Senát za Listinu! Zrod Ústavy ČR podrobně vysvětluje Aleš Gerloch

Ústava ČR původně připravovaná v rámci federace v letech 1990-1992 počítala s tím, že bude existovat federace nadále. Nešlo tak o ústavní úpravu samostatného státu. Poměrně rychle pak byla během několika měsíců zpracována dodnes platná Ústava ČR, kterou 16. prosince 1992 schválila ČNR, říká v rozhovoru pro iportaL24.cz ústavní právník a místopředseda legislativní rady vlády Aleš Gerloch.

Ústava ČR vznikala ve složité době. Tehdejší Česká národní rada ji schválila v polovině prosince 1992 s účinností od 1. ledna 1993. Bude to 30 let. Jaká byla při svém zrodu?

Ústava ČR vznikala v době, kdy se připravovalo rozdělení federace na dva samostatné státy – Českou republiku a Slovenskou republiku. Někdy se nepřesně mluví o tom, že ČSFR se rozpadla, což naznačuje, že to byl zcela spontánní, neřízený proces. Ale tak to nebylo. Po červnových volbách 1992 politické reprezentace Česka a Slovenska nebyly schopny se dohodnout na podobě společného státu. Diskutovalo se předtím dva roky a určitá shoda byla na tom, že společný stát by měl zůstat zachován. Ale představy o tom, jak má vypadat, byly dosti rozdílné a v roce 1992 se dál vyostřily. Zjednodušeně řečeno – česká politická reprezentace v čele s Václavem Klausem měla představu spíše centralizovanější federace, slovenská reprezentace v čele s Vladimírem Mečiarem spíše představu o konfederaci, či federaci velmi blízkou tomuto volnému spojení dvou států. Proto se nakonec šlo cestou rozdělení.

Platil ústavní zákon o referendu přijatý v roce 1991, který dával dvě možnosti – buď se v referendu mělo hlasovat o zásadních změnách uspořádání federace nebo o vystoupení jedné z republik. Tento ústavní zákon nebyl použit, ale je třeba říci, že zásadní změny federace zřejmě byly politicky neprůchodné. Tehdy se Miloš Zeman pokusil – a uspěl v první fázi, navrhnout československou unii, což mělo být zřejmě nějaké konfederativní spojení. Ovšem představy o tom, jak by uspořádání mělo vypadat, byly natolik rozdílné, že by byly obtížně kontabilní.

A připomněl bych, že Občanská demokratická aliance neuspěla ve volbách do Federálního shromáždění, avšak byla součástí koalice v ČR a neměla příliš zájem z politických důvodů na setrvání federace. Určitou měrou tak přispěla k rozchodu.

Referendum by se týkalo zřejmě jednostranného vystoupení Slovenska, protože ČR nic takového nevyjadřovala, ani nálada mezi občany taková nebyla. Takže SR by měla vystoupit z federativního svazku, ale to by pro ni bylo nevýhodné, protože formálně by mohl stát trvat dále a SR by musela hledat mezinárodní uznání, což by mohlo být složité. Takže politická dohoda, která nebyla přijímána zdaleka jednoznačně, se nakonec s odstupem času jeví jako rozumná: Přijmout konsensuální řešení, byť do jisté míry kompromisní, okolnostmi ovlivněné a jít cestou zvláštního ústavního zákona o zániku České a Slovenské federativní republiky.

Argument, že tento postup nebyl zcela legitimní, je podle mě oprávněný jen z části, ve skutečnosti by mohl vést ke kolizím. Stejně by asi ústil v rozpad federace, možná za méně klidných okolností. Přestože čeští občané, i velká část Slováků, byli spíše pro zachování společného státu, ukázalo se, že soužití je možné i v podmínkách existence dvou samostatných států. Že tu jsou nadstandardní lidské, ale i politické vztahy bez ohledu na to, kdo je konkrétním reprezentantem v dané době.

Hrozilo také, že bude třeba ČR v jiných mezinárodních svazcích než SR, že dojde k určitému napětí, ale to se ukázalo jako dočasné. Nebo že budou zásadní ekonomické a sociální rozdíly natolik velké, což může vyvolávat problémy. Zatím se to nepotvrdilo. A je dobře, že problémy vzájemných výčitek, či diskusí, jak má fungovat daný model, tím byly překonány.

