ještě málo čitelných. Nedivme se mu proto, že byl rozladěn a nečekal, že by ten den objevil něco kloudného. Snad s posledním paprskem dne však se na něj štěstí usmálo. Na diatomové destičce ze spodního miocénu v Čechách se objevila zkamenělina raka! Do té doby něco podobného nikdo neobjevil!
Po podrobném prostudování zkameněliny se zjistilo, že se jedná o úplně nový druh a rod. A tak bylo na místě stanovit jeho jméno. Rodové jméno bylo nabíledni »Bechleja«, a to podle naleziště, tedy podle obce Bechlejovice, jak je i naleziště nazývané. Ovšem to druhé jméno, tzv. druhové, bylo oříškem. Nálezce o něm vedl dlouhou a důkladnou diskuzi s řadou odborníků, až nakonec zvítězil jeho nápad nazvat toho ráčka jménem »nečekaný«, neboť je pravda, že to skutečně nečekal po dni plném zklamání. A protože se »nečekaný« řekne latinsky »inopinatus« a »Bechleja« je rodu ženského, tak tedy »inopinata« = nečekaná. Tak tedy Bechleja inopinata.
Jak ten rak Bechleja inopinata vypadá? Na prvním páru končetin (tzv. perioda) jsou malá klepítka a na druhém páru klepítka velká, tedy zcela opačně než je tomu u našich raků či u staršího rodu Micropsalis z oligocénu v diatomitech u Kučlína. Vnitřní tykadlo, antenula, má jen jednu krátkou nitku, nitky vnějších tykadel jsou jeden a půlkrát delší než hlavohruď. Ráček není zvláště velký, kolem tří centimetrů, ale polohou svých klepítek je raritou mezi raky.
Nález se uskutečnil přesně před 66 roky a ještě téhož roku byl publikován v odborném tisku.
Václav Ziegler