Home Rozhovory Karolína Erbanová: Ničeho nelituji, ani ta olympijská medaile mi nebyla odpuštěna

Karolína Erbanová: Ničeho nelituji, ani ta olympijská medaile mi nebyla odpuštěna

FOTO - ČTK/Vít Šimánek

Karolína Erbanová má bronz z olympijských her 2018 v Pchjončchangu a hned poté šokovala sportovní veřejnost tím, že v pouhých 24 letech s rychlobruslením sekla. Dala se nejprve na florbalovou dráhu a pak se z ní stala úspěšná hokejistka, které jen o fous utekla nominace na ZOH 2022 v Pekingu. Zápis do historie v podobě účasti na olympiádě ve dvou tak různých sportech nevzdala, což potvrdila i v interview pro iportaL24.cz, a zároveň se neváhala vrátit i do problematické minulosti či povyprávět o podmínkách v takzvaně profesionálním ženském hokeji.

Co momentálně dělá Karolína Erbanová? Čemu se věnujete na prahu léta?

Mám za sebou první sezonu v zahraničí. Na začátku dubna jsem se vrátila ze Švédska, ale pořád trénuju nebo absolvuju různé kempy. Připravuju děti, a to včetně holčiček, na ledě s hokejkami. Individuálně bych měla být připravena pro příští sezonu ve Finsku na začátek září.

Proč jste zvolila právě Finsko?

Když se mě na to lidé ptají, tak obvykle vtipkuju, že Finové v poslední obě vyhráli všechno, tak kam jinam bych ani měla jít (smích). Dostala jsem výbornou nabídku a přímo z první ligy z týmu HPK Hämeenlinna, protože ve Švédsku jsem v Uppsale hrála druhou nejvyšší soutěž. Prostě jsem si řekla, že zkusím něco nového!

Kde se HPK Hämeenlinna v tabulce pohybuje?

Asi bych to definovala tak, že jde o klub ze středu tabulky s ambicemi se posunout výše. Jsou tam dobré podmínky a super zázemí. Vždyť i muži hrají o nejvyšší příčky.

Jaké jsou vlastně podmínky v ženském profesionálním hokeji? Dovedou si prvoligové hráčky vydělat na živobytí?

Ono to spojení »ženský profesionální hokej« je taková fáma, která putuje českou populací. Ženy to mají těžší než muži. Přední kluby jsou ochotné holkám, včetně nám ze zahraničí, poskytnout zázemí, aby jim co nejvíce pomohly s náklady na život. Zaplatí jim ubytování, základní stravu, výstroj… Nicméně je to jiné než u chlapů. Ti si díky profi smlouvám nejen vydělají na živobytí, ale – pokud jsou dobří – dokážou navíc zajistit sebe, a často i svoji rodinu, do budoucna. To holky znají trochu menší a skromnější svět. Přesto o nich zahraniční týmy vědí a některé mají po ruce pomoc manažerů.

A jak to dělá konkrétně Karolína Erbanová?

Jsou to dva roky, co jsem se seznámila s jedním Američanem, který má dobrý přehled, kde preferují jaké typy hráček, jaké nabízejí podmínky a podobně. Komunikuju i s kluby a teď se mi povedlo samotné dohodnout se na angažmá v tom Finsku. Tým hradí základní potřeby, jako je bydlení nebo strava, dále i dopravu včetně letenek, jednu dvě hokejky nebo pojištění. Pro mě je to z druhé švédské nejvyšší soutěže určitě polepšení.

O tom, že nejlepší hokejisté si nejen vydělají na živobytí, ale většinou i zajistí celou rodinu dlouho dopředu, jste již mluvila. Jsou takové případy i mezi elitními hokejistkami?

Velké výdělky žádná z hráček nemá. Většinou je běžná praxe, že mívají nějaký částečný úvazek a vedle toho ještě pracují, třeba pomáhají na stadionu, aby se to dalo zkombinovat. Já mám například závazky na home office z České republiky, a tak to plánuju dělat i ve Finsku. Severské země jsou navíc pro Čechy obecně dražší, ale musíme to brát, jak to je. A snažit se posouvat ženský hokej, co to jde, celosvětově. Táhnout za jeden provaz a zviditelňovat náš sport, aby rostl jeho level a holky měly stále lepší a lepší podmínky.

A jak je to v českém národním týmu?

Je to hodně podobné. Ty nejlepší holky působí většinou v zahraničí, ať už v Evropě, nebo v zámoří, kde studují a zároveň hrají univerzitní soutěž. Potom kombinují školu s prací a hokejem.

Sledovala jste, jak se dařilo českým hokejistkám v Pekingu při jejich olympijské premiéře?