Budoucnost pak byla do značné míry ovlivněna zejména společným členstvím v EU. Slovensko sice už má evropskou měnu, v ČR je postoj konzervativnější, rezervovanější, ale rozdíly jinak nejsou tak zásadní, aby bránily spolupráci. A skutečně se dá mluvit o československé ose vzájemné spolupráce i v lidských kontaktech nebo vědecké spolupráci vysokých škol.

První Ústava České republiky byla přijata ČNR na zasedání 16.12.1993 Zleva: Předseda ČNR Milan Uhde, předseda vlády ČR Václav Klaus a místopředseda vlády ČR Jan Kalvoda zpívají hymnu po přijetí Ústavy ČR. FOTO – ČTK/Jaroslav Hejzlar

A jde-li o českou ústavu, která vznikla v roce 1992?

Původní představa byla, že bude ústavní zákon o československé federaci nahrazen federální ústavou a zároveň Ústavami ČR a SR. To se nestalo. Slovenská reprezentace tehdy asi počítala výrazněji s tím, že bude SR samostatným státem a pracovala na přípravě samostatné Ústavy SR, která byla přijata ještě za federace 1. září 1992. Je v ní však ustanovení, že SR může vstoupit do svazku s jiným státem. Počítalo se tedy s eventualitou možného obnovení – federace, ale nejspíš konfederace s ČR. To my v Ústavě nemáme. I když někteří kolegové mluví o tom, že k rozdělení společného státu v ústavním smyslu došlo už toho 1. září, nebo 1. října 1992, kdy nabyla Ústava SR účinnosti, asi to úplně neobstojí.

Ústava ČR původně připravovaná v rámci federace v období let 1990-1992 počítala s tím, že bude existovat federace nadále, a nejde tak o úpravu samostatného státu. Poměrně rychle pak byla během několika měsíců zpracována dodnes platná Ústava ČR, kterou 16. 12. 1992 schválila ČNR.

Tehdy existovaly dvě komise pro přípravu Ústavy. Poslanecká v ČNR, paritně složená z politických stran, a vládní, kterou formálně vedl předseda vlády ČR Václav Klaus, úřadujícím místopředsedou byl Jan Kalvoda jako místopředseda vlády pro legislativu, tajemníkem Cyril Svoboda. Vládní komise vypracovala návrh Ústavy, který byl už jen dílčím způsobem korigován na jednání v Lánech se zástupci poslaneckých klubů ČNR začátkem prosince. Dohodlo se, že Ústava ČR nebude zahrnovat problematiku základních práv a svobod, ta zůstane samostatně v ústavní Listině základních práv a svobod, převzaté z federální úpravy z roku 1991.

Odložilo se třeba zřízení vyšších územních samosprávných celků, dnešních krajů, dohoda byla i ohledně Senátu. Někdy zjednodušeně říkám – Senát za Listinu. Část ČNR totiž jeho zřízení nepodporovala. Horní komora českého parlamentu byla ovšem naplněna až na podzim 1996, kdy se konaly první senátní volby.

Bývalý prezident republiky Václav Havel (vpravo) a předseda České národní rady Milan Uhde na soukromé večeři v pražské vinárně Savarin. FOTO – ČTK/Jana Noseková

Tím došlo ke zvláštní situaci, Senát se sice do Ústavy dostal, ale na jeho zřízení si musela ČR skoro čtyři roky počkat…

První období platnosti Ústavy – od 1. ledna 1993 až do konce roku 1996 – bylo významně ovlivněno tím, že existovala jen Poslanecká sněmovna, která vznikla z ČNR, zvolené v červnu 1992, a plnila i některé úkoly Senátu. Šlo třeba o výběr soudců Ústavního soudu, kde prezident republiky potřebuje souhlas Senátu – ten dočasně nahrazovala Sněmovna. V té době nebyl přijat žádný ústavní zákon. Ústava stanoví, že s ústavní změnou musí souhlasit obě komory. Byl spor o to, zda by to mohla činit Sněmovna sama. A riskovat se nikomu nechtělo.

První ústavní zákon tak byl přijat až v roce 1997. Připomeňme, že významní představitelé politické reprezentace byli zvoleni do Federálního shromáždění ČSFR. Na rozdíl od Slovenska, kde byly voleny špičky stran do SNR, dnešní Národní rady SR, už tehdy. I to hrálo svou roli, včetně toho, že politické složení nebylo identické v české části FS – ve Sněmovně lidu a Sněmovně národů – s politickým složením ČNR. To je jeden moment.

A druhý?

Tím, že Ústavu ČR připravovala v zásadě vládní komise, tak omezenou roli hrály opoziční politické strany. Ty vypracovaly alternativní návrhy – byly to návrhy ČSSD i Levého bloku, v němž byla i KSČM, a byl též návrh tří stran (sdružených do Liberálně sociální unie), ale s nimi se nepracovalo. Projednávala se vládní předloha, v níž došlo jen k dílčím změnám. Aby prošla, byly uzavřeny politické dohody. Šlo o relativně krátký čas pro přípravu, širší politická i odborná diskuse nebyly možné. Nekonalo se referendum, ani nové volby do zákonodárného sboru. Tento moment u základu české ústavnosti je. S odstupem 30 let je ovšem třeba říci, že Ústava je funkční a určité slabiny, které se jí vytýkaly, se v relativně klidných časech, relativně stabilních poměrech, nijak výrazně neprojevily.

Které slabiny máte na mysli?

Ústava je například tzv. polylegální (složená z více předpisů). Vedle Ústavy samotné je tu ústavní Listina základních práv a svobod i další součásti tzv. ústavního pořádku. Třeba od roku 1998 platný ústavní zákon o bezpečnosti ČR. Vždy je třeba vykládat jednotlivé ústavní normy v celku ústavního pořádku, což nebývá jednoduché a bezproblémové. Mohou tam být určitá kontradiktorní (rozporná) ustanovení. Třeba to, že Ústava vychází z principu reprezentativní demokracie a jen potenciálně hovoří o možnosti přímého rozhodování na celostátní úrovni, tj. referenda. Až později bylo vloženo zvláštní referendum o tom, že se přenášejí některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci, což se týká zejména Evropské unie. Nepříliš se osvědčilo jmenování soudců Ústavního soudu prezidentem republiky se souhlasem Senátu. Vhodnější by bylo rozdělit tuto pravomoc mezi prezidenta, Sněmovnu a Senát (po pěti soudcích) s tím, že prezident republiky by jmenoval předsedu, místopředsedy a další dva soudce. Obdobně by bylo vhodné upravit i postup při jmenování Bankovní rady ČNB.

Proč podle vás bylo referendum u nás použito jen jednou, a to o vstupu ČR do EU? Opozici se nikdy nepodařilo prosadit ústavní zákon o obecném referendu, se kterým přece Ústava ČR počítá.

Referendum o vstupu České republiky do Evropské unie v Miloticích nad Opavou na Bruntálsku… FOTO – ČTK/Dan Krzywon

Ústava s ním počítá, ale stanoví to ne zcela jednoznačně, spíše kondicionálně, když říká, že ústavní zákon může stanovit, kdy lid rozhoduje přímo. Takže může, ale nemusí. Je to taková kvazi blanketní norma (druh právní normy, která neupravuje chování právních subjektů přímo, ale odkazuje na budoucí právní normu, eventuálně přímo zmocňuje k vydání závazného pravidla chování). Návrhů, většinou poslaneckých, byla v minulosti řada, ale buď narazily už ve Sněmovně, nebo poté v Senátu. Když prošly Sněmovnou, Senát měl názor, že takové ústavní zakotvení je na místě teprve, až bude potřeba, k určité konkrétní věci, nikoli v obecné rovině. Ústavní zákon by tak ad hoc přenesl pravomoc z parlamentu na občany. I to by mělo svůj význam. Například v současnosti otevřená otázka pojetí manželství.

Vládní návrh, zpracovaný vládou premiéra Bohuslava Sobotky, vycházel z toho, že referendum bude spíše doplňkové. Řešily se tzv. výluky z referenda, a těch bylo tolik, že byla otázka, co vlastně lze pozitivně referendem rozhodovat.