Sledovala, i když přiznávám, že to, jak mi o fous utekla nominace, bylo zklamání. Ale na dálku jsem sledovala celý turnaj, kvalifikací jsem prošla s holkami a byla jsem za to ráda. Je to velká zkušenost a milník pro celý český ženský hokej. Startoval poprvé na olympiádě – to je důležitý krok k posunu dopředu. Neměli jsme všechny zápasy ideální, ale jak už jsem řekla, byly to první olympijské hry a každý, kdo tam někdy byl, potvrdí, jak všechno dokáže na člověka dolehnout. Je to něco úplně jiného než mistrovství světa nebo Světový pohár v individuálních sportech. Já jsem na tom také byla mentálně jinak v roce 2010 ve Vancouveru, pak o čtyři roky nato v Soči a nakonec jsem cenné zkušenosti zúročila v Pchjongčchangu 2018.

Vy jste ale mohla nakonec startovat i v Pekingu – v hokejovém týmu. Byla jste náhradnicí…

Jenže se mi do toho bohužel připletlo zranění v dolní polovině těla ze švédské ligy a tak jsem měla smůlu…

Víte, co mi přišlo jako zvláštní? Jak se národní tým připravoval na olympiádu a v médiích se vesměs řešilo hlavně to, jestli se do nominace dostane Karolína Erbanová. Když jste dala svůj první gól v reprezentaci, psalo se o tom – a nikdo pomalu neměl ani tušení, jak zněl výsledek duelu s Dánskem. A tak bych mohl směle pokračovat. Nevadilo to vašim spoluhráčkám? Nežárlily na vaši popularitu?

To byla taková zvláštní situace. Dopředu jsem byla připravená, že to nemusí dělat dobrotu. Ovšem s těmi holkami, se širokým kádrem, jsem po kempech strávila dva roky. Šlo o to, aby mě poznaly. Že jsem normální člověk, který nemá ambice na jejich úkor, ale chce v prvé řadě reprezentovat Českou republiku. Mediální zájem o mou osobu byl logický – nešlo o úplně obyčejný příběh. Ale berme to tak, že jsem přispěla k tomu, že se o ženském hokeji začalo více psát a více mluvit.

Občas – hlavně chlapi – pronesou, že lední hokej není sportem pro ženy. Setkala jste se již tváří v tvář s tímto názorem? A pokud ano, jak zní vaše odpověď?

Musím říci, že takhle přímou konfrontaci jsem ještě nezažila. Možná je to tím, že lidé mají respekt k tomu, co jsem dokázala v rychlobruslení. Ale co si tak povídáme s holkami, slýchají úplně všechno. Co člověk, to názor. A i když slyším jen náznak tohohle postoje, neberu to nijak zle. Každý člověk ať dělá, co ho baví, v čem spatřuje nějakou vizi, která zapadá do kontextu celého jeho života. Někdy bývá ta cesta těžší, jindy lehčí. Já jsem v tom rychlobruslení nešla zrovna obyčejnou cestou. Jsme zvyklá vybírat si zvláštní cíle, většinou i dost vysoké…

Měla jste v onom roce 2018, kdy jste překvapila svým oznámeným rychlobruslařským koncem, jasno, co budete dělat? Měla jste v hlavě florbal, a na hokej nemyslela? Nebo jak to bylo?

Pro profesionálního sportovce platí, že má vždy zhruba na šest měsíců nalajnovanou přípravu. Poměrně přesně. A já jsem si tenkrát chtěla hlavně vyčistit hlavu. Bez myšlenek na to, jakým směrem se vydám. Nejdříve jsem hokej upozadila a přitáhnul mě florbal. K hokeji mě to nasměrovalo až poté, co jsem byla oslovena agenturou ALVO Sports, a konkrétně Zbyňkem Hrdelem, což byl dávný spolužák mojí maminky z Milevska v jižních Čechách. Nepřemýšlela jsem až tak o hokejové kariéře. Ale ve světě je běžnou praxí, že hokejisté spolupracují s rychlobruslaři a já jsem v roli trenéra měla na noze brusle i hokejku. Začala jsem tak shánět výstroj a všechno se vyvinulo úplně jinak…

Litovala jste někdy, byť třeba jen na okamžik, svého rozhodnutí z roku 2018 pověsit rychlobruslařské náčiní na hřebík?

Ani na chvíli! Stejně jako když jsem čtyři roky předtím odešla do Nizozemska kvůli důvodům, které byly… Každý krok, který udělám, mívám dobře promyšlený, a nikdy nelituji. Netušila jsem sice, co bude dál, ale teď jsem v hokejovém světe spokojená, a to je znak, že tělo i hlava chtějí makat. V rychlobruslení tak tomu už bohužel nebylo. A kromě toho mám šanci dostat se na profi úroveň, což se mnoha hokejistkám nepovede.