Pak šlo o to, jakou má mít referendum závaznost. V některých ústavních systémech bývá konzultativní povahy, což naše nemůže být, protože Ústava jasně stanoví – »kdy lid rozhoduje přímo«. Proto se navrhovalo, aby jeho výsledek byl závazný pro parlament, který ho promítne do nějaké zákonné úpravy. V jiných státech však platí, že výsledek rozhodnutí v referendu má podobu zákona, dokonce i ústavního.

Povaha referenda i položená otázka musejí být takové, že z nich plyne rozsah práv a povinností. To má význam zákona. Podle mě je problematické, že teprve parlament by určoval, co výsledek lidového hlasování znamená, jak ho provést. Přímé rozhodování by tak mohlo být dost devalvované. Okruh otázek samozřejmě nemá být úplně neomezený. Co skutečně vyloučit, může být předmětem sporu.

V návrzích zákona o referendu přece bylo, o čem v něm nelze hlasovat, třeba o státním rozpočtu, o daních…

Přesně, ale měl by to být omezený okruh věcí. Pokud je velmi široký a abstraktně formulovaný, je otázkou, jak je to s lidovým hlasováním vlastně míněno. Možná bych ale upozornil, že my máme vlastně dva druhy celostátního referenda. Toto je v čl. 2 Ústavy ČR.

A pak?

Jde o referendum, které se týká vztahů ČR k mezinárodním organizacím a institucím – čl. 10a, vložený až tzv. euronovelou Ústavy. Jedná se o přenesení některých pravomocí orgánů ČR na mezinárodní organizaci. Jde tam o určité omezení míry samostatnosti ČR, která tím rozhoduje o přenesení části své pravomoci a už není zcela samostatná ani ve formálním smyslu.

Co bylo v Ústavě ČR doplněno nebo změněno?

Ústava byla novelizována vícekrát, většinou šlo o dílčí novelizace se dvěma výjimkami. První se označuje jako tzv. euronovela Ústavy, která poměrně podrobně zakotvila vztah ČR navenek – v rámci mezinárodního společenství a mezinárodního práva. Zejména stanoví, že ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z norem mezinárodního práva. A to potom promítá i do vnitrostátní závaznosti některých mezinárodních smluv, pravomocí Ústavního soudu ČR přezkoumávat tyto mezinárodní smlouvy před jejich ratifikací apod. Euronovela je ovšem takto označována nepřesně. Je to spíše novinářský termín, oficiálně název nemá. Slovo Evropská unie se v textu Ústavy vůbec neobjevuje. Je to obecně vztah k mezinárodnímu právu, mezinárodním organizacím a institucím, takže může být použita i na jiné případy.

FOTO – pixabay

Které konkrétně?

Například existuje Římský protokol o zřízení Mezinárodního trestního soudu pro stíhání válečných zločinů a dalších zločinů podle mezinárodního práva. I tam se jednalo o přenos pravomocí na tento Mezinárodní trestní soud. V těchto případech se nemusí vždy rozhodovat referendem, záleží, zda je k tomu přijat zvláštní ústavní zákon, anebo se rozhoduje kvalifikovanou většinou v parlamentu, stejně jako o ústavním zákonu.

Důležité bylo, že se diskutovalo o suverenitě ČR v souvislosti s tzv. Lisabonskou smlouvou, která nově upravila vztahy v EU v roce 2009, poté, co skončilo úsilí s tzv. ústavní smlouvou.

Ústavní soud se přiklonil k tomu, že suverenita je zachována za tří podmínek. První je zcela nesporná – stát musí přijmout takovou úpravu dobrovolně, nikoli pod nějakou hrozbou silou atd. A to prostřednictvím pravidel, která si ústavně stanoví. Druhá je složitější – jde o to, že stát se podílí na rozhodování. Ve většině mezinárodních organizací se pracuje metodou konsensu, neexistuje tam systém většinového hlasování – pokud ano, je otázkou, do jaké míry je stát, nucený plnit i závazky, které nechtěl přijmout, suverénní.

Nyní je aktuální otázka rozhodování v Evropské radě, navrhuje se opustit princip konsensu, což by nepochybně vedlo k oslabení pozice suverenity jednotlivých členských států, zejména těch menších včetně ČR. Pokud by mělo něco podobného být, má se jít cestou tzv. relativního veta. Namítá se, že konsensus se při větším počtu členských států těžko dosáhne, čímž je takový mechanismus nefunkční. Potom je na místě, ne-li absolutní, tak aspoň relativní veto. Stát, který nechce něco činit, by se nemusel daného projektu zúčastnit a zachoval by si možnost samostatného rozhodování.

Hovořil jste o třech podmínkách zachování suverenity…

Pokud stát usoudí, že závazky už jdou proti jeho zájmům, může z dané mezinárodní organizace vystoupit. To byl případ brexitu. Tato možnost musí být také zakotvena, sice nemusí být právně i fakticky jednoduché odněkud vystoupit, ale bez toho už se nejedná o suverénní stát.

Zdá se mi, že EU je stále méně společenstvím suverénních států. Větší země chtějí mít větší vliv při rozhodování.

Musíme rozlišit dvě roviny suverenity, což se netýká jen EU. Jedna věc je právní pojetí suverenity. Mezinárodní právo vychází z toho, že státy jsou rovnoprávné, mají stejná práva a povinnosti a navenek nemůže vystupovat žádný stát jako nadřazený. To je důležitý atribut vnější suverenity v právním slova smyslu. Vnitřní suverenita je pak v tom, že stát si samostatně vytváří právní předpisy, organizaci státního mechanismu apod. Omezení v tomto směru již rozsah suverenity v právním smyslu snižuje.

Od toho je třeba odlišit rovinu faktickou, o které mluvíte – že státy ani nebyly historicky stejně velké, stejně ekonomicky vyspělé nebo vojensky silné apod. To byl vždycky problém menších států.

Optimem pro malý stát může být, že dosáhne určité neutrality, pohybuje se mezi velmocemi, a je schopen si zajistit určitou míru nezávislosti. Ale to je spíše výjimečné. Menší státy jsou většinou z hlediska bezpečnosti, určité prosperity, a zejména mezinárodně politických zájmů napojeny na určité velmoci. To není věc nová. Jde o to, zda se dobrovolně s nějakou velmocí spojí. Typické bylo spojení Československa s Francií za první republiky, v roce 1935 přibyla dohoda se Sovětským svazem. Tento systém záruk však Mnichovskou dohodou selhal. Cesta zajištění státu nevyšla.

Pokud jde o nucené spojení – typicky je to protektorát Čechy a Morava, kdy se vůbec nedalo mluvit o suverénním státu, stát to nebyl ani formálně. Stejně jako tzv. Slovenský stát, který byl vazalský a podřízený. To se pak projevilo v roce 1944, kdy německá armáda začala obsazovat jeho území, proti čemuž vypuklo Slovenské národní povstání.

Jsou-li státy uznávány a mají možnost samostatně rozhodovat, pak jsou v právním smyslu suverénní. Přijímají určité závazky a záleží na rozsahu a přenášení pravomocí. Když Ústava říká, že se přenášejí některé pravomoci, je třeba na to klást důraz – nemohou to být všechny pravomoci, to bychom jako samostatný stát zmizeli, a nemůže to být ani jejich většina či velká část.

Takže jsme v současnosti suverénním samostatným státem?

Přijali jsme takový rozsah závazků zejména v rámci EU, ale i jiných mezinárodních organizací včetně OSN, že suverénním státem ve formálním slova smyslu jsme, reálně suverénním státem jsme však jen omezeně. Ve faktickém smyslu slova musíme respektovat svou pozici, danou počtem obyvatel, rozlohou, geografickým umístěním státu, jeho ekonomickými a dalšími zájmy a možnostmi je naplňovat. Většina států světa je integrována do mezinárodních organizací, dokonce na principu rovnoprávnosti vytvořeném mezinárodními organizacemi, ať už je to OSN, nebo jde o regionální uskupení, nejen EU, ale i OBSE, Radu Evropy a další. Mají zabezpečit spolupráci v určité oblasti. To, že tam reálně hrají větší roli silnější státy, je podle mě faktem. Pro svět je však důležitá určitá rovnováha velmocí. Na tom je založena Rada bezpečnosti OSN. Problém je v tom, když tito stálí členové RB OSN nespolupracují a dochází mezi nimi k rozporům tak silným, že to začíná narušovat systém kolektivní bezpečnosti a spolupráce států v rámci mezinárodního společenství.