Jsou tedy zimní olympijské hry 2026 pro vás hlavním lákadlem?

Dá se to tak říci. Čtyři sezony, to je takový cíl, kam až dohlédnu. Tak jsem to mívala i v rychlobruslení. Ale není to jen o tom – a ani tehdy nebylo – že bych sbírala starty s tím, že jsem si pouze odškrtla dílčí cíl. Moje druhá sportovní kariéra je hokejová a profesionální hokej bývá o přístupu. V zahraničí se ženský hokej bere jinak než u nás. Mohu prožít naplno to, co jsem musela ve čtrnácti letech, kdy jsem s hokejem skončila, odložit. I rychlobruslení je o tvrdém drilu, ale tady si navíc užívám všeho okolo. Ráda chodím i do fitka, a dokud mi drží tělo při zdraví, hodlám do každého tréninku a každého zápasu dát maximum. Třeba se mi to všechno za čtyři roky v dobrém vrátí…

Jak byste vlastně s odstupem času shrnula důvody, proč jste dala v roce 2018 rychlobruslení vale? Hodně se o tom tenkrát napsalo…

Já jsem o tom nikdy moc nemluvila, protože mi přišlo zbytečné zacházet do detailů. Což pořád zůstává, ale dneska není žádné tajemství, že vztah můj a Českého svazu rychlobruslení nebyl dobrý. Už od té doby, co jsem v roce 2014 odešla trénovat do Nizozemska, kde byly lepší podmínky pro krátké tratě. Navíc předtím nefungovalo ani moje spojení s trenérem Novákem.

Čtyři roky se to celé táhlo a ono vás to unaví nejen na ledě, ale i mimo haly. Olympiáda byl milník. Získala jsem pro Českou republiku bronz, ale vztahy se nezměnily. Ani ta medaile vám pak už nedodá sílu. A vlastně mi nikdy nebyla odpuštěna. V ten moment jsem už nechtěla bojovat s větrnými mlýny. Potřebovala jsem zachovat věrnost sama sobě. A ta důležitá rozhodnutí mívám uvnitř dobře zpracovaná, takže jsem skutečně, jak už jsem řekla, ani na okamžik nelitovala.

Kde máte uloženu bronzovou olympijskou medaili? Prohlížíte si ji občas?

Jsou to nějaké tři dny zpátky, co jsem na ni zrovna koukala. Mám ji vystavenou doma. Ne že bych si ji prohlížela od rána do večera, ale je pro mě cenná. Symbolizuje všechno, co jsem rychlobruslení dala, a co ten sport dal mně. Všechno okolo toho…

A kde máte ostatní cenné světové či evropské placky…?

Ty jsou uloženy pěkně pospolu u rodičů. Ale každá z nich je pro mě cenná.

Sledovala jste rychlobruslení na ZOH v Pekingu? A co říkáte na sportovní dlouhověkost vaší kolegyně Martiny Sáblíkové, které znovu urvala medaili?

Samozřejmě že jsem si olympiádu nenechala ujít. Pořád jsem velký fanoušek sprinterských tratí, kde závodí moji blízcí přátelé a kolegové. Jasně že jsem fandila všem českým závodníkům a k tomu, co dokázala Martina, jsem se v pár rozhovorech taky vyjadřovala. Ona bude navždycky legendou, a byla by jí, i kdyby v Číně medaili nezískala. Je hrozně těžké dostat se na vrchol, a ještě těžší se tam udržet! Každou sezonu trávit na stadionu, víkend co víkend. A ještě to potvrzovat na závodech. V jejím případě opakovaně. Martina se zkrátka potkala se sportem. Až neuvěřitelně. Stejně jako Eva Samková se snowboardingem. To je až neuvěřitelné spojení.

Říká se, že jakmile pověsí brusle na hřebík Martina Sáblíková, znamená to konec rychlobruslení v Česku. Co vy na to?

Že je mi to líto. Aby ne, vždyť to znamená konec sportu, ve kterém mám olympijskou medaili. Ale s ohledem na to, když se dívám na perspektivy do budoucna, je to asi nevyhnutelné. Nemám žádného nástupce, co se týká krátkých tratí, které sleduju v první řadě. Je to výsledek toho, jak jsme zaseli během let, kdy se úspěchy vozily ze světových a evropských šampionátů i z olympiády. Je potřeba na tom podhoubí pracovat a vytvořit systém i vizi do budoucna. Celé je to o lidech, kteří se kolem toho sportu pohybují. Když se podívám, jak je rychlobruslení propracované v Nizozemsku, musím říci, že u nás se to prostě nepovedlo…

Petr Kojzar

Předchozí článek»Skandální« zablokování deportace do Rwandy
Další článekOsobnosti za národním podnikem stojí!

2 KOMENTÁŘE

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here