V lednu budeme už potřetí volit hlavu státu přímo. Byla to dobrá změna Ústavy? Původně prezidenta volili poslanci a senátoři.

To je právě druhá zásadní změna Ústavy ČR. Kolem ní jsou velké diskuse, často se argumentuje tím, že zavedení přímé volby byla chyba, že narušuje systém parlamentní republiky, kdy prezidenta volí parlament. Ale je třeba zohledňovat i určité posuny, které nenastávají nově, ale už několik desetiletí. Jeden z nich je rozšiřování přímé volby hlavy státu i v našem okolí: Polsko, Slovensko, Rakousko. Přímo nevolí Německo, Itálie, Maďarsko, Řecko… A jsou to srovnatelné systémy. Není to prezidentský nebo poloprezidentský model.

Prezident Miloš Zeman FOTO-ČTK/Šulová Kateřina

Mnozí z těch, kteří o přímou volbu usilovali, už toho litují, mají proč?

Zavedení přímé volby podle mě bylo do jisté míry nepromyšlené, nešlo o koncepční úvahu, ale přispěly k ní dva faktory, které spolu souvisely. První je průběh zejména poslední parlamentní volby, kdy se podařilo zvolit prezidenta Václava Klause až v třetím kole třetí volby. Ukázalo to na některé problémy, průběh volby už nebyl adekvátní tomuto aktu. Tvrdilo se, že v přímé volbě bude vždycky někdo zvolen.

A pak i z průzkumů a nálad společnosti bylo zjevné, že občané si přímou volbu hlavy státu přejí. U nás je prezident vnímán dosti silně jako určitá autorita, osobnost, která nemá jen formální ústavní význam daný pravomocemi. Takže přímá volba jeho legitimitu zesiluje.

Pozitivum přímé volby vidím v oslabení úlohy politických stran. Jakákoli parlamentní forma vlády směřuje k partokracii, k vládě politických stran, které pak rozhodují. Jde samozřejmě jen o okruh stran, které mají pozici v parlamentu a ve vládě. Za první republiky to byla tzv. pětka – rozhodovalo pět nejsilnějších stran. Obdobné, i když s určitou modifikací, to bylo v letech 1945-48. Určité strany nebyly k politické participaci připuštěny, což je omezený pluralismus. Vždycky přitom rozhoduje zejména vedení stran.

Můžete pro větší srozumění uvést nějaký příklad?

Často se říká, že prezident nemůže odmítnout návrh na jmenování ministra, který mu podá předseda vlády. Ale jak by to vypadalo, kdyby to nemohl odmítnout? Na kandidatuře budoucího člena vlády se usnese vedení politické strany, předseda vlády řekne – jsem vázán koaliční smlouvou, nemůžu nic dělat, přesunu to na prezidenta. A prezident podle tohoto výkladu Ústavy nemůže návrh na jmenování také odmítnout. Takže o tom, kdo bude členem vlády, se rozhoduje mimoústavně. Nerozhoduje o tom nejen prezident, ale ani premiér jako ústavní činitelé, ale třeba pět lidí, kteří někoho vyberou v rámci své strany…

Havel, Klaus i Zeman byli silné persony politiky 90. let. Silné osobnosti. Za pár týdnů nás čeká další volba hlavy státu. Vidíte mezi kandidáty na prezidenta skutečnou osobnost?

Havel, Klaus a Zeman byli, nebo jsou, výrazné osobnosti. Kandidáti pro lednovou volbu jsou z různých oblastí, ale postrádám mezi nimi osobnost přijatelnou pro většinu voličů. Ale je otázka, jestli je tomu doba nakloněná, jestli se v současnosti najde někdo, kdo by měl výraznou podporu s tím, že jednoznačně postoupí do druhého kola nebo bude dokonce zvolen nadpoloviční většinou v prvním kole volby.

A ještě jedna věc – chceme skutečně výraznou osobnost s nějakými významnými zásluhami? Do jisté míry je takový člověk jakýmsi supermanem téměř bez vad. Máme vůbec někoho takového? Nebo je na místě uvažovat o tom, že prezident republiky je vlastně první úředník státu, člověk, který má také své chyby a nedostatky, ale získal, byť v druhém kole, podporu většiny voličů?

Prezident republiky však přímou volbou nezískal zvýšené pravomoci.

Tady je určitý rozpor v tom smyslu, že v posledních letech slyšíme opakovaně, že prezident nic nemůže. A pokud něco dělá (či naopak nedělá), tak se to kritizuje. Na druhé straně se vytváří představa, že je to někdo tak výrazný a schopný, že vyřeší problémy nejen ČR, ale pomalu i Evropy. V tom směru je třeba se držet dikce Ústavy, která v rámci dělby moci hlavu státu ani nenadřazuje jiným ústavním orgánům, ale ani ji nemarginalizuje.

Pane profesore, prosazoval jste zakotvení češtiny do Ústavy ČR. Proč? Komunisté léta ve Sněmovně prosazovali zákon o českém jazyku. Neuspěli.

Nešlo jen o český jazyk. Nedávno jsem byl ve Viole na pěkném představení Marka Ebena a Jana Hartla o českém jazyce. Zaznělo tam, že národ přežije, pokud přežije jeho jazyk. Přežije-li tedy jazyk, přežije i národ. V mé představě šlo o myšlenku zakotvení českého národa jako státotvorného národa, pokud jde o ČR, při respektu k národnostním a etnickým menšinám. Pracovní verze dané formulace byla, že ČR – mimo jiných charakteristik – je státem českého národa a národnostních a etnických menšin, které jsou s ním trvale spjaty. Jde mi o vyjádření toho, co mají obdobně upravené i jiné ústavy. Třeba ta slovenská kombinuje princip národní a občanský už ve své preambuli. To bylo při přípravě Ústavy ČR podle mě podceněno a je to jedna z věcí, která by asi zakotvena být měla.

Z toho logicky plyne, že český jazyk by měl být zakotven jako oficiální nebo dokonce jako státní jazyk. Tedy jazyk, kterým se komunikuje na úřadech, kterým se vyučuje apod. Výjimky může stanovit zákon. Třeba výuka angličtiny s rodilým mluvčím asi nebude probíhat formou tlumočení češtiny do angličtiny, ale konverzací v anglickém jazyce. Český jazyk by tak byl oficiálním jazykem pro komunikaci v ČR.

Pokusy o přijetí zákona o českém jazyku vždy ztroskotaly. Jak je český jazyk v ČR chráněný? V našich ulicích, médiích, ve firemní mluvě se vyskytuje stále víc cizích výrazů pro věci, pro které máme česká slova.

Je třeba rozlišit dvě situace. Jednak tu, kdy se jedná o informaci i pro cizince – například v metru, na letišti a jinde, kde by vedle češtiny měla být informace minimálně v angličtině. Jde o určitou vstřícnost. Druhá věc je však komunikace mezi občany ČR a státem, resp. veřejnými institucemi. Prostupující anglicismy, což je určitá móda, nejsou na místě. Ve většině případů opravdu existují české ekvivalenty výrazů.

Daná problematika je ovšem upravena roztříštěně. Třeba Sbírka zákonů se vydává v českém jazyce, i na Legislativní radě vlády nezřídka zazní – použijte v zákoně český ekvivalent pojmu, který navrhujete – kde pojem existuje už léta nebo se dá použít termín jemu blízký. V tomto směru by bylo na místě, aby úprava nebyla roztříštěná.

Třeba v zákoně o Ústavním soudu ČR je, že řízení se vede v českém jazyce (může se vést ve slovenském). A každý má podle ústavní Listiny práv a svobod právo na tlumočníka ve všech řízeních, pokud prohlásí, že neovládá jazyk, ve kterém se jednání vede. Zde by asi úprava měla být sjednocena. A základ by mělo tvořit nějaké ustanovení v Ústavě (nejspíše v čl. 14). Shrnuji – Ústava ČR by měla stanovit: »V České republice je úředním jazykem jazyk český. Podmínky a provedení stanoví zákon.«

Marie Kudrnovská

Související články

1 KOMENTÁŘ

  1. Čechistán samozřejmě není suverénním státem. Je vazalem amerického režimu. Rozbití Československa (ale i Sovětského svazu a Jugoslávie) stejně spíš bylo výsledkem tlaku ze zahraničí, podle zásady „rozděl a panuj“.

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy